„V Číně se pět tisíc let pije pořád stejný čaj, jen se čeká rok co rok na novou sklizeň. Ani hosté se už nás neptají, co máme za nový čaj, ale jen na to, jaká sklizeň dorazila. V naší nabídce žádné nové trendy nejsou a nebudou,“ říká Juřina.
* E15: Česko je podle vás fenomén, neboť je to prý země s největší koncentrací skutečných čajoven na světě. Čím to je?
Na Západě bývá čaj spojený s kávou. V Číně čajovny zničila kulturní revoluce, neboť to pro komunisty byla nebezpečná místa. Výjimkou je Sečuán, neboť je od Pekingu daleko, tam v omezené míře přežily. Jinak se teprve pomalu zvedají. Ale v současném ekonomickém boomu nemají Číňané na vysedávání v čajovně čas. Sice pijí kvalitní čaj, ale ze zavařovacích sklenic, které si nosí všude s sebou.
* E15: Čím je tento český fenomén způsoben? Češi jsou spíše považováni za milovníky piva a hospod.
To je klasický dotaz a občas mají novináři tendenci zdůvodňovat to nějakou oduševnělostí Čechů. V tom jsem skeptický. Ze svých dvacetiletých zkušeností mám pocit, že čajovna je něco mezi hospodou a kostelem. Češi se rádi setkávají a v ukřičené zaplivané hospodě je to ne vždy baví, a tak hledají alternativu. Kolem kostela ale chodí po špičkách a dovnitř nejdou. V čajovně tak mají možná pocit, že tady kus duchovna může být. Ale je to jen taková úvaha. Reálná odpověď je, že je to zázrak, protože já si to vlastně zdůvodnit nedovedu.
* E15: V Česku tradice čajoven nikdy nebyla?
Ne, ani za první republiky. Česko bylo vždy zemí kávy a piva. Nejblíže čajovnám byly za první republiky kavárny. Čajovna byla tehdy v Praze velmi krátce, v desátých letech minulého století v Lucerně rodiny Havlů. Jmenovala se Jokohama, ale spíše to byla extravagance a vydržela půl roku. Obsluhovaly tam skutečné Japonky. Dnes je tam hospoda.
* E15: Jaký je rozdíl mezi českou čajovnou a těmi, které se tak označují na Západě či v Asii?
Na Západě je obvykle spojena s obchodem a kávou. Je tomu tak z ekonomických důvodů. Setkání čaje a kávy je ale z pohledu čajařů velmi nešťastné. Káva je tak aromatická, že to čaji škodí. Máme dobré kontakty v Německu v několika rodinných čajových firmách a dívají se na nás s nostalgií. V šedesátých letech zkoušeli provozovat čajovnu, měli ji asi tři měsíce. Od té doby mají čtyřicet let obchod s čajem a kávou a bez posezení. Takže se na ten český zázrak dívají s velkou láskou a nadšením.
* E15: A co v tradiční čajové zemi jako Japonsko?
Češi mají pocit, že je to země čaje. Ale nyní pijí čaj v Japonsku jen tři skupiny lidí. Nemocní lidé, staří lidé a snobové, kteří chodí do škol čajového obřadu. Běžný listový zelený čaj se tam ale téměř vůbec nepije, tedy kromě varianty z nápojového automatu.
Takže když přijede náš japonský dodavatel, sedne si u nás v čajovně vždy do kouta a říká: Nechte mě tady, mě Hradčany nezajímají, chci sedět v koutě a dívat se, jak mladí lidé a střední generace pijí čaj a jsou ochotni to ocenit a zaplatit takovou cenu. Tak malá země jako Česko má údajně větší odběr kvalitních japonských čajů než třeba Německo.
Chodili jsme na čajové vandry a pašovali čaj v batozích
* E15: Kdy a proč jste se začal o čaj zajímat?
To bylo ještě hluboko za bolševika. Spolužáci začali pít pivo a rum a já objevil tento nápoj, ten mě bavil víc. Nabídka byla ale velice chudobná. Začal jsem proto jezdit do Maďarska nebo východního Německa, kde se dal koupit kvalitnější čaj, protože Maďaři byli s Číňany na rozdíl od tehdejší ČSSR kamarádi.
