Česko je zbytečně zkolonizované cizím kapitálem, říká miliardář a budoucí kandidát na prezidenta Březina

Podnikatel Tomáš Březina až do loňského roku stál za značkou Best, která vyrábí například betonovou dlažbu, zámkovou dlažbu a další podobné produkty.

Podnikatel Tomáš Březina až do loňského roku stál za značkou Best, která vyrábí například betonovou dlažbu, zámkovou dlažbu a další podobné produkty. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Tomáš Březina
Tomáš Březina
Tomáš Březina
Tomáš Březina je srdcař. Dodnes, jak přiznává, těžce nese, že firmu prodal, ale bylo to podle něj jediné správní rozhodnutí, které v danou chvíli mohl udělat.
Firma Best ani Tomáš Březina nezveřejňují detaily smlouvy. Odhadem trhu byla ale cena blízko čtyřem miliardám korun.
6 Fotogalerie
Petr Weikert

Úspěšný český podnikatel Tomáš Březina plánuje v březnu oznámit svou kandidaturu na prezidenta. V souvislosti s touto událostí oživujeme rozhovor, který jsme s byznysmenem vedli v lednu letošního roku. Podrobnosti o kandidatuře Tomáše Březiny čtěte tady

Podnikatel Tomáš Březina má za sebou miliardový příběh. Od devadesátých let tvrdě budoval své betonové království jménem Best, načež ho před rokem ho prodal. Firma DEK, za níž stojí Vít Kutnar, za něj zaplatila velmi pravděpodobně sumu blížící se čtyřem miliardám korun. A co dělá muž, který nikdy nechtěl jít do důchodu? Píše knihu, odmítá nabídky na opětovný vstup do politiky a přemýšlí o vzniku nadace, která by pomáhala mladým se vzděláním. Také neztratil nic ze svého pověstného naturelu. „My jsme žili od splátky ke splátce. Nebyli jsme žádná digitální platforma, co tvrdí, že je dolarový jednorožec a přitom ani nemá zisk, jen jakýsi potenciál a je závislá na přísunu investorů,“ ohlíží se na začátky podnikání v devadesátých letech.

Vloni 12. května se v bance za vaší účasti převedly akcie firmy Best na společnost DEK. Jak jste se tehdy cítil?

Musím říct, že jsem se cítil špatně. Nerad na to vzpomínám.

Ale k tomu rozhodnutí jste dospěl sám a bylo očekávané už dlouho, nemýlím se?

Spousta bankéřů a různých poradců se vám snaží namluvit, jak je to těžké rozhodnutí. Že je všechno komplikované, musíte mít školení, rady a porady. Ale říkají to jen proto, aby vám nakonec poslali fakturu. Ano, nesl jsem to nelibě, ale byla to jednoduchá věc. Jedno rozhodnutí. Těžké bylo to unést, ne udělat.

Už jste se s tím vyrovnal?

Bylo by hloupé si teď po prodeji firmy stěžovat. Jaké já mám starosti? Vždyť většina lidí by chtěla řešit, co teď řeším já.

VIDEO: Jak fungují předvolební průzkumy v Česku

Video placeholder
Předvolební průzkumy v Česku • Videohub

Jak jste oznámil ten krok ve firmě?

Velmi prostým způsobem. Nejsem člověk, který by si potrpěl na patetická gesta. Nejdříve jsem o tom řekl nejbližším lidem, pak v řádu dní ostatním. Napsal jsem takový hezký srozumitelný a vysvětlující mail a bylo.

V úvahu ale mohly přicházet i další varianty. Předání firmy managementu, případně členům rodiny. Proč jste se k tomu neodhodlal?

Naprosto celou dobu jsem o těch variantách přemýšlel. Jenže nejstarší syn, kterému je 37 let, je onkolog - skvělý, chytrý a Best by mohl řídit s prstem v nose. Ale musel bych na něm od malička dupat, nahnat ho na průmyslovku a to vím, že by nebyl šťastný. Už od tří let věděl, co chce dělat. U dcer je to pak spojeno s kariérou jejich životních partnerů. A to také nevychází. Vím, že se kolem předání rodinných firem točí spousta poradců, co to mají jako byznys. Budou vám radit, jak to hladce zajistit, jak sepsat rodinnou ústavu a podobně. Ale žádná ústava ještě nikdy nevyrobila metr čtvereční kvalitní dlažby. To vím zase já. Zákazníkovi je úplně jedno, kdo je majitel a jestli má rodinnou ústavu.

A předání managementu?

Musel by se objevit někdo, kdo by byl ten správný. Kdo by se nebál být, jak se říká, v obrusu. Já v tom byl třicet let. Ono inkasovat je hezké, ale starat se o to inkaso, to už taková sranda není. Málo se také uvádí, že převedením na management si vyrobíte handicap třeba ve financování. Když ten někdo začne shánět peníze, tak standardním způsobem typu bankovního úvěru nedosáhne toho, jako když mě na jméno nabídne půjčku nějaká světová firma z oboru.

Takže jste vylučovací metodou přišel na to, že nejlepší bude firmu prodat?

Podobný postup doporučuji každému. To trvá pět minut. Déle jsme o tom mluvili, než jsem se rozhodoval.

Na pana Kutnara ze společnosti DEK padla volba, protože se znáte?

