Aleš Kučera: V IT zakázkách nelze být kvalitní a zároveň levný

E15: Co očekáváte, že se od roku 2016 stane, pokud bude schválen zákon o elektronické evidenci tržeb?

V IT byznysu předpokládám, že někdo těmto subjektům bude prodávat zařízení, na kterých se tato předepsaná evidence bude provádět, vybaví je jak hardwarem, tak softwarem. Pro zajišťovatele takových prostředků je to zajímavá obchodní příležitost. Odhady hovoří o řádech statisíců subjektů.

E15: Kolik peněz budou muset daňové subjekty investovat do hardwaru a softwaru? Dá se to odhadnout?

Náklady se budou lišit podle velikosti subjektu. U živnostníka může jít jen o novou kasu, přípojku k internetu a softwarovou licenci. V okamžiku, kdy větší firmě patří desítky provozoven se stovkami pokladen s vlastními interními systémy, mohou vznikat dodatečné náklady, třeba na to, jak dostat potřebnou informaci „ven“ z interního systému, jak kontrolní kódy zpětně do tohoto systému přijmou.

To bude obnášet například úpravu firewallů, bezpečnostních pravidel a protokolů systému. Nejde jen vynásobit počet pokladen a licencí počtem subjektů, kterých se ten zákon dotkne. V návrhu zákona je osvobození od daně ve výši pěti tisíc korun na poplatníka, to bude stačit pouze v situaci malého subjektu s jednou pokladnou.

E15: Podíváme-li se na postup, který ministr financí zvolil, tedy že registr vybuduje minimálně ze 60 procent státní orgán vlastními silami a zdroji…

Jde o daleko hlubší problém, který spočívá v tom, že stát si zpravidla klade takové podmínky na nákup technologií a služeb, až z toho nakonec není schopen si kvalifikovaně vybírat věci a služby, které jsou pro něj nejvýhodnější. S drtivou většinou akvizicí profesionálních produktů a služeb stát zápasí. Pokud nejde o něco jednoduchého a „komoditního“, není schopen nakupovat kvalifikovaně.

E15: Proč si to myslíte?

Stačí se podívat na dosavadní praxi: nákup „za nejnižší cenu“ věcí a služeb, které pak v mnoha případech prostě havarují, protože ten, kdo tyto věci či služby poskytuje, není kvůli té ceně schopen poskytovat kvalitní a kompetentní podporu. Stát se domnívá, že tyto problémy vyřeší tím, že bude systémy budovat sám. Stavba systému vlastními silami je celkem pochopitelně terčem kritiky komerčního sektoru.

Navíc tento přístup není zárukou, že dané řešení bude postaveno správně, jenom se obejde zákon. Stát se tímto přístupem izoluje od trhu a není schopen se pak dozvědět, že třeba existuje nějaké lepší, komerční řešení. Stát navíc nemá problém, že by nakupoval draho, ale že nakupuje nesmysly, protože nesmyslně zadává. To se musí změnit…

Stát nemá problém, že by nakupoval draho, ale že nakupuje nesmysly

E15: Jak byste to změnil?

Často nám otloukají o hlavu, abychom se poučili v zahraničí, jak se tyhle věci dělají. V odpovědných státech existují seznamy kvalifikovaných dodavatelů, kteří se mohou do příslušné soutěže přihlásit. Opakovaně jsou prověřováni, na seznam jsou zařazováni, ale také vyřazováni, stát potom vybírá z krátkého seznamu. My jsme tu v situaci, kdy zakázku o IT systém za miliardu může vyhrát a realizovat takřka kdokoli. A v okamžiku, kdy někdo začne tvrdit, že by měl vzniknout takový seznam kvalifikovaných firem, vyvstanou náhle davy bojovníků a začnou křičet, že jde o diskriminaci.

E15: Jak by tedy měli být tito kvalifikovaní dodavatelé definováni, vybíráni? Mají to být třeba členové ICT Unie, jejímž členem jste se loni v listopadu také stali?

Podívejme se do staleté historie v Evropě, kde existovaly cechy, kde byli lidé, kteří něco uměli – prokázali to odbornými znalostmi a schopnostmi. Možností je třeba vytvoření komory IT profesionálů. To by vedlo ke snížení rizik už jen tím, že účastník soutěže bude opravdu něco umět, že má nějaké zkušenosti a kapacity. Kromě toho by se měly veřejné zakázky zadávat tak, aby požadovaly kvalitní a funkční řešení, ne jen levné řešení.

Často říkám, že přes kritéria většiny veřejných zakázek může projít třeba betonová kanoe: Je to kanoe? Je. Má požadovanou velikost? Má. Má požadovanou barvu? Má. Je levná? Je. Plave? Ne, ale je to kanoe a je laciná, tak ji bereme. Výsledek takové zakázky: všichni dodrželi zákon o veřejných zakázkách, ale kanoe neplave. Pokud by však v zadání bylo „Dodejte nám kanoi, která bude plavat v takových a takových očekávaných podmínkách“, nic takového by se nemohlo stát.

