Přechod dubna do máje byl minulý týden poznamenán dalšími odchody pozoruhodných osobností. Ač slávista, uznával jsem kvality tragicky zesnulého útočníka Josefa Šurala, zejména v Liberci, nebo pak i na Letné. Sparta se s ním před nedělním zápasem s Baníkem Ostrava rozloučila velkolepě a důstojně.
Někdy v roce 1993 jsem chvíli statoval ve zpravodajství České televize, kde mou kolegyní byla mimořádně bystrá a vtipná Marie Třešňáková, která pak odešla moderovat do rádia Limonádový Joe a dala se na psaní cestopisů. Dlouho jsme se pak neviděli, ale každé setkání bylo velice příjemné. S velkým zármutkem jsem se dozvěděl, že podlehla rakovině v šestašedesáti.
Z čerstvých nebožtíků jsem nejvíc a nejdéle znal šestasedmdesátiletého textaře, gurmána, spisovatele a dramatika Vladimíra Poštulku, jenž se neprobral z kómatu po pádu na chalupě. Když odejde nějaká postava z populární hudby, mé slábnoucí paměti ohromně pomáhá jmenný rejstřík v sebrané knize mých dávných recenzí Jak tohle vůbec můžete otisknout!, podle něhož si připomenu, co jsem kdy o dotyčném napsal. Inu, co jsem se dozvěděl. Když bylo nutno chválit, velebil jsem jeho texty zejména pro Pavla Bobka, když mě otrávily jeho rutinní veršovánky pro střední proud, dal jsem mu to znát.
Ale pozor, Vláďa byl velkorysý, říkal mi, piš si, co chceš, skamarádili jsme se a já postupně objevoval, jak se pod maskou pražského bonvivána a hýřila skrývá neobyčejně sečtělý a vzdělaný člověk a zábavný společník. Naposledy jsme se potkali loni v klubu Divadla Na zábradlí a byl to báječný večer, prošpikovaný veselými historkami a drby, jako s ním pokaždé.
Jako bych tu čerstvou sérii úmrtí přivolal. Těsně před uzávěrkou jsem se dozvěděl, že zemřel velký herec Václav Postránecký. Jako s Poštulkou. Občas jsme se škorpili, ale myslím, že jen naoko. Všichni zde zmínění mi budou moc chybět.
