Ruská rošáda příliš nepřekvapila

Dmitrij Medveděv a Vladimir Putin

Dmitrij Medveděv a Vladimir Putin Zdroj: wikimedia.org

Před několika dny přišla z Ruska zpráva, že dosavadní prezident Dmitrij Medveděv a premiér Vladimir Putin si po příštích prezidentských volbách vymění role. Zatímco Putin doporučil Medveděva jako lídra strany Jednotné Rusko do parlamentních voleb, Medveděv prosadil Putina jako prezidentského kandidáta téže strany.

Proti plánu vystoupil jen ministr financí Alexej Kudrin, který ještě týž den opustil svůj úřad. Komentátory evropských médií tento fakt výrazně nepřekvapil, přesto varují před dalším vývojem ve východním impériu, které už se nesnaží demokracii ani předstírat.

The Moscow Times

Nikdo není nenahraditelný, ani Kudrin

Prezident Medveděv neměl jinou možnost než ministra financí Kudrina vyhodit. Kudrin prezidenta rozzlobil nejen prohlášením, že pod ním nebude sloužit, ale i svým pondělním vyjádřením, že o své rezignaci chce nejprve hovořit s premiérem Putinem. Co vedlo Kudrina k tak otevřenému protestu, není jasné. Spekulace, že si na post ministerského předsedy myslel sám, naráží na jeho pověst experta na fiskální politiku, jehož více než osobní sláva zajímají čísla. V rezignačním dopise Kudrin vyjádřil obavy z fiskálních rizik, která na sebe vláda bere, a údajně chtěl kabinet poprvé opustit již v únoru.

Je snadné pojmout podezření, že Kudrinův skandál není víc než divadlo, součást podlého plánu kremelských snovačů. Takovému cynismu by se nikdo nemohl divit poté, co Medveděv přiznal, že jeho prezidentství bylo pouhou šarádou, neboť plán opětovné výměny rolí s Putinem vznikl již v roce 2007. Ovšem Kudrin podryl autoritu Medveděva veřejně, tudíž prezident musel konat. Dvě základní pravidla na pracovišti jsou disciplína a podřízenost, jak Medveděv správně poznamenal. Kdyby to Kudrinovi prošlo, mohl by prezident brzy čelit vzpouře. Kudrinova konce mohou litovat investoři, pro něž byl zárukou stabilní ekonomiky. Ale i oni vědí, že nikdo není nenahraditelný. Na to by však měli pamatovat i Medveděv s Putinem při plánování své vlády na příštích šest let.

SME

Poklona carskému trůnu

I „modernizační“ snahy Ivana IV., řečeného Hrozný, se omezovaly na posilování armády a centralizaci moci.
Ruská diplomacie má několik staletí trvající nepřerušovanou tradici balamucení světa, hlavně Západu, od nějž potřebuje příjmy a technologie upevňující moc vládců impéria.
Bylo by proto naivní myslet si, že se po pádu Medveděva z piedestalu zdánlivého Putinova protivníka, demokrata a reformátora neobjeví podobná konstrukce sloužící stejnému účelu.

A mnozí na Západě jí opět uvěří. Takoví se dají rozdělit do tří skupin. První tvoří ti, kteří si pletou Putina s Dostojevským a hovoří o velké a nepochopitelné ruské duši, kterou se dá omluvit cokoli. Ve druhé jsou politici a podnikatelé, jejichž zájmem je obchod s Ruskem. Jen mají smůlu, že nemohou úplně pominout domácí veřejné mínění a média. Tyto kšefty se doma prodávají lépe, když je lze zalít omáčkou o pomoci rozvoji Ruska – vždyť je tam ten sympatický Medveděv 2 (3, 4, 5…). Do třetí skupiny patří politici, jimž je ruský model sympatický a rádi by z něj převzali co nejvíce. Mezi nimi je nepochybně i expremiér Fico. Je zcela v pořádku, že když Radičová rokovala s Obamou, Fico se v Moskvě klaněl Putinovi. Svůj k svému.

Die Tageszeitung

Nový třetí svět

Vladimir Putin se rozhodl, že v roce 2012 vstoupí potřetí do Kremlu, tentokrát zřejmě na dvanáct let, tedy do roku 2024. Ruský režim potvrdil svou autoritářskou povahu. Překvapení to není a minimálně z pohledu zahraničněpolitického zatím není žádný důvod k obavám.

Západ je s Putinem zadobře. Jeho Rusko je Západu partnerem, i když někdy nepohodlným, ale nakonec pragmatickým. Může se to ale změnit. Putinův třetí mandát se totiž bude odvíjet za jiné konstelace než ty předchozí, během nichž stačilo vézt se na vlně vysokých cen ropy a plynu. Infrastruktura i stát samotný mezitím erodovaly a korupce se postarala o zbytek. Na potřebnou modernizaci armády, školství a zdravotnictví se kašlalo už v dobách hojnosti.

A Putinem dosazená elita na ně bude kašlat navzdory rétorice spokojeně dál. Rusko nastoupilo cestu, jež vede mezi země třetího světa. Na ztrátu mezinárodního vlivu autoritářské režimy reagují centralizací a militarizací.

Neumějí nic než konsolidovat společnost skrze hledání vnitřního a vnějšího nepřítele. K tomu patří i dokazování vlastní velikosti megaprojekty typu zimní olympiády či fotbalového mistrovství. Důkazem je i nová vojenská doktrína schvalující útočné jaderné údery i v regionálních konfliktech, obvykle vedených zcela mimo mezinárodní kontrolu.

Slábnoucí Rusko bude chtít sílit rozvratnými akcemi v postsovětském prostoru a slovně vyvažovat vliv Západu. Podle hesla: Jen ať se jiskří, hodně, ale ne extrémně.