Už při pohledu na počty státníků, kteří se sjeli do Prahy na čtvrteční historicky první setkání Evropského politického společenství (EPS), je zřejmé, že se jedná o jednu z největších politických událostí novodobé české historie. To se samozřejmě odráží i v přístupu českého předsednictví v Radě EU, které věnovalo přípravě této velkolepé události spoustu úsilí. A to i proto, že představa o tom, jak má společenství vypadat, je stále ještě velmi nejasná. Je proto na místě položit si několik otázek, které naznačí jeho budoucí směřování – a šanci na úspěch.
Nápady k vytvoření platformy, která by posílila spolupráci na evropském kontinentu a přispěla k hlubšímu propojení mezi členskými zeměmi EU s jejich sousedy, zaznívaly v posledních letech z více stran. Byl to ovšem francouzský prezident Emmanuel Macron, který tyto nesourodé myšlenky zformuloval do nápadu založit společenství.
Stalo se tak v návaznosti na začátek války na Ukrajině. Právě bezpečnostní charakter spolupráce, který se v současné podobě ukazuje jako dominantní, může ovšem být i největší překážkou budoucího fungování EPS. Snaha o jasné vymezení se vůči ruské agresi, která by měla být středobodem jednání, může (ale také nemusí) narazit na nevoli některých států – třeba Turecka, Srbska nebo Arménie.
Pokud se povede skrze EPS lépe spolupracovat v otázkách bezpečnosti, bude to zajisté dobře – i pro Česko. Nebude to ale snadné. Velká různorodost účastnících se zemí je důvodem, proč bude celé setkání vedeno na neformální bázi a po setkání nebudou přijaty ani žádné oficiální závěry. To sice značně usnadní průběh, ovšem oslabuje jeho možný dopad.
Fiala přivítal na Hradě přes 40 státníků. Je to signál Putinovi?
Diskusní klub nebo funkční nástroj evropské spolupráce?
Aby mělo EPS reálné výsledky, bude se v následujících měsících muset jasně určit struktura spolupráce. V současné době slýcháme především komentáře o tom, že na rozdíl od složitého nacházení jednomyslnosti, které sledujeme na úrovni EU, by mělo být společenství co nejméně svázané formalitami. A je samozřejmě naprosto v pořádku, pokud tomu tak v první fázi fungování bude.
Bez formálních procesů a institucí však hrozí, že se z EPS stanou jen pravidelná setkání, na kterých si lídři vymění názory, ale to bude všechno. Kdo by taková setkání svolával a kdo by je platil? Česká republika a někteří další unijní diplomaté zdůrazňují, že společenství není nijak spojené s institucemi Evropské unie. Zároveň je ale jasné, že bez českého předsednictví by se tato akce v Praze nikdy nekonala.
Potenciál, který projekt má, bude muset být podpořen jasnou politickou vizí a formalizací budoucí spolupráce. Totéž by mělo platit i o členství v takové organizaci. To musí být podmíněné přihlášením se k hodnotám demokracie a jasným bezpečnostně-politickým směřováním. Teprve pak může být řeč o úspěchu.
První reálná šance na úspěch
Jedním z klíčových bodů, kterým by se měla jednání v Praze zabývat, je oblast energetické bezpečnosti. V návaznosti na dopady války na Ukrajině a současnou energetickou krizi může tento rozměr přinést v následujících měsících nejhmatatelnější výsledky.
Spolupráce skrze EPS by vytvořila jedinečnou platformu, díky níž by mohli lídři zemí napříč Evropou diskutovat o navýšení dodávek energií z energeticky bohatých zemí, jako jsou Ázerbájdžán či Norsko, a také o lepším propojení energetických sítí. To by pomohlo především zemím, které byly nejvíce závislé na dodávkách z Ruska. Státy by mohly zároveň lépe spolupracovat i v otázce společných nákupů či zastropování cen ruských surovin.
V současné době je jedinou podobně širokou platformou evropské Energetické společenství, kde ovšem dochází jen k setkávání na úrovni ministrů členských zemí a pouze jednou ročně. V dlouhodobém horizontu by EPS mohlo přinést pokrok i v ochraně klimatu a snížení závislosti na fosilních palivech v oblastech, jako jsou západní Balkán či Turecko.
Jako další oblasti spolupráce bývají zmiňovány i migrace či ekonomika. Bude ovšem zapotřebí jasnějšího tematického vymezení, které by nenarušovalo již zaběhnuté procesy v rámci EU, ale zároveň by na ně dokázalo funkčně navázat. „Nehonit příliš zajíců najednou“ a soustředit se v rámci společenství na několik málo témat se v tuto chvíli jeví jako správná strategie.
Ne, EPS by neměla žádným způsobem ovlivnit pokračování procesu rozšiřování EU nebo zmenšit perspektivu vstupu do EU zemím, které o něj stojí. Při prvních zmínkách o vzniku iniciativy se vehementně diskutovalo o tom, zdali je to konec rozšiřování EU, či potažmo jeho nový začátek. Nyní se zdá, že ani jedno.
Z praktického hlediska bude členství v EPS pro země usilující o vstup do unie znamenat možnost intenzivnějšího kontaktu s představiteli členských zemí a účast na diskusích o oblastech společného zájmu – třeba o energetice nebo bezpečnosti. To je určitě pozitivní, na stranu druhou – zrovna nedostatek kontaktů rozhodně nebyl jedním z důvodů zdlouhavého přístupového procesu.
I tady je šance na reálnou změnu zatím otevřená. Pokud by se společenství proměnilo v organizaci s konkrétní a funkční strukturou, může se mnohem jasněji mluvit i o sblížení kandidátských zemí s EU, například v oblasti jednotného trhu, migrační politiky nebo již zmíněné energetiky.
Autor je vedoucí bruselské kanceláře institutu Europeum.