Aleš Lenc: Čeští výrobci umí vysokou kvalitu, ale lidé tu na ni nemají peníze

Aleš Lenc

Aleš Lenc Zdroj: E15 Anna Vackova

Rodinná uzenářská firma Le&Co vyrábějící zejména šunku začínala přede dvěma desítkami let v garáži rodinného dvojdomku v Jirčanech. Loni její obrat přesáhl 1,5 miliardy korun a zaměstnává téměř 400 lidí. Během té doby se situace na trhu i kvůli nástupu nových technologií a legislativy výrazně změnila. „Skočit do toho nyní a říct: Postavím halu a začnu vyrábět šunky, je daleko složitější,“ říká ředitel firmy a syn jejího zakladatele Aleš Lenc, který stojí v čele Le&Co 18 let.

E15: Již několik let platí vyhláška, která stanovila základní pravidla pro to, jak má vypadat šunka. Osvědčila se?

Vyhláška byla hodně potřebná, protože předtím jste slovo šunka mohl použít téměř na všechno. I když jste to třeba vyrobil z vepřové kýty a dal do toho sto procent láku, na řezu to vypadalo jako šunka – ale šunka to podle nynější vyhlášky nebyla. Nyní se šunky dělí do tří kvalitativních tříd podle obsahu čistých svalových bílkovin. Ve třídě standard je to minimálně deset procent čistých svalových bílkovin, výběrová má nejméně 13 procent a třída nejvyšší jakosti minimálně 16 procent.

Podle toho se nyní mohou lidé řídit. Bohužel laikům to zřejmě nic neřekne, bylo by totiž lepší třídit šunky podle obsahu masa. To si i laik dovede představit. O začlenění tohoto požadavku do legislativních změn nyní jedná Český svaz zpracovatelů masa.

E15: Svaz zpracovatelů masa podal přihlášku na zapsání Pražské šunky, kterou také vyrábíte, na seznam zaručených tradičních specialit EU. Podporujete to?

Ano. Byl to trochu problém, neboť se v Česku stále vedly dohady, jak má Pražská šunka vypadat. Je to celá kýta s kostí, vyuzená, jak ji známe z Ladových obrázků? Nebo je to Pražská šunka v plechovce, jak ji vyráběl kdysi dávno Antonín Chmel na pražské Zvonařce a jak se vyrábí dodnes? Tento název mohla dříve dostat téměř každá šunka, o které si to výrobce myslel. To nebylo dobré. Byl to významný vývozní artikl, který putoval do Spojených států a západní Evropy. Mělo by proto být jednoznačně dané, co je Pražská šunka.

E15: Pokud to Brusel schválí, tak byste si logo zaručené tradiční speciality EU na obal dali?

Určitě. A podle toho bychom ji také vyráběli. Spousta výrobců naopak bude muset své výrobky, kterým dosud Pražská šunka říkali, přejmenovat.

E15: Předloni jste utržili 1,43 miliardy korun. Jak to dopadlo loni?

Tržby nám stouply zhruba o deset procent, stejně tak i objem výroby. Loňský rok proto hodnotíme jako dobrý. Co se týče zisku, to nemůžeme hodnotit nyní, ale až po uzavření účetních knih.

E15: Co vám k růstu pomohlo?

Máme nové zákazníky, což je pro nás hodně důležité. Ale nárůst zaznamenáváme i u těch stávajících.

E15: V poslední době se hovoří o dovozu potravin do Česka, zejména těch polských. Pociťujete tento dovoz?

Konkurenci u nás pociťujeme u některých výrobců baget a chlebíčků, kam jsou z Polska schopni dodat levnější šunku. Nicméně nemůžu říct, že by to byla větší konkurence než jakákoli jiná z Česka.

E15: Zaznamenali jste, že by zrovna polská šunka byla nějak horší než ty vyráběné v tuzemsku?

Měl jsem možnost vidět několik druhů šunek z Polska. Stejně jako čeští výrobci umí vyrobit jak velmi kvalitní šunku, tak řekněme šunku nižší kvality.

E15: Kde surovinu, tedy maso, nakupujete?

Kupujeme u českých jatek od českých výrobců, ale také dovážíme z Německa, Rakouska, Španělska a Dánska.

E15: Je důvodem dovozu ze zahraničí skutečnost, že chov vepřů v Česku klesá a soběstačnost ve vepřovém je nyní zhruba 60 procent?

Před vstupem do EU byla Česká republika ve výrobě vepřového masa soběstačná. Postupně se ale situace zhoršovala a v současné době je to skutečně 60 procent, což je málo. To je otázka vládní politiky, protože tam bude nějaká chyba. Soběstačnost v základní komoditě, jakou je maso, je důležitá pro každý stát.

