Místopředsedkyně Ústavníhou soudu (ÚS) Eliška Wagnerová má za sebou jistě významnější nálezy, než je ten aktuální o boji spisovatele Michala Viewegha s bulvárem. Je to ale velmi stylové rozloučení s postem ústavního soudce. Právě její zdůvodnění Vieweghova sporu totiž pravděpodobně ukončí letité kalkulování bulváru, kolik se dá lhaním vydělat na zvýšení nákladu při započtení směšných částek na případné odškodnění. Nález Wagnerové se dá ale dobře číst také jako její rozlučka s institucí. Jak je u Wagnerové s ostrým jazykem zvykem, i naposledy se to v odůvodnění hemží silnými slovy – bulvár „bezohledně útočí“ či soud se „v žádném případě neztotožňuje“.
S odchodem Wagnerové, která část života prožila v Kanadě a Německu, také pravděpodobně u Ústavního soudu ubude obliba anglických citací bez překladu a obsáhlého srovnávání s německým a unijním právem. V nálezu Wagnerová také ještě stačila proplesknout Nejvyšší soud, že se kauzy neujal, což se dá snadno přeložit jako: „Kdybych opět tento soud řídila já, něco takového bych nedovolila.“ A konečně neopomene v rozsudku citovat i své vrcholné dílo, které se svým týmem aktuálně dokončila – tedy komentář k Listině základních práv a svobod.
Vášně okolo její prostořekosti pravděpodobně brzo utichnou, ale prostřednictvím svých několika zásadních nálezů a nejkvalitnějšího komentáře Listiny její vliv na ústavní právo bude žít ještě hodně dlouho.
Československo, Německo, Kanada, Česko
Budoucí ústavní soudkyně Eliška Wagnerová se narodila v přelomovém roce 1948, kdy v rodině právě všichni získali dojem, že v Československu je dobré se právničině vyhýbat na sto honů. Její strýc právník totiž u komunistů po únorovém puči příliš neuspěl se svým názorem, že sociální demokraté by měli zůstat autonomní stranou. Za odměnu putoval do Jáchymova. Když ho v roce 1968 rehabilitovali, tak se k pramalé radosti rodiny jeho neteř rozhodla po hutní průmyslovce podat přihlášku na pražská práva. Rodina měla pravdu. Ani jí se v právnické profesi v komunistickém Československu příliš nevedlo.
Osm let vydržela v advokacii, v roce 1982 však dala Československu sbohem a raději si vybrala nový život od píky ve svobodném západním Německu. Brzo se však na ni usmálo štěstí. Ve Svobodné Evropě okamžitě brali právně vzdělaného člověka a nakonec se stala jakýmsi „poloadvokátem“, když řešila s posvěcením německých úřadů pro československé utečence právní patálie, ale německé klienty brát nemohla. Za její unikátní znalost německého kontinentálního práva, ale i odlišného anglo-amerického právního řádu vděčí svému manželovi. V roce 1968 se odstěhovala za jiným emigrantem do Kanady. Její muž Arnošt Wagner je známým novinářem, který později zakotvil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Do Československa se emigrantské duo vrátilo nikoliv hned po revoluci, ale nastálo až v roce 1993.
O 45letou právničku s bohatou zahraniční advokátní praxí byl samozřejmě zájem. Wagnerová hned zamířila k Ústavnímu soudu jako asistentka. Vedle toho se dala v barvách vládní Občanské demokratické aliance i na politiku. Od této strany odešla v roce 1996 kvůli svému nástupu na Nejvyšší soud, tedy právě včas, než tato pravicová strana začala upadat v zapomnění. Přesto se ještě v roce 1997 po rezignaci „lžidoktora“ Jana Kalvody na post ministra spravedlnosti o ní psalo jako o žhavé kandidátce na tuto funkci. Wagnerová se ale ke svému prospěchu raději před nejistou politickou drahou rozhodla pro soudnictví.
Vždy proti politikům
V Německu se celkem bez překvapení v azylantské komunitě dostala k tématu lidských práv – její aktuální komentář k Listině základních práv a svobod je jakýmsi završením jejího desítky let trvajícího zájmu. Vedle toho ruku v ruce prohlubovala své znalosti o ústavním právu a hned po návratu o něm začala učit na olomoucké právnické fakultě. Novináři se jí v jejích posledních dnech na soudu neustále ptali, kdo a jak by měl být zvolen na její místo. A i jinak prostořeká soudkyně odmítala odpovědět. Své názory ale už přitom mnohokrát řekla ve svých pracích.
