Institut nebyl v této pomýlenosti sám. Za legitimní politickou reprezentaci začala roztříštěné povstalecké skupiny v arabském světě houfně uznávat řada evropských států v čele s Francií. V Libyi, v Egyptě, v Tunisku, v Sýrii.
Kdo sleduje finanční a kapitálové trhy, nenechal se na vábničku „arabského pražského jara“ tak snadno nachytat, jakkoli tehdejší mediální euforie rezonovala právě podobnými přirovnáními. Arabské státy, v nichž vypukly nepokoje, byly na sklonku roku 2010 drceny obrovským vzestupem cen potravin a energií. Ten byl důsledkem pohybu globálního kapitálu po první vlně kvantitativního uvolňování v USA. Protesty byly z podstaty mnohem více sociální než politické.
Dnes už je zcela jasné, že západní instituce se k protestům postavily politicky fatálně chybně. Podpora roztříštěných povstaleckých skupin uvrhla region do hlubokých problémů a do chaosu, jehož rozplétání zabere přinejlepším léta. Export demokracie (znovu) selhal. Nejenže Západ zjevně vsadil na špatného koně, ale opět se mu nevyplatilo vnucovat svou představu ideální politiky zemím, jejichž kulturní a ideová struktura je zcela jiná. Ukázalo se, že tuto jinakost zkrátka nelze zjednodušeně označit euroamerickou nálepkou „nedemokratická“. Patriarcha na vrcholku pyramidy – z pohledu Západu považovaný za sprostého autokrata – nemusí pro tamní společnost znamenat negativum. Opravdu si někdo myslel, že rozvášnění dvacátníci v ulicích vytvoří v regionu novou vzornou Evropu?
Účet za západní pomýlenost je drsný. Egypt za Husního Mubaraka byl roky považován za stabilní zemi, dokonce za spolehlivého politického partnera Západu. Podobnou roli v zásadě plnil i mnohem spornější libyjský vůdce Muammar Kaddáfí udržující dokonce vřelé přátelské vazby na evropské politické špičky od Berslusconiho k Sarkozymu, kteří najednou na přátelství velmi rychle zapomněli. Ze Sýrie se stala krvavá lázeň, která je nejen smutným mementem hlouposti exportérů demokracie, ale působí a ještě může způsobit velké problémy v celém nestabilním regionu.
Západní státy by se napříště měly držet zpátky. S arabskými zeměmi by měly obchodovat. Export zboží a služeb a zahraniční investice s sebou nesou šanci zlepšovat, chceme-li kultivovat či poevropšťovat, prostředí odběratelské země mnohem jemněji a trvaleji než silové vnucování politiky i než obchodní sankce. Ty jsou bohužel velmi oblíbené a pro uspokojivý vývoj stejně kontraproduktivní jako silové politické zásahy.