Nicméně náš dovoz suroviny s poklesem chovu vepřů nesouvisí. Musíme nakupovat v zahraničí, abychom mohli uspokojit poptávku. V současné době dovážíme kolem 70 procent naší potřeby masa. Největší jatka v Česku porážejí něco kolem 1200, možná ve špičce 1400 kusů prasat denně, zatímco u německých jatek je to mezi deseti až 15 tisíci kusy denně. Potřebné množství suroviny pro naši výrobu bychom od jedněch tuzemských jatek nebyli schopni vůbec pořídit.

E15: Tuzemští výrobci volají po větší podpoře ze strany státu. Ten nyní chystá novou strategii zemědělství a potravinářství v letech 2014 až 2020. Viděl jste ji?

Zatím ne. Ale jistá iniciativa státu tady je. Na české výrobce se pohlíží tak, že ne vše, co dělají, je kvalitní. Trh je ale globalizovaný. I my v současné době nakupujeme surovinu a většinou i ingredience a koření včetně soli v zahraničí. Máme stejné podmínky jako naši kolegové v jiných státech. Je to jen otázka toho, co je tuzemský trh ochoten akceptovat. Čeští výrobci dovedou vyrobit hodně kvalitní produkty, jen kupní síla tady v současné době není taková, aby mohly být prodejně úspěšné.

E15: Stát se snaží podporovat a motivovat výrobce tím, že zavedl značky kvality Klasa, Regionální potravina. Potravinářská komora zavedla logo s vlajkou. Je vám to k něčemu?

Nemůžu říct, že by nám to nějak otevřelo dveře. Že když jdeme s výrobkem do tržní sítě a má značku Klasa, zaplatí za něj odběratelé o tři koruny více. V tomto duchu nám to nepomáhá. Podpora by měla být trochu jiná.

My jsme se zrovna připojili do programu „Vím, co jím“. To je jeden z mála programů, který má z našeho pohledu smysl. Když chcete používat na svých výrobcích logo „Vím, co jím“, musí výrobek splňovat určité nutriční parametry. Musí mít určité množství soli, tuku, bílkovin a tak dále. Toto logo může například dostat šunka, ale už ne špekáček. I kdyby byl sebekvalitnější, má velký obsah tuku a nesplňuje tak pravidlo pro „Vím, co jím“. To mi přišlo logické. V posledních pěti letech se totiž čím dál více lidí dívá na to, co jí.

E15: Le&Co je rodinná firma. Jak jste začínali? Navazovali jste na nějakou tradici z první republiky?

To ne. Můj otec Jiří začínal v roce 1990 hned po revoluci. Už předtím pracoval v masném průmyslu, takže zkušenosti z oboru měl. Začínal tehdy v garáži rodinného dvojdomku v Jirčanech s mou maminkou. Potom přistavěl první halu, druhou, třetí a čtvrtou. I přesto byly prostory nakonec nedostačující a nevyhovující, takže v letech 2004 až 2006 jsme rozhodovali o nové lokalitě. Poté jsme koupili pozemky tady v Jirnech a postavili novou továrnu. Zakladatelem byl otec, byla to jeho myšlenka. A stále je aktivní, i když je už v důchodu. Z rodiny tady ale nejsem sám, pracuje zde i můj bratr a sestra.

E15: Co byl největší problém na začátku podnikání či v jeho průběhu?

Já jsem nastoupil do firmy v roce 1994, hned po vysoké škole. V té době ve firmě pracoval otec, matka a další dva pracovníci, zatímco nyní máme přes 370 zaměstnanců. Začátky byly velmi těžké. Měnila se hodně legislativa, měnily se receptury, stále jste se učil množství nových věcí, musely se ze zahraničí přivézt nové technologie. Dalším zlomovým krokem bylo, že výrobky se prodávaly nejprve nebalené, pak se začaly balit. Pak plátkovat a balit. Pak kartonovat, kalibrovat… Ten vývoj byl tak velký, že skočit do toho nyní a říct si postavím halu a začnu vyrábět šunky, je daleko složitější. Asi jako v každém oboru.

E15: Budete chtít i nadále firmu udržet jako rodinnou? Nebo vás jednou spolkne Agrofert, Penta či někdo jiný?

Již dříve nás oslovili jak velcí, tak menší hráči, jestli nechceme firmu prodat. V současné době jsme si ale řekli, že zatím máme elán, energii a chceme to dělat takto rodinně i nadále. Takže v nejbližších pěti letech nemáme v úmyslu firmu prodat. Mimo jiné i proto, že množství zaměstnanců je tady s námi deset, patnáct i více let, tvoří management a říkáme jim „srdcaři“. To je také důvod, proč jsme úspěšní. Není to jen proto, že jako majitelé bychom byli nejlepší, ale proto, že tady máme dobrý tým lidí-srdcařů, kteří za firmu dýchají.

Aleš Lenc (42)

Je absolventem střední průmyslové školy, obor technologie masa, a poté národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. Po studiích nastoupil do rodinného podniku Le&Co, který vede již 18 let. Je ženatý, má dva syny. Hovoří anglicky, částečně španělsky.

Jan Hanuš: Masný byznys bojuje o přežití, ustojí to jen velcí

Pražské cihly plzeňského řezníka