E15: Jací jsou Češi sudiči?
Velcí. To ale nejsou jen Češi, platí to u více kontinentálních národů. Kdysi jsem dělal poměrně obsáhlou studii ohledně našeho občanského soudního řádu. Prohlížel jsem statistiky jak anglosaského, tak kontinentálního světa. V anglosaských zemích rozsudkem nekončí ani desetina sporů, smluvní strany se vždycky nějakým způsobem usmíří. V Čechách je to naprosto naopak. Minimálně devadesát procent sporů skončí rozsudkem.
To je špatně, obvykle to s sebou přináší, že se protivné strany už nikdy nechtějí vidět, posílají na sebe exekutory a podobně. Druhá věc je, že u nás se daleko více, než je obvyklé, využívá opravných prostředků. V jiných zemích – zase bych dával za příklad starou dobrou Anglii – většinou spory končí na prvním stupni. Soudce má dostatečnou autoritu a strany, když už si nechají udělat rozsudek, tak ho vezmou.
E15: Soudí se Češi o prkotiny, nebo přibývá případů, kdy se berou za základní práva?
Pořád se perou o prkotiny. Slova, z písně Suchého a Šlitra, že se malé věci mají řešit ruky mávnutím, si bohužel mnoho lidí neuvědomuje. Spousta sporů je zcela zbytečných.
E15: Čím dál častěji nyní slyšíme – a půjdu až do Štrasburku. Je to myšleno vážně, přibývá takových případů?
Ne úplně všichni to myslí úplně vážně. Další, když si spočítají, kolik by stály náklady na advokáta, radši tu myšlenku opustí. Pochopitelně mohou si tam stížnost poslat sami, pak ale zase riskují, že bude plná chyb…
E15: Z věcného hlediska jde hlavně o malichernosti?
Věcí, které nemají sebemenší šanci na úspěch, protože jsou o něčem zcela nepodstatném, je pořád hodně. Jako advokát, který se zabýval léta stížnostmi do Štrasburku, a pár úspěchů tam naše kancelář zaznamenala, jsem daleko více klienty odmítal a pečlivě jim vysvětloval, že jejich záležitost nemá sebemenší naději na úspěch. Že nemá smysl utrácet peníze, čas a energii na naprosto zbytečně podanou stížnost. Ale většinou pak šli někam jinam.
E15: Typově – jaké případy mohou uspět?
Je to relativně jasně řečeno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stížnost může být považována za přijatelnou, pakliže stěžovateli vznikla značná a podstatná újma. Neexistuje nějaká tabulka, která by říkala: je to od této hodnoty. Musí se to skutečně brát lidskoprávním pohledem. Že v lidském životě skutečně došlo k nějaké veliké újmě.
E15: Co tedy lze za ni považovat?
Vezmu to trošku obloukem. Konvence, Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod, byla přímou reakcí na druhou světovou válku. Evropští politici se sešli a dohodli se, že něco takového se už nikdy nesmí opakovat. V podstatě se dohodli, že je potřeba chránit svobodu. Obvykle se více zdůrazňují lidská práva, osobně bych upřednostňoval ochranu svobody. Protože lidské právo, které je také chráněné, je nástrojem k udržení svobody.
Pokud ztratíme svobodu, tak je už ochrana lidských práv celkem marná. Co bychom vlastně chránili bez svobody? Takže skutečně musí jít o podstatný zásah do svobody. Pak už je celkem jedno, jaká je to forma. Jestli je to podstatný zásah do života, nebo do svobody projevu či myšlení, nebo zásah majetkový. Musí to být skutečně něco obrovsky významného.
E15: Takže stěžovatelé na manýry bulváru příliš šancí nemají?
Musíme rozlišovat, kdo je stěžovatel, i práh, kam až je možné zasáhnout do práva na soukromí a tak dále. Ten je trochu rozdílný u politiků či významných uměleckých osobností a prostého, dá se říci anonymního občana. Tam je ochrana poněkud větší.
Osoba veřejného života musí počítat s tím, že se o ní bude mluvit hanlivě, bude se sledovat každý její krok. Samozřejmě i bulvár by mohl způsobit stěžovateli podstatnou újmu. A pokud to odpovídajícím způsobem nevyřeší národní soudy, pak by mohl Evropský soud pro lidská práva konstatovat, že evropská úmluva byla porušena. Je ale zapotřebí si uvědomit, že štrasburský soud není soudem v pravém slova smyslu. Nerozhoduje v meritu věci.
E15: Velké procento stížností se podle statistik týká práva na spravedlivý proces. Co přesně to znamená?
Principy spravedlivého procesu jsou poměrně jednoduché. Musí to být rychlý, nestranný soud a musí rozhodnout v přiměřené lhůtě. Až na výjimky, které jsou popsány, musí být veřejný. Právo na spravedlivý proces je porušováno i tehdy, kdy soudy trpí přílišným formalismem. Zdůrazňuji, že i u nás se kolikrát klade důraz na všechny možné procesní postupy a to nejpodstatnější se opomene udělat. Dám osobní příklad, protože to byla naprosto křiklavá věc. Když jsem zastupoval rodinu Ottových…
E15: Máte na mysli případ restitučních nároků firmy Otta na podnik Rakona?