Chodili jsme na čajové vandry a pašovali čaj v batozích. V roce 1987 tento privátní zájem vyvrcholil založením Československé čajové společnosti, což byla malá skupina fandů, která zjistila, že je to hlouběji zajímá. Setkávali jsme se u čajů, které se podařilo propašovat nebo dovézt přes známosti pracující v dovozních společnostech jako Koospolu nebo v Tuzexu.
Snili jsme o tom, že jednou v Praze otevřeme vlastní čajovnu, ale nikdo tomu moc nevěřil. Vyvrcholením těchto aktivit byl třídenní čajový seminář na Zvíkově, který začal v pátek 17. listopadu 1989. Degustovali jsme čaje a večer v pokoji poslouchali Svobodnou Evropu, co se děje v Praze. A po převratu se sen stal skutečností.
* E15: Za komunistů jste čajovnu otevřít nemohli?
Ne. Tady byl tehdy jediný takový podnik, jmenoval se Modrá čajovna, byl v Jilské ulici na Starém Městě. Byla to autentická čajovna bez kávy, bez ničeho. Z dnešního pohledu se tam prodával podřadný sáčkový čínský čaj, ale v relativně docela pěkném čajovém nádobí, stávala se tam fronta.
Až zpětně jsme zjistili, že jeho provozovatelem byla Mezinárodní organizace novinářů, které v Česku šéfoval mladý Jakeš (syn komunistického předlistopadového generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Miloše Jakeše – pozn. aut.).
* E15: Jak jste začínali?
V roce 1992 vznikl Spolek milců čaje a o rok později tato Dobrá čajovna na Václavském náměstí. Byla to první polistopadová čajovna v České republice. Je to pro nás historické místo a neskromně jí říkáme čajovna-matka.
Čajovnu a Spolek milců čaje jsme dali dohromady tři. Já byl ekonom, druhý kolega byl stavař– architekt a třetí student teologie. Všichni jsme měli privátní povolání, já měl spediční firmu. Původně tady čajovna k sezení nebyla, jen prodejna. Lidé byli tehdy překvapeni, jak je čaj drahý, a báli se s ním zacházet.
Tak jsme jim řekli: tady si sedněte k čajové bedně a my vám ukážeme, jak čaj připravit. Koupili si čaj domů, ale pak stejně přišli druhý den s tím, že jim to doma nejde, neumějí to a že raději zase přijdou k nám. Za týden už jsme měli stolky tři, za měsíc jsme zrušili sklad a stolků bylo deset. Tak se z čajového obchodu stala čajovna.
* E15: Dobrých čajoven je dnes třicet. Všechny provozujete sami?
Ne, Spolek milců čaje poskytuje franšízy. Dobrá čajovna na Václavském náměstí sama další čajovny neprovozuje, ale je nejstarší franšízou. V Česku je nyní Dobrých čajoven 22, po jedné je na Slovensku a v Maďarsku, dvě jsou v Polsku a čtyři v USA.
* E15: Jak jste se dostali do Spojených států?
Z tohoto pohledu jsou Spojené státy stejně daleko jako Pardubice. Přišel člověk, Kanaďan, kterému se to tady líbilo, a hledali jsme cestu, jak to udělat. První jsme pak otevřeli ve Spojených státech v Burlingtonu ve státě Vermont. Spolu jsme založili americkou firmu, která dodnes funguje. Je to tamní mateřská firma, která zřizuje další čajovny, nyní jsou čtyři.
* E15: Chystá se další?
Jedna je ve výhledu, možná ještě letos. Bude opět ve Spojených státech, v Pittsburghu. Česko už je nám malé. Jsme hodně ortodoxní, nenabízíme ani kávu, ani alkohol, ani medovinu, a když keramiku, tak jen čajovou, knihy toliko o čaji. Taková ortodoxnost je možná jen ve městech určité velikosti. Ani každé okresní město není vhodné.
* E15: Proč zrovna v Burlingtonu?
