Podobně jako úplně první prezident ECB, Nizozemec Wim Duisenberg, byl i Francouz Trichet zastáncem myšlenky, že lékem na hospodářské problémy Evropy je zajistit růst v každé členské zemi. Tedy nespoléhat se na to, že ECB zajistí levné peníze pro všechny a bude usilovat o nějakou univerzální léčbu. Ještě na začátku svého funkčního období Trichet často říkal, že Evropa musí v první řadě provést strukturální reformy, aby se uvolnil její růstový potenciál.
Jenže Trichetův mandát neskončil v roce 2007. Z čela ECB odchází až dnes, na konci října 2011. S nástupem finanční a později hospodářské krize Trichet neměl jinou možnost, než se stát prvním centrálním bankéřem, který musel sáhnout k nouzovým opatřením a začít podporovat finanční systém. Tím dnem, na který Trichet asi nikdy nezapomene, je 9. srpen 2007. ECB tehdy otevřela stavidla a zaplavila evropské banky tunami peněz, aby jim pomohla překonat akutní nedostatek krátkodobého kapitálu.
Jak se hypoteční a úvěrová krize prohlubovala, k ECB se pozvolna začala stáčet pozornost. Politika ECB se totiž začala odklánět od politiky jiných centrálních bank. Trichet dlouho váhal se snížením úrokových sazeb, patrně v obavách z dopadu na už tak dost vysoké ceny komodit. Ke snížení základní sazby z tehdejšího sedmiletého maxima 4,25 procenta se Trichet odhodlal až v říjnu 2008, i když centrální banky ve Spojených státech a Velké Británii začaly měnovou politiku uvolňovat už v červenci 2007.
Trichet byl kritizován jak v době hypoteční krize, tak i v současnosti za skupování řeckého dluhu
Za opožděné snížení úrokových sazeb byl Trichet dlouho kritizován, i když z dnešního pohledu v následujícím období podle WSJ odvedl asi lepší práci než jeho kolegové v USA. Do té doby téměř bezchybná disciplína ECB se začala měnit s příchodem roku 2010, kdy vyplavaly na povrch problémy Řecka. Od května téhož roku se ECB začala ještě více angažovat v záchraně státních pokladen a do dnešního dne nakoupila státní dluhopisy slabých zemí eurozóny v objemu více než 170 miliard eur (přes 4,2 bilionu korun). Více než polovinu jich přitom nakoupila v posledních dvou měsících.
V tom je také teď největší problém. Na rozdíl od americké centrální banky (Fed) není ECB koncipována tak, aby fungovala jako věřitel poslední instance. ECB má smluvně zakázáno monetizovat fiskální deficity členských zemí, případně kupovat jejich dluhy. Právě nedávnými nákupy dluhopisů však ECB tuto povinnost zřejmě porušila.
Když Trichet v roce 2003 nastupoval do čela ECB, zřejmě ho ani ve snu nenapadlo, že mu evropští političtí lídři naloží na bedra úlohu zachránce eura. Trichet své kroky celou dobu obhajuje. Nezvýšily prý inflaci a sama intervence na trhu státních dluhopisů byla podle něj „nutná pro transmisi naší měnové politiky na reálnou ekonomiku“. Kdyby se ale Trichet politikům postavil důsledněji, mohl je podle WSJ alespoň donutit, aby situaci řešili dříve a důrazněji. Takto jen umožnil, že Řecko se nemělo do reforem, které stejně udělat musí.
Zatím se nedá říci, zda Trichet eurozónu zachránil. Není ale pochyb o tom, že během snahy o její záchranu umožnil, že ECB je více zpolitizovanou a méně nezávislou institucí, uzavírá WSJ.