E15: To nikoho z veřejných zadavatelů nenapadne chtít kvalitní produkt nebo službu?

Představte si toto: úřad potřebuje k výkonu své činnosti nějaké nástroje. Nyní se bavíme o evidenci tržeb, a tak může vypracovat zadání soutěže: „Hledáme informační systém, který nám umožní splnění tohoto zákona a těchto podzákonných norem. Firmy, čiňte se.“ To je varianta, která je podle mne nejlepší možná.

Aleš Kučera|NEWPS.CZ

E15: Rozumíte kroku, kdy se zvažuje vynětí datové schránky jakožto kanálu, jehož prostřednictvím firmy mohou úřadu odesílat daňové reporty? Ministerstvo přitom argumentuje hlavně tím, že datová schránka podporuje jen 10 megabytů odesílaných příloh, což v mnoha případech kvůli počtu a velikosti příloh nestačí.

Předkladatel zákona má ve skutečnosti jiný problém, ale tím, že ho interpretoval tak, jak jak jste popsal, jen velmi zjednodušil to, proč se vlastně o změnu způsobu komunikačního kanálu snaží. Je tu potřeba odhalit profesionální zločince. Problémem ministerstva je otázka, jak postavit systém tak, aby postihl profesionální zločince. To není problém transportního kanálu.

E15: Když se ale podívám na nepropojenost registrů, neschopnost úřadů si vzájemně předávat data…

Chlubí se stát tímto fungujícím systémem? Ne. V případě Czech Pointu si už lidé všimli, že nemusí chodit tam či onam, ale že stačí navštívit jedno místo. Lidé již třeba dávno zapomněli, že k některým úkonům dříve museli zajišťovat vybrané dokumenty. Proč? Protože dnes si tyto dokumenty úředník sám vytáhne z registrů. A kde je ta pozitivní komunikace o tomto zrychlení? Veřejná správa zde není mentálně nastavena na to, aby pozitivně hovořila o tom, co se jí podařilo. Stále je nastavená na reaktivní mód, odrážení výčitek, co se nepovedlo.

E15: Stát by se tedy měl naučit sám sebe chválit a nakupovat kvalitní, byť dražší služby a produkty?

Nákupy služeb a produktů je potřeba zadávat tak, aby existovala šance, že jejich dodávka bude kvalitní. Stát to dnes nakupuje tak, že tuto šanci nemá. To není ani otázka zákona, ale mentality. Není to ani vyřešitelné tím, že si každé velké ministerstvo postaví vlastní agenturu, která to za ně bude řešit, budovat a plánovat.

Jestliže místopředseda vlády Bělobrádek říká, že chce, aby české firmy byly v celoevropském srovnání první nebo druhé ve svém oboru, tak proč soutěžíme zakázky pouze podle ceny? Jak české firmy mohou vůbec být motivovány soutěžit, když ve výsledku vždy vyhraje jen ten nejlevnější? Firmy nemají důvod být nejlepší, nemají důvod držet si kvalitní pracovníky. V okamžiku, kdy si zadavatel nadiktuje, že chce, aby mu řešení dodávali pracovníci, kteří mají zkušenosti a vybranou certifikaci, a pak stejně vybere toho nejlevnějšího dodavatele, je to jasný střet dvou odlišných požadavků.

E15: Nelze být levný a kvalitní?

Nelze. Pokud chcete levnou komoditu, kupujete si levnou komoditu. Pokud si chcete koupit levnou službu, kupujete si ji od „levného“ člověka. Položte si jednoduchou otázku: Kolik peněz by zadavatel byl ochoten platit vlastnímu zaměstnanci, který by mu garantoval, že mu danou službu bude dodávat v akceptovatelné kvalitě? 40 tisíc korun hrubého měsíčně? Je to moc? Ale vždyť zadavatel chce člověka s praxí, s certifikáty, se zkušenostmi. Víte-li o takovém za poloviční peníze, dejte mi vědět, zaměstnám ho.

A pak následuje jednoduchý výpočet, který skončí tím, že nákladově tento člověk stojí kolem 2,5násobku toho, co dostává na hrubé mzdě. Devět takových má vedoucího za 60 tisíc, to je tým, který ty služby dodá. Měsíc má 20 pracovních dní. Průmyslový standard marže v tomto byznysu je 32 procent. To není zisk firmy, ten spotřebuje většinou úřednický aparát firmy, aby vyhověl státu ve všech možných hlášeních, vedení společnosti. Vyjde vám denní náklad na pracovníka okolo osmi tisíc korun. Ale ve veřejné zakázce úřad chce nakoupit stejného člověka maximálně za dva tisíce korun denně. Takže odpovím znovu: Nejde to.