Burlington není hlavní město Vermontu, ale je největší, má asi 100 tisíc obyvatel. Je to velmi významné univerzitní město a hlavně je velice liberální. V Americe je důležité vybrat město se správnou atmosférou, které musí být trochu hippie, a to je většinou v každém státě jen jedno až dvě a většinou to není to hlavní město. Proto nejsou naše čajovny v metropolích, ale ve městech tohoto typu. Další je v Madisonu ve státě Wisconsin, v Portlandu ve státě Maine a poslední zatím je v Ashevillu v Severní Karolíně.
* E15: Jejich provozovatelé jsou Američané či Kanaďané?
Ano. Stejně jako v Česku se ukázalo jako nejlepší, když si čajovnu otevře náš bývalý tovaryš. I v Americe jsou to bývalí tovaryši našich čajoven, kteří po několika letech udělali další krok. Pokud to byl někdo takříkajíc z ulice, ne vždy to dopadlo tak dobře, jako když to byl někdo zevnitř našich čajoven.
Lidé si teď kupují častěji čaj domů, ale i to je dobře
* E15: Jak se projevila v čajovnách krize? Přece jen čaje nejsou nejlevnější, konvička stojí kolem stokoruny i více…
Stále žijeme. Žádná z čajoven nemusí být sponzorovaná, dotovaná či vydržovaná, ani nějakými městskými granty. To považujeme za největší úspěch a odpověď na krizi. Je samozřejmě cítit, že hosté jsou méně klidní, méně v pohodě. Ale zase jsou jiní, kteří takové prostředí v této složité a nelehké době ocení. Žádné ejchuchu to není, ale žijeme a fungujeme.
* E15: Utrácejí lidé méně? Vybírají si levnější čaje?
Možná je trochu cítit posun, že si spíše kupují čaj domů. Ale to je také dobře.
* E15: V jakých cenových relacích se pohybuje cena čaje, který sem dovážíte?
To je velice široká nabídka. Ze začátku, když u nás lidé objevili čaje za 50 korun deset dekagramů, byli velice překvapeni, jak je to drahé. Nejsme extrémisti ani snobové, není důvod, proč být nejdražší, ale i tak náš nejdražší japonský čaj stojí v přepočtu na 100 gramů 700 korun. A lidé se nemůžou dočkat, kdy přijde nová zásilka, aby si jej zase mohli přijít koupit.
* E15: Čím je tento čaj specifický, že je tak drahý?
Je to japonský čaj Gyokuro, jeden z nejdražších japonských čajů, který se pěstuje na zastíněných plantážích, aby rostl pomalu. Pomalý růst mu dává specifické chuťové vlastnosti.
* E15: Odkud čaje dovážíte?
Z celého čajového světa. Nejvýznamnější je samozřejmě kolébka čaje Čína, vedle toho Japonsko, Tchaj-wan, Indie, Srí Lanka, Keňa, Turecko, Nepál.
* E15: Jezdíte si čaj vybírat do těchto zemí osobně?
To je nezbytné. Když jsme po převratu otevřeli čajovnu, ke svému velkému překvapení jsme zjistili, že onen do té doby bájný Hamburk nebo Londýn, odkud jsme čaje pašovali, není zdrojem kvalitního čaje. Že tam jsou velkosklady, kde se čaje skladují velice dlouho, a že pokud chceme mít kvalitní a čerstvý čaj, musíme jít ke kořenům. V roce 1995 jsme proto vyrazili na první čajovou cestu, do Indie. Od té doby jezdíme k čajovým kořenům každý rok.
* E15: Jak se producenti čaje tváří, když přijedou Češi z malé země kdesi v Evropě?
Když jsme zjistili, že Hamburk a Londýn je zklamáním, opsali jsme si asi v roce 1993 čísla faxů z čajových beden a rozeslali jsme faxy po celém světě. Nedostali jsme žádnou odpověď. To bylo velké zklamání. Když člověk osloví velké firmy, je pro ně absolutně nezajímavý. Ale pak jsme se vydali sami přímo do čajových zahrad vysoko v horách. V džungli jsme přišli za majitelem plantáže, spřátelili se s ním a on nás odkázal na svého obchodního partnera ve městě. A když jsme pak přišli do stejné firmy, do níž jsme předtím marně posílali faxy, tvářili se zcela jinak.