V textu z roku 1995 jako by vzkazovala prezidentovi: „Takzvané ‚jednosměrné‘ obsazování míst ústavních soudců může mít za následek jak ztrátu prestiže této ústavní instituce, tak pokles všeobecné akceptace rozhodnutí Ústavního soudu. Pestrý politický background ústavních soudců jako výraz otevřenosti společnosti považuji za žádoucí, neboť přispívá i k obrušování extrémních politických východisek v politickém spektru společnosti.“
Politiky kritizovala po celá devadesátá léta. Když v roce 1998 samu sebe rozpouštěla sněmovna ústavním zákonem, například tehdejší politik a dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl pragmaticky pro. To radikální Wagnerová novinku jasně odmítala: „Český systém parlamentní formy vlády by se neúnosně rozkolísal vnesením prvku spočívajícím v samorozpouštěcím právu Poslanecké sněmovny, ať by šlo o jednorázový akt, či trvalou novelizaci ústavy.“
O 11 let později tento svůj názor mohla zopakovat už jako ústavní soudkyně, když rozhodovala o stížnosti Miloše Melčáka na další předčasně rozpuštěnou sněmovnu. Její křížový výslech předsedy sněmovny a sociálního demokrata Lubomíra Zaorálka se stal legendární, když Wagnerová zašla na samou hranici svých pravomocí otázkou na tělo: „Když jste usilovali o vyslovení nedůvěry vládě, uvažovali jste, s kým budete vládnout?“
S bývalými protivníky na jedné lodi
Wagnerová se k postu ústavní soudkyně dostala přes službu na Nejvyšším soudu, kterému od roku 1998 šéfovala. Na tomto postu vystřídala Otakara Motejla, který odešel do vlády vést ministerstvo spravedlnosti. Příliš se mu ale za uvolnění místa neodvděčila.
Když se Motejl snažil o reformu justice, byli to nejen politici, ale právě z justice třeba Wagnerová, kdo se do něj tvrdě opírali. „Není možné si myslet, že lze politiku dělat tak, že člověk přijde s jedním odborným, nebo možná takzvaně odborným názorem a že všichni budou poslouchat právě proto, že ten názor je vydáván za odborný. To neplatí ani v právu,“ prohlašovala Wagnerová. Dnes přitom převažuje názor, že zamítnutím Motejlovy představy se reforma justice zbytečně zdržela o několik let.
V březnu 2002 ji prezident Václav Havel jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu a Wagnerová několikrát v zjevné narážce na pozdějšího vydavatele jmenovacích dekretů zmiňovala, jaká je pro ni čest, že ji jmenoval právě Havel.
Na soud nastupovala ještě jako čerstvý doplněk prvního „Kesslerova“ soudu, tedy první generace ústavních soudců. Nyní ale končí jako nejvýraznější postava druhého „Rychetského“ soudu. V sále se soudkyně začala potkávat postupně s mnoha politiky, proti kterým stála na druhé straně. Třeba s Pavlem Rychetským se neshodovala na samorozpuštění sněmovny či třeba Motejlově reformě justice.
V roce 1998 zase političce ODS Dagmar Lastovecké zrušila výhru v senátních volbách a v roce 2003 se s ní potkala v taláru.
Bojovnice proti „asociálnímu státu“
Výčet zásadních rozhodnutí Wagnerové není krátký. Od sporu expremiéra Miloše Zemana a novináře Ivana Breziny, přes kauzu odpírače vojny Choděry, po třeba aktuální rozhodnutí Viewegh versus bulvár. Trochu opomíjený je její nález ohledně cukerných kvót, který ale jasně vymezil unijnímu právu možnost zásahů do českého práva.
U Wagnerové je nutné vedle nálezů zmínit i kuriózní odmítnutí. Jen tato soudkyně totiž umí odmítnout žádost k Ústavnímu soudu tak stranícím způsobem, že vyprovokuje většinu kolegů k nesouhlasu, jako tomu bylo například u čerstvé kauzy domácích porodů.
Podstatnější je ale celkový názorový vývoj, který Wagnerová na soudu prodělala. Z liberálky, která hlavně sází na svobodu, se stala i rovnostářka, která hájí sociální práva a stejné šance pro všechny.
To se naplno projevilo od nástupu vlády Mirka Topolánka. Když soud nechal v platnosti zdravotnické poplatky, odpůrkyně Wagnerová si sezvala novináře do své kanceláře a ztrhala názor většiny a ještě ho prohlásila za neústavní.
Topolánkův reformní batoh ji dodnes zjevně leží v žaludku. Vláda Petra Nečase je pro ni ale snad ještě horší. Při projednávání úsporných zákonů přijatých v legislativní nouzi zcela opominula hospodářské důsledky protahování dluhů. Nyní na odchodu z funkce tvrdě napadla vládní reformy: „Eufemisticky řečeno, jsou problematické. Pokud to mám říct otevřeně, tak jsou šílené, asociální a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál.“ Co bude Wagnerová dělat po konci mandátu, zatím nevíme. Pravděpodobně bude znovu naplno učit a angažovat se v mezinárodních institucích. Ale to je na tak činorodou právničku asi málo. Svůj boj proti současnému „asociálnímu státu“ jistě brzy povede i v nějaké významné funkci, ať už v politice, či mimo ni.
Eliška Wagnerová
» narodila se 7. září 1948 v Kladně
» po hutní průmyslovce studovala na pražských právech
» osm let pak dělala advokátku
» v roce 1982 emigrovala do západního Německa, pracovala pro Svobodnou Evropu i jako advokátka azylantů
» v roce 1986 odešla do Kanady za svým mužem Arnoštem, do Česka se nastálo vrátili v roce 1993
» dále se vzdělávala na mnichovské univerzitě, v devadesátých letech získala doktorát z politologie v Brně
» učila právo v Olomouci a Brně
» od roku 1996 byla soudkyní Nejvyššího soudu, v roce 1998 ho už vedla
» +od roku 2002 dvě období strávila na Ústavním soudu, dnes jí končí mandát
» v roce 2009 získala právnické ocenění – stříbrnou medaili Antonína Randy
