Pokud jde o výtvarné umění, nejsem rozhodně žádný odborník. Ale když už si mám vybrat, tak při vší úctě k Václavu Špálovi a Mikoláši Alšovi dávám přednost excentrickým malířům, jako byli Marc Chagall, René Magritte nebo Arcimboldo. Na domácí scéně mi konvenují podobné zjevy.
Nedávno jsem na těchto stránkách velebil výstavu Michaela Rittsteina a mám čerstvý, stejně silný zážitek, díky němuž jsem si také odmazal hned dva dluhy.
Vůbec jsem nevěděl, že můj dávný kamarád Adam Hoffmeister provozuje na malostranském tržišti Galerii Millennium věnovanou avantgardě. A zde se odehrála vernisáž výstavy 44letého Václava Švankmajera s názvem Lidský krystal. Výborná přehlídka surrealistických či hyperrealistických vizí, které svou fantazmagoričností mohou soutěžit s bludy ministryně financí nebo jejích kolegyní z rezortů práce či místního rozvoje, jen na rozdíl od nich přinášejí potěchu.
Václav jde ve stopách svého slavného otce Jana, jablko opravdu nepadlo daleko od plodného stromu. Samotnému 85letému mistrovi světového formátu jsem na akci jen uctivě stiskl ruku a neodpustil si dloubavou připomínku, jak mi nechtěl přijít jako host do živého vysílání Svobodné Evropy, než ho přemluvil jeho dvorní producent Jaromír Kallista.
Ach, ty vernisáže! Je to vždy směs setkání léta neviděných přátel a objevů úžasných nových, jak se mi stalo v případě moudré paní Radky z Národního muzea. Neobejde se to někdy bez trapasů, takže když se na mě s tykáním vrhal jeden šedivý senior, vůbec jsem si nepamatoval, o koho jde. Použil jsem lest. „Hele, dej mi vizitku, zavoláme si.“
Z kartičky jsem vyčetl, že je to přední divadelní režisér, který žil dlouho v emigraci, předtím jsme se viděli tak jednou. To kdybych někdy potkal superministra Karla Havlíčka, který by si mohl k dosavadním pašalíkům přibrat třeba ještě vedení Národního divadla, České filharmonie a TV Barrandov, nejspíš na něj nikdy nezapomenu.
