Více jsem se snad plést nemohl. Svalbardbutikken v Longyearbyenu na Špicberkách je navzdory své odlehlosti zásoben na vysoké úrovni. Zelenina, pro kterou v Praze musíte ke specializovaným prodejcům? V arktickém městečku s dvěma tisíci obyvatel to není žádný problém.
Máte chuť na osso buco? V české metropoli jsem kvůli plátkům telecí kližky přeseknutým přes morkovou kost bez úspěchu obešel nespočet řeznictví, abych je nakonec sehnal u vyhlášeného venkovského řezníka. V Longyearbyenu stačí zalovit v mrazáku.
Přestože já ani moji přátelé nejsme znalci a ze spodních regálů pro ta levnější vína jsme vybírali za pomoci dětského rozpočítadla a ještě o něco sofistikovanější metody poměřování velikosti prohlubně na dně lahve, během dvoutýdenního pobytu jsme nenatrefili na žádný patok.
Čerstvé potraviny na ostrovy několikrát týdně dopravuje letadlo, tradiční výběr mezi žlutým a plesnivým pomerančem se tudíž nekoná. Celé to přitom není vykoupeno nijak hrozivou cenou – tedy alespoň na norské poměry. Návrat do české reality byl mimořádně krutý. Kdeže je ten konec světa? Tam, nebo tady?
