Od doby, kdy lidé se zatajeným dechem pozorovali pohybující se svítící bod na noční obloze, který byl první umělou družicí planety Země, uplynulo více než půl století. Sputnik se stal symbolem nové éry dobývání kosmu a ztělesňoval něco, co do té doby patřilo jen do říše fantazie. Odstartoval i takzvaný vesmírný závod mezi USA a tehdejším Sovětským svazem, jehož vyvrcholením bylo přistání člověka na Měsíci o dekádu později.
Tento malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo je mnohými chápán jako vzepjetí, jež se už neopakovalo. Oproti tomu se ale odehrálo velmi mnoho misí, jež snad nejsou tolik vzrušující pro milovníky sci-fi, ale přispívají daleko větší měrou k poznávání vesmíru a rozvoji technologií.
Ve stínu velmocí
Vzhledem k obrovským výdajům potřebným na kosmický program se do něj v průkopnických padesátých a šedesátých letech mohly pustit pouze země, které si to mohly dovolit, tedy Sovětský svaz a Spojené státy. Evropští vědci si tehdy uvědomovali, že jedině společný mezinárodní projekt má šanci na to, aby mohl s oběma velmocemi soupeřit. A tak už pár měsíců po prvním Sputniku začaly v evropské vědecké komunitě diskuze o podobě možné budoucí spolupráce.
Počátkem šedesátých let se osm zemí západní Evropy dohodlo na založení dvou organizací: Evropské organizace pro vývoj startovacích zařízení (ELDO) a Evropské organizace pro výzkum vesmíru (ESRO). Obě organizace se v roce 1975 sloučily pod názvem Evropská vesmírná agentura.
Tou dobou už vesmírné soupeření obou velmocí polevovalo a docházelo k podstatnému snižování výdajů. Díky tomu se tehdy ESA ocitla v čele pomyslného pelotonu. Spolupracovala nicméně úzce s americkým NASA (například na projektu Hubbleova vesmírného teleskopu, který byl vynesen na oběžnou dráhu v roce 1990) a po rozpadu SSSR i s Ruskem, které ještě před třemi lety označila za partnera číslo jedna.
V posledních letech ESA disponuje rozpočtem od tří do čtyř miliard eur ročně, což je zhruba třetina rozpočtu NASA a jen o něco méně než výdaje ruské kosmické agentury Roskosmos.
Podivíni sluneční soustavy
Existuje celá řada důvodů předpokládat, že sluneční soustava vznikla z mračna prachu a plynu, jež se vlivem gravitace i díky vnějšímu impulzu (šlo nejspíš o výbuch supernovy) začalo formovat v jakýsi rotující zploštělý disk, z jehož jádra později vzniklo Slunce a ze vzdálenějších částí planety, asteroidy a komety.
Ty se od jiných těles sluneční soustavy liší především svou výrazně excentrickou drahou, jež má tvar elipsy či paraboly.
Také neobíhají ve stejné rovině jako planety, ale jak se jim zlíbí. Drtivou část svého oběhu kolem Slunce se komety nacházejí v nepředstavitelně vzdálených částech našeho systému, daleko za Plutem. Z této temné a mrazivé dálavy, odkud se naše mateřská hvězda jeví jen jako jedna z mnoha však komety přilétají do takové blízkosti Slunce, že se jim to může stát osudným a buď se rozpadnou, nebo postupně vypaří.
S kometou si pohrává gravitace
Podle vědeckých teorií vznikají komety v Oortově oblaku, což je pozůstatek původní planetární mlhoviny nacházející se asi padesáttisíckrát dále, než je vzdálenost Země od Slunce. Oortův oblak má být složen převážně z částic zmrzlé vody, amoniaku a metanu, ale dosud to nikdo nemohl přímo dokázat.
Za své neobvyklé oběžné dráhy komety vděčí mimo jiné gravitačnímu působení okolních hvězd. Když se vychýlí ze své obvyklé dráhy, mohou podlehnout gravitaci Slunce a zamířit do středu sluneční soustavy. Pokud přežijí otočku v přísluní, vymrští je zákony nebeské mechaniky zpět do vyhnanství. Podle vědců mohou některé z nich dokonce zcela opustit náš systém a bloudit mezihvězdným prostorem.