* E15: Jak?
Byli nadšení. Jednak jsme měli osobní doporučení plantážníka. Jednak jsou čajem tak prodchnuti a je to pro ně historicky natolik významná věc, že si velmi váží, když někdo kvůli jejich čaji jede tisíce kilometrů až do údolí kdesi v horách. Ten člověk z tamní vývozní společnosti byl z toho tak dojatý, že nám dodává čaje dodnes, ačkoli naše množství je z jeho pohledu zcela marginální. A když přijde zásilka, není tam písek, ale opravdu kvalitní čaj, který jsme si objednali.
Nevím, jestli můžeme Číňany učit, jak mají žít
* E15: Projevuje se na vašich obchodních vztazích to, že Čína je z našeho hlediska na štíru s dodržováním lidských práv?
Já jsem poměrně výrazně profilovaný antikomunista. Když jsem měl jet poprvé do Číny, to bylo v roce 1989, přišel masakr na náměstí Tchien-an-men v Pekingu (při demonstraci a zásahu armády zemřelo podle některých odhadů až 2600 lidí – pozn. aut.). Tehdy jsem si řekl, že do Číny nepojedu, dokud tam nebude demokracie. Pak jsem se stal obchodníkem s čajem a musel toto dogma porušit.
Mít obchod s čajem a nedovážet jej z Číny není možné. Do Číny už jezdím mnoho let a bohužel musím říct, že se běžní lidé mají za těch 15 let opravdu rok od roku lépe. To je nesrovnatelné například s Indií, což je největší demokracie na světě.
* E15: V čem vidíte rozdíl?
Loni jsem byl v Indii v Darjeelingu po patnácti letech. Lidé se tam mají výrazně hůře. Říkám si proto, jestli je demokracie pro Asii to ideální. To mám veliké dilema. Nevím, jestli jsme my ti praví, kteří by měli tak starou kulturu, jakou je čínská, učit, jak to mají dělat.
Čtěte také:
Čaje zahánějí žízeň, špatnou náladu i zdravotní potíže
Jsou konfuciáni, dříve měli navrchu císaře, nyní tam mají ústřední výbor. A tento ústřední výbor jim v rámci stále se rozšiřujících možností umožňuje jistý volný pohyb. Šíře té volnosti je čím dál tím větší a v ní se lidé pohybují velmi dobře a šťastně. Mám pocit, že lidé tam jsou v průměru šťastnější než mnozí demokratičtí Evropané. Nechci se pasovat na specialistu na Čínu. Vím a věřím, že se tam dělá mnoho věcí, které jsou pro evropského demokrata nepřijatelné. Ale těch 99 procent obyvatel se tam má rok od roku lépe a jsou šťastní.
* E15: V posledních letech stoupá práce v Číně a tím se prodražuje i jejich produkce. Projevuje se to na cenách čaje?
To s tím jde ruku v ruce. Druhá věc je tlak Spojených států na devalvaci čínské měny, aby vyvážené čínské zboží bylo dražší a dovážené zboží z USA do Číny levnější. To jsou věci, které nám komplikují život více než pohyby na komoditních burzách.
* E15: Co se týče listových čajů, mění se nějak preference spotřebitelů?
My jsme odpůrci trendů. V Číně se pět tisíc let pije pořád stejný čaj, jen se čeká rok co rok na novou sklizeň. Jsme obor, který může krásně oponovat všem trendům. Hosté se nás už ani neptají, jaký máme nový čaj, protože vědí, že nemáme důvod nabízet něco nového. Už se ptají jen na to, jaká sklizeň dorazila. Takže v naší nabídce žádné nové trendy nejsou a nebudou.
Aleš Juřina (49)
Rodák z Ostravy, absolvent tamní Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské. V roce 1987 stál u zrodu Československé čajové společnosti. O pět let později se podílel na založení společnosti Spolek milců čaje, se kterou v červnu 1993 otevřel první kamennou čajovnu v Česku, Dobrou čajovnu v Praze na Václavském náměstí. Od konce roku 1993 se podnikání s čajem věnuje naplno. Je ženatý a má dvě děti.
