Oč usilují fundamentalisté všech věr (nejnověji zmatený šintoista v Japonsku), stalo se moderní etikou našich západních ozbrojených složek. Téměř všichni teroristé, kteří páchají zlo v Evropě (na Blízkém východě to nebolí), totiž do jednoho skončí s kulkou v těle. Zlo bylo po zásluze potrestáno a můžeme se soustředit na pietu a hýčkání vlastního strachu.
V záplavě katastrofických událostí (a ještě katastrofičtějších vizí událostí budoucích) se nám neznámo kam vytratilo, že terorismus je trestný čin. A o pachateli trestného činu může vždy rozhodnout pouze a jedině soud. Zajímavé na celé aktuální teroristické vlně a protiteroristických snahách je to, že se skuteční pachatelé téměř nikdy nedostali před soud. Nemohli tak předestřít svou verzi příběhu, lékaři nemohli zkontrolovat jejich duševní stav, odborníci neměli šanci na alternativní vysvětlení.
O to více ale může bujet naše aktivní představivost. Každý aktér takového činu se podle jednoho komiksového obrázku hodnotí výlučně na základě barvy kůže (tmavší odstíny jsou teroristé, zatímco světlejší jsou duševně nemocní). Můžeme si hýčkat představu, že terorismus se pozvolna blíží (z USA se přesunul přes Atlantik do kontinentální Evropy, napadl Francii, postupuje přes Ně- mecko, ergo je „za humny“), zatímco obdobné činy u nás označujeme buďto za akt osamělého blázna (Uherský Brod), nebo za projev politického názoru (napadení Kliniky na Žižkově).
Je dobře, že letos měl premiéru snímek Já, Olga Hepnarová, který detailně pitvá psychologii člověka, jejž lze označit za teroristu. Tak se na něj podívejte, ať se zbavíte pár mylných představ.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
