Restaurace Beit Anise je podnik západního střihu, kde se scházejí mladí kosmopolitní Palestinci. U stolku s lampou sedí skupinka stylově oblečených žen kolem třicítky. Popíjejí míchané nápoje, pokuřují a klábosí o životě. Jednou z nich je i osmadvacetiletá Rana Al Jamal. Narodila se a vystudovala v Praze, kde byl její otec vyslancem, takže mluví perfektně česky.
„Je to jediné místo na Západním břehu, kde můžu žít stylem, který mi vyhovuje. Nikde jinde není tolik klubů,“ říká Rana, jež pracuje v agentuře Sky, největší reklamní agentuře na Západním břehu. Vydělá si tisíc dolarů měsíčně, což je na místní poměry slušný plat. Do Ramalláhu se vrátila po roce 2007, kdy se tu usídlila palestinská vláda v čele s premiérem Salámem Fajádem.
Konkurence Betlému
Nástup uznávaného ekonoma a oblíbence západních médií do Ramalláhu přilákal zástupy palestinských emigrantů ze Spojených států, Tunisu i zemí bývalé Jugoslávie. Dnes je běžné, že na ulici potkáte mladého Palestince s dokonalým americkým přízvukem. Z provinčního dvacetitisícového města se stala liberální metropole, která konkuruje starobylému Betlému, Nábulusu nebo Haifě. Po příchodu palestinské samosprávy si v Ramalláhu otevřely pobočky také rozvojové „neziskovky“, banky, hotely a mezinárodní korporace. Během pracovního týdne tu žije snad až 200 tisíc lidí, avšak o víkendu se město vylidní.
Napřed budovy, pak stát
Navzdory bohatému nočnímu životu Rana v Palestině spokojená není. Kdyby dostala nabídku odejít za prací do zahraničí, ihned by ji využila. „Tady potřebuješ 150 dolarů, jen aby ses dostal ven za hranice. Musíš přejít přes tři bariéry. Sice sedíme v klubu, smějeme se, ale každý den se bavíme o tom, co dál, že tohle není život,“ říká Rana.
V tu chvíli se do debaty zapojí Ranina šéfka Hana. Vadí jí, že zahraniční novináři líčí Ramalláh jako prosperující město plné zábavy. A jako vždy, debata se nakonec stočí na téma Izrael. „Tohle je tvář, kterou Izrael chce vidět. Že je tu boom a lidem se žije dobře,“ říká Hana.
Sama pracuje v Ramalláhu, ale bydlí v Jeruzalémě. Ten totiž leží za zdí na izraelském území, a Hana tedy má nárok na sociální výhody. Právě starobylý Jeruzalém považují Palestinci za své hlavní město. A Izrael pak za příčinu všech svých potíží.
Mnohaletá vyjednávání ani ozbrojený konflikt s Izraelem Palestincům samostatný stát nepřinesly, a tak se nyní zaměřují na budování institucí. V tom spočívá „fajádismus“, politický styl současného premiéra. Ekonom vystudovaný v Americe věří, že postavením paláců a ministerstev, hmatatelných součástí státu, přiblíží Palestince samostatnosti.
Dárcovská ekonomika
Plody fajádismu jsou v Ramalláhu vidět na každém kroku: na předměstí se rodí umělé město byznysmenů jménem Rawabi, projekt za 800 milionů dolarů financovaný soukromým katarským fondem.
Také ve vládní čtvrti rostou nová ministerstva ze skla a betonu. Impozantně působí i zbrusu nové mauzoleum Jásira Arafata, hrobka básníka Mahmúda Darviše či prezidentský palác v arabském stylu. I v centru města ustupují staré budovy bankám, hned vedle tržiště s ovocem a zeleninou rostou obchodní domy. Při pohledu na digitální displej na náměstí se lvy, na kterém běží názvy firem kotovaných na místní burze, by člověk málem zapomněl na bídu palestinského venkova…
Na jakých základech vyrostl Ramalláh? Na první pohled vypadá palestinská ekonomika solidně: v roce 2010 rostla podle Světové banky tempem 7,6 procenta. V první polovině roku 2011 byl růst už jen čtyřprocentní. Nezaměstnanost je vysoká: bez práce zůstává šestnáct procent lidí.
