Dnes jsem se rozhodl vyprávět pohádku, která, jak se dalo čekat, dopadla špatně. Asi před měsícem mi na Facebooku nabídl přátelství jakýsi Mexičan Carlos Slim Helu. Co bych ho nepřijal. Vzápětí mě šokoval přiznáním, že je předsedou soukromé charitativní nadace, která tajně rozdává dobročinné částky náhodně vybraným jedincům po celém světě a mě si taky vybral, že mi věnuje dva a půl milionu dolarů. Na internetu jsem si našel, že toto jméno nosí jeden z nejbohatších mužů na zeměkouli, telekomunikační magnát. No neberte to!
Už jsem si maloval, jak s penězi naložím. Nechtěl nic, jen e-mailovou adresu a telefon. Pobaveně jsem mu poděkoval a on mi vzápětí odpověděl, že částku posílá, ale přes nějakou italskou banku, protože prý z Mexika nelze do Čech posílat peníze přímo. Ach jo. Nemusel jsem na sociálních sítích číst, že jde o podvodníka. Vše bylo jasné. Bývaly doby, kdy možná i vám chtěly poslat miliony vnučky nigerijských či konžských patriarchů.
Šmejdi prostě existují všude. To se ovšem týká i naší politické scény. Producírují se tu a jsou voleny partaje vedené estébáky, předlistopadovými komunisty nebo nácky. Navenek halasí o národu, vlastenectví, hájí sochu maršála Koněva a chodí na srazy Klubu přátel českého pohraničí – bývalých lampasáků, kteří stříleli a nechali rdousit vlčáky ty, kteří se pokoušeli dostat na Západ. O tom pronikavě pojednal nedávný další díl cyklu České televize Příběhy 20. století režírovaný Robinem Kvapilem, Ivem Bystřičanem, Viktorem Portelem a Radimem Špačkem.
Ale abych Kavčí hory nepřechválil, jak může někdo soudný pustit na obrazovky něco tak obludně zoufalého jako nový pořad To se ví, v němž se rozchechtané „celebrity“ typu Haliny Pawlowské, Marka Taclíka či Aleše Hámy snaží zjistit, co jsou fake news. Mám pro ně námět. Je pravda, nebo není, že se autor sloupku v úterý dost opil po skvělém výkonu svých hochů v Miláně?