Ano. Tam náš Ústavní soud opřel svůj nález, v němž zamítal ústavní stížnost, o písemné materiály, které si sám vyžádal v několika archivech a muzeích. A tyto písemné materiály vůbec neuvedl při ústním jednání jako důkazy. Čili ani moji klienti, ani já jsme neměli šanci se s nimi seznámit, byť o ně bylo opřeno rozhodnutí.
Tady máte porušení práva na spravedlivý proces v úplné nahotě. V tom nejzákladnějším: strany si musí být rovny, musí mít stejné zbraně, musí mít přístup k soudu. To znamená, že musí mít možnost seznámit se absolutně se vším, co je použito k rozhodnutí. Vyjádřit se k tomu, popřípadě nabídnout protidůkazy. Z této kauzy se stal učebnicový příklad a je velmi často citován.
E15: Mnoho rozhodnutí se týká nepřiměřené délky soudního procesu. Jakým způsobem se posuzuje?
Tak musíme počítat, kdy se věc ocitla před soudem prvního, druhého stupně, někdy průtahy zaviní samotné strany sporu. Obecně se soudí, že pokud u jedné instance trvá věc dva až tři roky, tak už je to zcela nepřiměřené. A kdokoli by se mohl domáhat určité satisfakce, náhrady nemajetkové újmy za délku řízení. V různých zemích je to různé. Některé země vůbec tento problém nemají.
E15: Už jste mluvil o Anglii…
Ano, skutečně jsem nezaznamenal jediný rozsudek proti Spojenému království, kde by bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces kvůli tomu, že trval příliš dlouho. Naopak největšími hříšníky jsou například Itálie nebo Polsko. V určitém období jsme to byli velmi dlouho my. Situace se u nás změnila změnou zákona o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Tuším, že to byl rok 2004 nebo 2005. Za nesprávný úřední postup se začala považovat i nepřiměřená délka řízení. Čili nikdo z Česka se nemusí obracet do Štrasburku. Obrátí se na ministerstvo spravedlnosti a má šanci, aby mu byla vyplacena nemajetková újma. Ale nic víc se tam nevyřeší.
E15: Přesto existují kauzy, které se táhnou léta.
Samozřejmě. Byť třeba dojde k náhradě nemajetkové újmy, věci se táhnou dál. Samotný stát nic nerozhodne. Ano, trvá to nepřiměřeně dlouho, zasáhlo vás to, bude vám vyplacena nemajetková újma, ale rozhodnout vždy musí nezávislý soud.
E15: Čím to je, jsou tuzemské soudy přetížené, nebo nepoučitelné?
Netvrdil bych, že jsou tak úplně přetížené. Osobně, a teď mě asi čeští soudci nebudou mít příliš rádi, si myslím, že v mnoha případech to záleží na osobnostech soudců. Jako bývalý místopředseda České advokátní komory jsem vždy a dlouhá léta razil myšlenku, že soudcem by se měl stávat člověk, který má za sebou poměrně dlouholetou praxi v jiném justičním oboru. V advokacii, v notářství, jako státní zástupce. Dlouholetou praxí míním alespoň deset let. Aby se v průměru stal soudcem už zkušený člověk kolem čtyřicítky. Je mu přece svěřena tak důležitá ústavní funkce, jako je rozhodování o našich majetcích a životech.
E15: Problém je tedy malá zkušenost soudců?
Ano, mnohé je dáno nezkušeností nebo naopak tím, že člověk, který soudí, i v padesáti letech nikdy nic jiného v životě nedělal. Že se nedokáže úplně vžít do situace těch stran. Je něco úplně jiného, když jdete soudit obchodní případ a předtím děláte deset let advokáta v obchodních sporech. Anebo když je to čerstvý soudní čekatel, který udělal zkoušky, dosáhl věku třiceti let a je jmenován. V podstatě má vše vyčteno z knih a začne soudit. Totéž je v trestním právu. O vině a trestu třeba rozhoduje soudce, který nemá osobní zkušenost s návštěvou klienta ve věznici, nikdy nemluvil s jeho rodinnými příslušníky a tak dále. To jsou zkušenosti, které musíte nabrat, abyste pak kauzu pochopil a udělal ji rychle. Tu zkušenost prostě nelze nahradit.
E15: Nejsou ale ony průtahy přímo zabudovány v systému našeho práva?
Osobně se domnívám, že náš právní systém je velice složitý, a ještě složitějším se stal po našem vstupu do Evropské unie. Museli jsme implementovat spoustu v podstatě příkazových norem, kdy je řečeno, co, kdy a kde se musí dělat. V tom je problém. Druhá věc je, a ohřeju si svou polívčičku se svou nynější funkcí, nedostatečné využívání zkušeností Evropského soudu pro lidská práva. Judikatura tohoto soudu je velice kvalitní, v rozsudcích hovoří velice často o zbytečném formalismu soudů v rámci spravedlivého procesu.
