Robert Malecký: Příliš drahý erár. Zeštíhlování státu se nekoná | E15.cz

Robert Malecký: Příliš drahý erár. Zeštíhlování státu se nekoná

Vládě Petra Fialy pomalu utíká čas.
Vládě Petra Fialy pomalu utíká čas.
• 
ZDROJ: ČTK / Vondrouš Roman

Robert Malecký

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
2

Česko už má skoro milion lidí, kteří jsou zaměstnáni na úřadech, ve školství a zdravotnictví, v armádě nebo u policie a u hasičů, ve státních firmách nebo na krajských a obecních úřadech. Zcela konkrétně jde o 950 tisíc zaměstnanců, kteří své výplaty dostávají takzvaně z eráru. A jak upozornil aktuální výzkum Národní rozpočtové rady, je to už víc než pětina všech českých zaměstnanců, což nás v evropském srovnání dostává do horšího průměru.

Jejich počet setrvale roste – za poslední rok o 12 a půl tisíce, za posledních pět let o 65 tisíc. Pomalu, ale jistě. Eráru to přirozeně zvedá náklady, a to je tu další požadavek na růst platů. Aktuálně jsou v ohlášené stávkové pohotovosti třeba odboráři svazu státních orgánů a organizací, přidali se učitelé. Chtějí dorovnat důsledky inflace, což je na jednu stranu požadavek přirozený, lidský, na druhou stranu je to ekonomicky jedna ze zaručených cest do pekel.

Ve veřejném sektoru jsou přitom už dnes platy vyšší než u zaměstnanců v sektoru soukromém, podle loňských čísel byl průměrný hrubý plat v eráru přes 43 tisíc korun, zatímco průměrná hrubá mzda v soukromé sféře nedosáhla na 40 tisíc. Striktní ekonomická úvaha říká, že na platy státem a kraji placených zaměstnanců musí nejprve někdo vydělat, ano, budou to firmy, a pak je teprve možné výdělek přerozdělit. Jenže vždycky je tu ještě politika.

Vláda Petra Fialy hned po svém nástupu ohlásila, že chce hledat úspory na straně státu, agendy digitalizovat a na úřednících uspořit. Hezká proklamace, osud se však vydal trochu jiným směrem. Vládní ekonomové nejspíš měli nějakou představu o vyjedených rozpočtech z dob panování dua Andrej Babiš – Alena Schillerová (a nezapomeňme připomenout, že za tichého spolupůsobení sociálních demokratů a komunistů), inflace, válka a ceny energií ale překopaly všechny plány.

Plánované rozpočtové schodky kolem 300 miliard už vnímáme jako realitu, na kterou navíc nahlížíme poměrně skepticky. Nese to s sebou nepříjemný psychologický efekt: Zvýšit zadlužení z nula na 100 miliard je krok větší než v situaci opakujících se schodků ve stamiliardách zatnout sekeru za bilion. Vyprávět by o tom mohli gambleři v hernách, Andrej Babiš a pomalu se to učí i ministr financí Zbyněk Stanjura.

Ale zpět k zaměstnancům v eráru. O digitalizaci jejich agend se úspěšně mluví posledních dvacet let, méně úspěšně jedná. Poslední velkou programovou „bombou“ byla Modrá kniha ODS, se kterou tehdy Mirek Topolánek a jeho stínová vláda vyhrála volby. Zbyly nám z té doby jako symbol Czechpointy, něco se pohnulo, ale slova o štíhlém státu, obíhání dat, nikoli lidí a podobně jsou ale pořád jen nesplněným snem. A to nechceme být zlí a mluvit o hlubokém propadu úrovně školství (za zhruba třetinového růstu zaměstnanců) nebo o tom, co na některých úřadech ukázala pandemie koronaviru.

Každá vláda má po svém nástupu vždy maximálně rok na to, aby se pokusila splnit nejambicióznější cíle ze svého programu. Vládě Petra Fialy pomalu utíká čas, pomalu se prioritní agenda překlopí v méně důležité věci, přijdou vnitřní koaliční spory, bude se soustředit víc na přežití než reformy. Nechceme být špatnými proroky, ale čeští úředníci, zdá se, mohou být v klidu. Na ně (opět) nedojde.

Autor je spolupracovník redakce

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery