🎧 Chcete znát budoucnost firmy? Nefinanční reporting ukáže hrozby i příležitosti, říká expertka PwC
- Účetní závěrka popisuje minulost, zatímco nefinanční reporting má investorům ukázat, zda jsou dnešní zisky firmy udržitelné i v dalších letech.
- Podle Petry Bočákové z PwC Česká republika přitom české firmy stále často vnímají ESG jako administrativní povinnost.
- Tím se připravují o nástroj pro řízení rizik, zaměstnanců i budoucího růstu.
Nefinanční reporting prošel v posledních letech v Evropě prudkými změnami. Povinnosti se nejprve rozšiřovaly, následně se část pravidel začala zjednodušovat a odkládat. Podnikům proto může připadat rozumné vyčkat, až se regulatorní prostředí ustálí. Petra Bočáková, ESG Assurance Leader v PwC Česká republika, ale před takovým přístupem varuje.
„Rychlá odpověď je ne,“ říká v podcastu Business Club na otázku, zda mají firmy přípravu na reporting odložit. Nejistota podle ní podnikům situaci komplikuje, smysl nefinančních informací se však neodvíjí jen od zákonné povinnosti. Jejich hlavní hodnotou je doplnění obrazu, který poskytují finanční výkazy.
„Účetní závěrka je historie. Ve chvíli, kdy ji firma vydává, už to období skončilo. Je to rekapitulace, shrnutí, jak to dopadlo,“ vysvětluje Bočáková. „Nefinanční reporting ukazuje budoucnost, vizi, kam se firma může posunout, jak má nastavené strategické cíle, co ji může ohrozit a na co se musí připravit.“
Aktuální zisk sám o sobě neříká, zda je obchodní model odolný vůči změnám na trhu, výpadkům dodávek, klimatickým dopadům, nedostatku pracovníků nebo nové regulaci. „Investorům to říká, jak jsou aktuální čísla a zisky, které firma teď generuje, udržitelné do budoucnosti. Zároveň to dává vhled do toho, jak si je firma vědoma toho, co ji čeká a jak se na to připravuje. Anebo nepřipravuje,“ říká Bočáková.
Dodavatelé, klima i zaměstnanci
Jako příklad uvádí závislost na dodavatelských řetězcích. Firma může vykazovat dobré výsledky, ale současně být kriticky závislá na jednom dodavateli nebo regionu. Pokud si koncentraci rizika nezmapuje a nemá záložní variantu, může po výpadku klíčových vstupů zastavit výrobu.
Podobně konkrétní jsou podle Bočákové klimatická rizika. Nemusí jít o abstraktní debatu o emisích, ale například o otázku, které plodiny bude možné v určitém regionu pěstovat za deset nebo dvacet let. Pro zemědělské a potravinářské podniky může taková změna zasáhnout základ jejich podnikání.
Významná je i sociální část ESG, zejména vztah firem k zaměstnancům. Analýzy zpráv o udržitelnosti, které PwC každoročně provádí, podle Bočákové ukazují rozdíl mezi českými podniky a firmami v zemích s delší zkušeností s nefinančním reportingem.
„V Česku mají firmy tendenci říkat: my jsme úplně nejlepší, hýčkáme si zaměstnance a cokoliv směrem k nim děláme, je super,“ popisuje Bočáková. V zahraničí podle ní podniky častěji připouštějí i negativní dopady nerovného vztahu zaměstnavatele a zaměstnance a snaží se s nimi pracovat.
Pokud podnik neví, co zaměstnance motivuje, může čelit vysoké fluktuaci, nákladům na nábor a zaučování nebo nedostatku lidí s potřebnou kvalifikací. „Může to být likvidační,“ říká Bočáková k situaci, kdy firmě odejdou klíčoví lidé a ona si jejich náhradu nedokáže rychle vychovat.
ESG nesmí zůstat v jednom oddělení
Podle Bočákové se české firmy dělí na dvě skupiny. Jedny pochopily, že zpráva o udržitelnosti může ukázat kvalitu strategie, řízení rizik a připravenost na budoucí změny. Druhé stále vnímají reporting především jako povinné sbírání dat jednou za rok.
Pokud firma svěří agendu malému ESG týmu bez vazby na obchodní model, výsledkem bývá tabulka nebo několik odstavců ve výroční zprávě bez praktického využití. „Pokud to necháte jenom na relativně menším oddělení a nepropojíte to s byznysem, bude to jenom další vyplněná tabulka, pár odrážek ve výroční zprávě, ale bude to mít nulovou přidanou hodnotu,“ upozorňuje Bočáková.
Základem reportingu je takzvaná dvojí materialita neboli dvojí významnost. Firma při ní posuzuje dva směry: jak její činnost ovlivňuje životní prostředí, zaměstnance, dodavatele či zákazníky a zároveň, jak vnější změny ovlivňují její finanční situaci a obchodní model.
Podnik si významná témata nemůže vybrat čistě podle toho, co ho ukáže v dobrém světle. Musí stanovit metodiku, hranice významnosti a stejným metrem hodnotit pozitivní i negativní dopady, rizika i příležitosti. Důležitá je také zpětná vazba zaměstnanců, investorů a zákazníků.
„Firma by si měla ověřit, zda pozitivní dopady, o nichž je vedení přesvědčeno, stejně vnímají například i zaměstnanci. A to někdy může být překvapující,“ říká Bočáková.
Ověření zvyšuje důvěryhodnost
U firem spadajících pod povinný evropský reporting podle směrnice CSRD musí zprávu o udržitelnosti ověřit auditor. Nejde však o stejný typ auditu jako u účetní závěrky. U nefinančního reportingu se používá takzvané „omezené ujištění“, jehož rozsah je užší.
Velká část údajů je kvalitativní, vychází z odhadů a úsudku vedení a opírá se o procesy, které firmy teprve budují. Auditor proto ověřuje správnost a soulad zveřejnění se standardy, ale současně sleduje, jak podnik data sbírá a kde hrozí chyba či zkreslení.
„Ověření je certifikace toho, že informace tak, jak jsou zveřejněny, jsou správné a pravdivé a že jsou v souladu s požadavky standardů. Zároveň je tam zpětná vazba pro vedení,“ vysvětluje Bočáková.
Prvním krokem pro firmy by podle ní mělo být sestavení týmu a určení člověka, který projekt povede. Umělá inteligence může pomoci s analýzou požadavků, benchmarkingem nebo hledáním příkladů z trhu, sama ale nevyhodnotí obchodní model ani nenahradí rozhodování vedení.
Podnik proto musí zapojit jednotlivá oddělení, určit odpovědnost za významná témata, proškolit zaměstnance a nastavit sběr ověřitelných dat i konkrétní cíle. Nefinanční reporting se podle Bočákové vyplatí chápat jako součást řízení firmy, nikoli jako každoroční regulatorní cvičení.
