Ve snaze stabilizovat eurozónu se Francie, Německo a 21 dalších zemí rozhodlo dát dohromady smlouvu, která by znamenala přísnější dohled nad národními rozpočty. Británie a tři další státy si vymínily, že zůstanou mimo. V nadcházejících týdnech ale můžou Britové v izolaci zůstat sami. Švédsko, Česká republika a Maďarsko chtějí získat čas na konzultaci smlouvy s parlamentem a politickými stranami, než dospějí k závěru, zda se k „unii uvnitř unie“ připojí.
Dvě desetiletí po uzavření maastrichtské smlouvy, která zahájila proces vzniku jednotné evropské měny, se tak tektonické desky Evropské unie dál posunují podél zlomu, který je rozděloval vždycky - podél kanálu La Manche. Tváří v tvář finanční krizi se musí eurozóna pevněji integrovat, což znamená ztrátu určité části národní suverenity a její převedení na unii nebo jinou centrální řídící instituci. Británie, která si už dávno zajistila právo se do eurozóny nezapojit, nechá země se společnou měnou jít svou vlastní cestou.
Kde vzít peníze?
Zda dohoda dokáže euro stabilizovat je otázka. Smlouva se totiž soustředí téměř výhradně na rozpočtovou disciplínu a šetření ve výdajích, už méně se zabývá tím, jak rychle získat peníze, aby se zabránilo stoupajícím nákladům na dluhy jednotlivých států. Nic neříká ani o dlouhodobější perspektivě společných dluhopisů - hodně tedy záleží na tom, jak se v nejbližších dnech zachová Evropská centrální banka.
Nejasno zůstává v tom, jaký vztah (pokud vůbec) bude mít skupina „euro plus“ (tedy eurozóna a další země ochotné ji ve fiskální integraci podpořit) ke společným unijním institucím, jako jsou Evropská komise nebo Evropský soudní dvůr. Německo přitom doufá, že právě soudní dvůr by mohl státy přimět k tomu, aby připravovaly vyrovnané rozpočty.
Body pro Sarkozyho
Zvláště pro Francii, která čelí hrozbě snížení ratingu, je ale summit velkým politickým vítězstvím. Prezident Nicolas Sarkozy je už dlouho příznivcem vytvoření menší skupiny v rámci eurozóny, jakéhosi jádra, bez nevypočitatelných Britů, Skandinávců a států východní Evropy, které jsou příznivci liberální a více tržně orientované ekonomiky. A chtěl, aby toto jádro fungovalo na mezivládní bázi, tedy aby bylo koordinované spíše politiky než nadnárodními evropskými institucemi. Tím by Francie, a prezident Sarkozy zvláště, mohli zvýšit svůj vliv.
Sarkozy na obou frontách značně pokročil. Na ranní tiskové konferenci se tak horko těžko snažil zakrývat škodolibou radost, když oznamoval, že dohoda sedmadvacítky ztroskotala kvůli britským obstrukcím. „Nemůžete mít opt-out a pak se chtít podílet na diskusích o euru, o které jste nestáli a které jste dokonce kritizovali,“ sdělil francouzský prezident novinářům.
Británie: Krok do neznáma
Co bude mít z výsledku bruselského jednání Británie zatím moc jasné není. Trvalo dobrou půldruhou hodinu, než se po Sarkozyho vystoupení odhodlal před novináře s vysvětlením předstoupit i britský premiér Cameron. Svoje veto přitom obhajoval jako „složité ale nutné rozhodnutí“ vzhledem k britským zájmům - zejména vzhledem k finančnímu sektoru.
Británie došla k závěru, že Evropská komise, považovaná obecně za baštu liberalismu, vydává nejrůznější opatření omezující finanční trh, a tedy nepřátelská vůči londýnskému finančnickému centru City, pod vlivem francouzského komisaře pro vnitřní trh Michela Barniera. Přitom všechna nová pravidla začala platit s britským souhlasem. Takticky bylo také nanejvýš zvláštní, že se Británie prala za práva finančníků, kteří jsou teď mezi veřejností velmi nepopulární.
Cameron tvrdí, že rozdělení Evropy ho nijak neděsí. Unie se prý vždycky pohybovala vpřed různými rychlostmi a on je rád, že Británie není součástí eurozóny ani schengenského prostoru. Zda bude ostrovní království opravdu profitovat z toho, že se vyhne placení daní z finančních transakcí, se teprve ukáže. Možné jsou obě varianty, protože britská izolace může paradoxně vést k tomu, že se některé transakce přesunou z Londýna třeba na burzy v Paříži nebo Frankfurtu.
V souvislosti s debatou o budoucnosti Evropské unie o mnohém vypovídá i atmosféra, která panuje mezi britskými konzervativci. Jeden z poslanců při Cameronově odjezdu do Bruselu přišel s paralelou k premiérovi Nevillu Chamberlainovi, který se vrátil z Mnichova s bezcennými ujištěními od Hitlera. Britský premiér možná vzhledem k dlouhodobým zájmům své země udělal vážnou chybu; nikdo ho ale nemůže obvinit, že se z Bruselu vrátil jen s prázdným cárem papíru v ruce.