Skleněný Ramalláh ztrácí lesk, když se podíváme na palestinskou ekonomiku zblízka. Je to „dárcovská ekonomika“ závislá na rozvojové pomoci ze zahraničí – z USA, EU a arabských zemí. Otázka za milion dolarů zní: Kolik procent celé ekonomiky tvoří rozvojová pomoc z USA, EU a arabských zemí ?
Vzhůru za premiérem
Premiér Salám Fajád nás přivítal v sídle vlády, které bylo samozřejmě zbrusu nové a trochu umělé tak jako všechno v Ramalláhu. „V loňském roce tvořila zahraniční pomoc jednu miliardu dolarů, celkový HDP je sedm miliard. Podporu dárců jsme tedy snížili na čtrnáct až patnáct procent ekonomiky,“ odpověděl na dotaz deníku E15 Salám Fajád, který věří, že do roku 2013 bude palestinská ekonomika soběstačná. Existují ale dobré důvody, proč o tom lze pochybovat. Za prvé určit skutečný podíl zahraniční pomoci, která do země proudí nejen rozpočtem, ale i přes tisíce neziskovek, je těžké: některé zdroje mluví až o třetině HDP. A za druhé v rozpočtu Fajádovy vlády zeje díra velikosti 1,1 miliardy
dolarů. Fajád ji chce zalepit zvýšením daní a snížením platů. Jakmile však tuto myšlenku nadhodil před veřejností, lidé vyšli do ulic.
Bublina po palestinsku
Dalším velkým problémem je, že skoro všechno je v Ramalláhu koupeno na dluh. Největším dlužníkem je stát, jehož dluh tvoří čtyřicet procent veškerých úvěrů u palestinských bank. Zadlužené jsou ale i domácnosti. „Vše se kupuje na dluh. Dokonce i svatební šaty. Tři stovky dolarů stačí na získání deseti tisíc,“ řekl nejmenovaný bankéř z Ramalláhu palestinské agentuře Maan.
Celý obraz připomíná dluhovou krizi, kterou prošly (Pobaltí) nebo právě procházejí (Španělsko, Řecko) některé evropské státy. Ani palestinská ekonomika nemůže v případě potřeby devalvovat měnu, protože žádnou nemá – používá se izraelský šekel nebo dolar. Pokud se ekonomika nepostaví na vlastní nohy, dluhová bublina praskne.
Jak to vypadá v Evropě, už víme: skokové zvýšení nezaměstnanosti, bankroty firem, injekce Mezinárodního měnového fondu či EFSF. Jak by ale prasknutí ekonomiky vypadalo v neklidné Palestině, to těžko odhadnout.
Za Fajáda bylo dobře…
Nezapomeňme, že hlavní brzdou palestinské ekonomiky jsou stále omezení určená Izraelem. Jako hlavní překážku obchodu je označila i Světová banka. Jde především o zeď, která odděluje Západní břeh od Izraele a brání exportu, také přístavy ovládá Izrael. To odrazuje soukromé investory.
Vyhlídky na politickou změnu nejsou příliš růžové. Před týdnem došlo k významné události: umírněný Fatah, který z Ramalláhu vládne Západnímu břehu, se dohodl s radikálnějším Hamasem, který vládne pásmu Gaza, na společné prozatímní vládě do jarních voleb. Povede ji prezident Mahmúd Abbás.
Výsledek voleb rozhodne, kam se bude Palestina ubírat. Kdyby vyhrál Hamas, který USA a EU stále považují za teroristickou organizaci, zemi by hrozilo zastavení zahraniční pomoci tak jako v roce 2006. Pokud by k tomu došlo, ekonomika by se mohla zhroutit, což by zemi uvrhlo do humanitární katastrofy. Je docela možné, že na dnešní dobu míru a relativní prosperity budou jednou Palestinci rádi vzpomínat.
