Každý den se něco zajímavého děje, zahušťují se akce k listopadovému výročí, ale já dal na chvíli přednost umění kvůli vyčištění hlavy od nehorázností našich politiků. V pátek měl v Jízdárně Pražského hradu velkolepou vernisáž malíř Michael Rittstein.
Jeho díla mě už dlouho fascinují boschovskými výbuchy barevné imaginace, v níž i za bolševika svým pestrým bestiářem dával jasně najevo, kdo jsou zvířata. Naprosto doporučuji coby listopadovou procházku, jen nevím, zda i rodinám s dětmi, aby z té záplavy vjemů nedostaly psotník. Ačkoli kdysi jsem v Galerii Rudolfinum zachytil na výstavě Edvarda Muncha chlapečka, kterého nadchl mistrův Úmrtní pokoj a prosil tátu, že by to chtěl mít doma pověšené nad postýlkou. Tak proč ne Rittsteina?
Divadlo! Dodatečně jsem stihl v A studiu Rubín asi osmou reprízu ironického kabaretu – nebo jak to nazvat – Jana Friče Burnout aneb Vyhoř! Čtyři herci, vesměs třicátníci, hořekují nad ztrátou smyslu života a nedostatečným sebenaplněním v profesi. Je to duchaplná a sebemrskačská výpověď nejen o generačním pocitu zmaru. Léta sleduji se zalíbením nesmírně talentovanou herečku a výtečnou zpěvačku, třicetiletou Natálii Řehořovou. Pro sebe jsem ji objevil a oslavil v Alo Triu, pro které psal texty Vlasta Třešňák. V Rubínu předvádí neskutečný, málem akrobatický fyzický výkon, a navíc zapěje Lampu Marty Kubišové. Kdybych nedejbože hlasoval v cenách Thálie, měl bych jasno.
Film! Zatímco se v Čechách točí všelijaké nedomrlé snímky pro nikoho (s čestnou výjimkou skvělých Staříků), Slováci nás zase předstihli se Škopovým ponurým portrétem Budiž světlo. Vynikající je postava Milana Uhríka jako otce, který se vrací domů z práce v Německu a zjišťuje, že se mu pubertální syn zapletl s partou mladých nácků v kotlebovské domobraně. Před závorku všech kulturních a uměleckých zážitků musí být ovšem samozřejmě vytčen vynikající výsledek Slavie v Barceloně.
