V české politické realitě sledujeme zhruba následující příběh: pravicová vláda se snaží bojovat s korupcí a s údajně vysokým státním deficitem, proto zvyšuje daně a škrtá to, co považuje za nedůležité. V tom ještě není žádný mýtus ani mytické postavy. Obojí se však ukazuje v momentě, kdy se někdo ten příběh snaží zcela po svém vyprávět či popisovat. Klíčové role zde sehrávají: hrdina, záporák, monstrum, oběť, obětní beránek, napravený hříšník a zaprodanec.
Hrdinou je pro jednoho Kalousek, pro druhého je záporákem. Totéž platí pro odbory, levicovou opozici. Kým je Nečas? Hrdinou ani záporákem, zdá se, pro nikoho, spíše obětním beránkem. Kým je Peake? Napravenou hříšnicí, nebo zaprodancem.
Mnohem větší problém ale skýtá naplnění kategorie monstrum. Celá devadesátá léta fungovalo komunistické monstrum, díky čemuž byla KSČM pohodlně odstavována od podílu na moci (zda to bylo správné, či nikoli, si dosadí každý dle vlastní mytologie). Nyní se ale za mnohem větší monstra deklarují korupčníci a VV symbolizované Vítem Bártou (který samozřejmě práci s mytologií zvládá mistrovsky). Opravdu může někdo s tímto vědomím být překvapen růstem preferencí komunistů?
Přesto nejvděčnější je role oběti, o které se čtenářské reakce rozepisovaly nejobšírněji. Jsou to postavy jako důchodce přehrabující popelnice či maminka v obchodě řešící, jestli koupí „jogurt, nebo plínku“. Nejde o to, jestli můžeme potkat takto se chovajícího důchodce či dvě maminky v tomto snadno řešitelném dilematu (šašek poradí: kupte si látkové pleny a perte je). Jde o to, že reálnější svět a postavy v něm jsou mnohem komplikovanější, ačkoli si to málokdo chce uvědomit.