Jiné naopak mohou být Sluncem zachyceny poté, co takto vylétly z oběžné dráhy kolem nějaké cizí hvězdy. A to je právě jeden z důvodů, proč jsou pro vědce komety tak fascinující – jsou to návštěvníci z pro nás nedostupných kosmických hlubin, kteří k nám jednou za čas zavítají jako pověstná hora k Mohamedovi.
Vzhůru na kometu!
Nedávná mise ESA není prvním projektem, jenž má za cíl vyrazit vzácnému návštěvníkovi v ústrety a zblízka si jej prohlédnout, než zase zmizí v nedohlednu. Od roku 1985 se takových úspěšných výprav uskutečnilo deset. První sondy se přiblížily ke kometám na vzdálenost několika tisíců kilometrů, sonda Giotto v roce 1992 pak byla pouhých 200 kilometrů od objektu. Ovšem představa, že by sonda mohla na kometě i přistát, byla dlouho jen snem.
Jde o nesmírně obtížný úkol, a to z mnoha důvodů. Představme si, že se prostorem nadzvukovou rychlostí řítí na kosmické poměry zanedbatelně malý objekt (může jít o desítky až stovky kilometrů v průměru) a člověk má k němu nasměrovat ještě daleko menší objekt tak, aby nespadl na povrch, ale zachytil se v jeho slaboučkém gravitačním poli. To vše 510 milionů
kilometrů od Země (pro srovnání: Měsíc je od Země vzdálen „pouhých“ 400 tisíc kilometrů).
| Evropská vesmírná agentura (ESA) |
|---|
| Vznikla roku 1975 sloučením dvou obdobných institucí. |
| Má 20 členů včetně České republiky, spolupracuje i s Tureckem, Slovenskem a Ukrajinou. |
| Sídlí v Paříži, jejím šéfem je Francouz Jean-Jacques Dordain. |
| Disponuje kosmodromem v jihoamerické Francouzské Guyaně. |
| V roce 1985 vypustila k Halleyově kometě sondu Giotto. Vysílá své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) a pomocí ATV (automatický transportní prostředek) zajišťuje její zásobování. |
| Provozuje rakety Ariane, které vynášejí družice na oběžnou dráhu. Vyvíjí i navigační a bezpečnostní systémy (např. Galileo). |
Dále má tento objekt kroužit kolem komety a v příhodný, pečlivě zvolený okamžik spustit na povrch miniaturní modul, a to na rovné, Sluncem ozářené místo. Gravitace na kometě s libozvučným jménem 67P/Čurjumov-Gerasimenková, kterou si ESA vybrala pro tento záměr, je tak malá, že tam modul váží jediný gram. Pouhé shození modulu by mělo za následek, že by se odrazil a odlétl do kosmu.
Bylo tedy nutné zajistit, aby se modul během okamžiku dopadu zachytil na kometě. Vědci z ESA toho hodlali dosáhnout několika způsoby. Po sestupu se spustily trysky, jež měly modul pojmenovaný Philae přitlačit dolů. Při dosedu přišly na řadu šrouby, které se měly zavrtat do terénu, a pro všechny případy ještě dvě harpuny, jejichž pomocí by se modul mohl k povrchu přitáhnout. Ale kotvy pro uchycení modulu na povrchu se nepodařilo vystřelit.
Přítlačný raketový motor se podle všeho vůbec nezažehl a šrouby selhaly také. Modul se pak od komety dvakrát odrazil, což trvalo několik hodin, a mezitím se dostal do výšky jednoho kilometru. Mnohem závažnějším problémem ale bylo, že modul skončil v poloze, která mu znemožnila získat dostatek solární energie. Ani manipulace na dálku tuto svízel nevyřešila a modul bylo nutné vypnout.
Není důvod ke zklamání
Přes všechna selhání má však ESA plné právo být hrdá na dosud nevídaný počin. Sonda se dostala na povrch komety a stihla provést většinu plánovaných kroků, například chemickou a izotopovou analýzu či vrt do hloubky asi dvaceti centimetrů. Vyhodnocování dat bude trvat přinejmenším několik měsíců a mateřská sonda Rosetta, kroužící ještě stále kolem komety, provede mnoho dalších zkoumání.
Evropská vesmírná agentura má tedy za sebou působivé prvenství. Možná ne tak spektakulární jako přistání lidí na Měsíci, ale rozhodně ne méně náročné či méně přínosné.
