Planeta se otepluje a přispívá k tomu lidská činnost. Studie o tom, co to bude znamenat, ukazují stále hrozivější následky, ale zájem o to něco podniknout je menší než třeba před deseti lety. O boji proti globálnímu oteplování příliš hlasitě nemluví většina politiků, ačkoli dříve, když se vývoj nezdál tak hrozivý, to bylo mnohem větší téma. Proč?
Důvodů je zřejmě několik a jsou navzájem provázané. Za prvé část vědců a aktivistů dlouhá desetiletí tvrdila, že se blíží hrozná katastrofa. Jenže vědecké studie a modely tehdy ukazovaly, že to možná nebude až tak strašné. Navíc v minulosti se jiné katastrofické předpovědi nevyplnily. Ať už šlo o globální ochlazování moderní v sedmdesátých letech minulého, strach z nedostatku surovin a dalších přírodních zdrojů v šedesátých letech nebo v 19. století obavy z vyčerpání zdrojů a následných hladomorů kvůli přelidnění. Když pak letos přišly skutečně podložené studie o tom, že na zastavení globálního oteplování v přijatelných mezích zbývá už jen pár let, značná část veřejnosti nad nimi zřejmě mávla rukou. Přes to, že vědci varují před ohromnými dopady na zemědělství, vzrůstem hladiny oceánu, suchy i povodněmi a z toho plynoucí migrací. Dalším varováním už část lidí nevěří. Jako v pohádce o pasáčkovi, který stále z legrace křičel pozor vlk, až jednou vlk skutečně přišel, ale nikdo mu už nevěřil a nepřišel mu na pomoc.
Za druhé zatím neexistují skutečně reálné plány, jak skutečně globální oteplování zastavit. Tedy seznam kroku, který by byl přijatelný pro obyvatele jednotlivých zemí a zároveň byl účinný. Všeobecné úvahy o nutnosti radikální změny životního stylu všech lidí jsou z říše fantazie. Výsledkem je jen to, že lidé prostě rezignují a doufají, že se nakonec celý problém nějak vyřeší sám. Například zavedením nových technologií, které by dokázaly levně skladovat energii, takže by se pak mohla více vyrábět z obnovitelných zdrojů, nebo odčerpat skleníkové plyny z atmosféry a pak je někde na dlouho dobu neutralizovat. Nebo něčím jiným. Jenže žádné takové technologie zatím nevidím a naopak roste využívání starých „špinavých“ technologií, které produkují skleníkové plyny a pomáhají k zahřívání planety¨. Loni například poprvé po čtyřech letech celosvětově vzrostla poptávka po uhlí ke spalování.
Část levice tvrdí, že staré znečišťující technologie schválně používají velké firmy. Pravda je to jen částečně. Firmy chtějí vydělat a prostě pochopily, že se jim momentálně „čisté technologie“ nevyplatí. I když třeba velké ropné společnosti investovaly vývoje různých „přírodě přátelských“ technologií velké peníze. Jenže zatím nepřinesl příliš výdělečných vynálezů. A státní podpora výzkumu v této oblasti zřejmě není dostačující pro její další rozvoj a na mnoha místech klesá například i podpora využívání obnovitelných zdrojů energií. K tomu je třeba přičíst to, že ne vždy to, co vypadá jako ekologické a stát to podporuje skutečně ekologické je. Časopis The Economist uvádí příklad zavádění elektromobilů v Číně: je jich tam přes milion, stát jejich zavádění podporuje, ale vzhledem k tomu, že se spoléhají na elektrickou energii vyrobenou většinou v uhelných elektrárnách, výsledkem je větší produkce skleníkového plynu CO2 než kdyby Číňané používali moderní auta se spalovacími motory.
Z brždění boje proti vypouštění skleníkových plynů jsou také často obviňovány silné lobbistické skupiny, které se spoléhají na současné „špinavé“ technologie. Jednoduše proto, že si nepřejí změnu, je totiž riskantní a mohou na ni hodně doplatit. Posiluje je i to, že jich je – například výrobců aut, těžařů ropy a plynu či chovatelů skotu, abychom jmenovali jen některé – relativně málo v poměru k celé společnosti. Dobře organizovaná menšina, které jde o hodně, často o zachování svého živobytí, dokáže tlačit na většinu, která necítí okamžité životní ohrožení. I tady by ale mohl zasáhnout stát, a pokud jsou tyto lobby skutečně tak silné, nabídnout jim za přechod k „čistým“ technologiím kompenzace.