U nás je velice často kladen důraz na všechny možné procesní postupy a principy. Mnohokrát ty vyšší soudy ruší rozsudky pro nějakou zcela okrajovou procesní chybu, aniž by braly v úvahu, že je zapotřebí především rozhodnout v hmotném právu a dobrat se nějakého výsledku.
E15: Zdůrazňoval jste, že úlohou Evropského soudu pro ochranu lidských práv je především obrana svobody. Není to přece jenom poněkud vágní pojem, který má mnoho interpretací?
Je to stejné jako s právem. Když si skutečně přečtete největší právní teoretiky, všichni se shodnou, že definovat právo v podstatě nelze. Že názorů je tak neskutečné množství a jsou v takové kontradikci, že se prostě musí vycházet z toho, co je určitou zvyklostí. Co je v psaném právu, co je v judikatuře soudu. A to všechno nám tvoří určitý konglomerát.
Totéž je se svobodou, definovat naprosto přesným způsobem svobodu nelze. Samozřejmě je tady základní teze – moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Může dojít k určitému omezení svobody z důvodů veřejného zájmu. Meze, kde začíná individuální svoboda toho druhého, se v lidské historii mění, posouvají. A pojem svoboda je i určitý pocit. Jinak ji bude cítit dejme tomu obyvatel Norska, který má kolem sebe neskutečné pláně naprosto neobývaného území a jinak například člověk v Dillí, kde je patnáct milionů lidí namačkaných v podstatě na velmi malém území.
E15: Čím se tedy soudci ve Štrasburku řídí?
Musíme vycházet z toho, jak jsou jednotlivé svobody a práva definována právě evropskou úmluvou, jak je interpretuje Evropský soud pro lidská práva, musíme vzít úvahu Vídeňskou úmluvu o soudním právu. Každý právní termín v mezinárodní smlouvě, kterou úmluva je, musí být vykládán v obvyklém kontextu. Takto se z toho vykroutím.
E15: Politika Štrasburku se mění, když hodně zjednoduším, národní soudy by se měly ujímat více případů, v nichž jde o lidská práva než dosud. Budou mít všichni lidé stejné šance na dovolání?
Úmluvu ratifikovalo sedmačtyřicet členských zemí v tom znění, jaké existuje, a zavázalo se ji dodržovat. Čili jejich soudy ji musí brát kompletně v potaz. Takže spíše jde o to, a v tom je politika Štrasburku, aby národní soudy vzaly v úvahu již existující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na typově stejné případy.
Protože snad největším problémem Štrasburku v současné době je, že se tam objevují znova a znova typově stejné stížnosti. Přestože judikatura už dávno existuje, znovu a znovu dochází k porušení vysokou smluvní stranou, byť při znalosti judikatury mohla daný případ vyřešit. Ale pravda je, že státy to mohou pojmout a vykládat různě.
E15: Státům se ale v podstatě nedá poručit…
Tady si dávám jako svůj velký úkol v rámci mise soudce evropského soudu pro lidská práva trošku pomoci. Za více než padesátiletou historii soudu se zapomnělo na jednu velice podstatnou a přitom velice základní věc. Úmluva je ratifikována toliko v angličtině a ve francouzštině. Osobně jsem přesvědčen, že by měla být ratifikována v jazycích všech členských států.
Jakmile máme interpretovat úmluvu z cizího jazyka, už je tam berlička překladu. A překlad může, ale nemusí být přesný. Jakmile je překlad ponechán toliko na členském státu, může si ho udělat k obrazu svému. Všechny texty by tedy z jazykového hlediska měly být připraveny na půdě Rady Evropy. Dále by měla být odstraněna určitá diskriminace určitých stěžovatelů. Ti, kdož mají jako svůj národní jazyk angličtinu nebo francouzštinu, obdrží rozsudek v těchto jazycích a jsou ve výhodě. Ti další jsou zcela v rukou těch, kdo rozsudek překládají.
Obzvlášť to platí v případech, kdy se konstatuje porušení úmluvy. Tam je pak velice nutná i implementace rozsudku do národního práva, a jakmile je to na bázi překladu, je to problematické. Toto by měl státy řešit, aby se mohlo o implementaci hovořit s vážnou tváří.
Aleš Pejchal (60)
Absolvent Právnické fakulty UK, specialista na občanské, ústavní, církevní a mezinárodní právo. Je specialista na restituční spory, angažoval se například v bitvě o Svatovítskou katedrálu či pomohl Národnímu divadlu ve sporu s řádem voršilek. Byl členem legislativní rady vlády, radil i prezidentovi Václavu Klausovi. Ten ho v roce 2003 dvakrát navrhoval ke jmenování ústavním soudcem, souhlas Senátu ale nikdy nezískal. Ve volbě českého zástupce u Evropského soudu pro lidská práva s převahou porazil další dva uchazeče.
Justici brzdí nezkušení soudci