To ani ne. Věděli jsme o sobě, ale že bychom se znali nějak blíže, to ne. Spíše rozhodl fakt, že firma zůstane v českých rukou. Tím jsem vlastně mírně postižený, že tahle republika je absurdně a až zbytečně zkolonizovaná cizím kapitálem. Tak proč bych k tomu měl přispívat? Dobrá volba to podle mě byla i osobnostně.

Prozradíte výši částky, za kterou se Best prodal?

Dohodli jsme se, že to číslo zůstane v utajení. Je ale trochu větší, než se psalo v novinách.

Mluvíte s panem Kutnarem o dění v Bestu?

Vůbec. Od loňského 12. května, kdy jsem podepsal převod akcií a odešel jsem ze zasedačky v bance, kam předtím přišla hromada lidí, kteří tam ani neměli co dělat, nejsem s nikým v kontaktu. Žádná debata, žádné nápady, nic. Ze začátku jsem to hůř snášel, ale dneska jsem rád. Je to jediná cesta, jak se z toho nezbláznit a nedělat hlouposti. Neexistuje víc subjektivní člověk vůči té firmě, než jsem já.

Takže si odvykáte ze závislosti?

No byla to rychlá odvykačka. Žádná náplast s postupným uvolňováním.

Co děláte teď?

Nechci vypadat jako senior, co si stěžuje, kolik má práce, ale mám toho dost. Držíme nemovitosti, které vyžadují určitou péči, rodina mě také stojí nějakou energii – třeba syn teď kupoval dům a já jsem jeho velkým rádcem. Připravoval jsem vznik nadace, ale pro tuto chvíli jsem zvolnil. Přemýšlel jsem také o nějaké politické činnosti, ale i od toho jsem couvl. Chci si otevřít kancelář, píšu knihu a myslím na druhou. Takže práci mám.

Investoval jste peníze z prodeje firmy? Co vás baví?

Baví mě ty majetky udržet a rozmnožit. Ale do ničeho bláznivého typu nákupu veteránů se nepouštím. Jde spíše o klasické záležitosti typu akcií.

Vy jste byl chvíli poslancem za ODS a ještě kratší chvíli krajský lídr ANO ve středních Čechách. V jaké rovině byly vaše úvahy o politické činnosti?

Nebyl jsem členem ANO, jen tři týdny lídrem v kraji. A z toho jsem dva týdny propřemýšlel, jak se z toho vyvléct. ODS, to je stará historie, i když pravicovým voličem budu vždycky.

Mířil jsem tím k tomu, kdo vás v poslední době oslovil. Tak kdo?

Politická scéna je teď víc nezávislá. O tom jsem přemýšlel už kdysi v ODS. Že bych přivedl pět lídrů do vybraných krajů včetně mě, a ti lídři by získali tolik procent, že by za sebou táhli daleko větší balík poslanců, než nějaký lídr z pozice starosty malého města. Odmítli mě. Později to udělal Andrej Babiš.

Kdo vás tedy oslovil teď?

Oslovují mě ze stran větších i menších. Oslovují mě jednotliví lidé, že by ten můj příběh bylo dobré zúročit.

Takže byste přemýšlel o vlastní politické platformě?

Chtěl jsem, ale opustil jsem to. Už jsem na to starý. Celkově na tu politiku stárnu. Když teď vidím politiky ještě mladší než já, jak zamotaně mluví a jak i drobně nevábně vypadají, tak si říkám: A tohle bys chtěl?

Podívejme se tedy ještě do historie Bestu. K prodeji firmy už mohlo dojít v minulosti, že?

Poprvé v roce 2004 a pak v roce 2008. Z různých důvodů k tomu ale nedošlo. Poprvé jsme byli dost pod tlakem a ty úvahy o prodeji byly spíše vynucené.

Vynucené?

Bylo to po vstupu do Evropské unie. Všichni konkurenti kolem čekali, až vstoupíme do EU a pak začal hon. Západní kapitál cítil, že hraje na svém hřišti a může si leccos dovolit. Najednou mi přišel téměř nepodepsaný dopis, že ten a onen by nás chtěl. Mezi řádky jsem četl skryté výhrůžky, pak jsem je i slyšel napřímo při jednání. Že když se nenecháme koupit, tak vedle na palouku vyroste lepší fabrika, která nás smete. To bylo náročné. Tehdy jsem byl nezkušený v těchhle věcech, trochu jsem tomu věřil, částečně se nechtěl rouhat, protože šlo o velké peníze. Takže se jednalo, ale nedojednalo. Podařilo se mi z toho vycouvat.

V roce 2008 už to ale bylo o něčem jiném?

Bylo mi přes padesát, měl jsem asi pětadvacet fabrik v rámci několika areálů. Přemýšlel jsem, co dělat dál. Budu jich mít šestadvacet nebo sedmadvacet, to už je každému jedno, říkal jsem si. Plácat po ramenou mě budou stejně jen ti, kdo chtějí moje peníze. Vyřešil jsem to tak, že se něco musí stát a nechám na vyšší moci, co to bude. Rozjel jsem paralelně dva projekty. Buď se mi podaří koupit našeho největšího konkurenta na Moravě, anebo se prodám sám. Nakonec to skončilo úplně jinak. Padla banka Lehman Brothers a velká krize byla na spadnutí. Sice jsem měl v té době od velké zahraniční firmy velmi hezkou nabídku v objemu téměř tří miliard, ale říkal jsem si, že jsem v úzkých.

V jakém smyslu?

Bylo mi jasné, že svět se podělá. A tohle velcí hoši z korporátu nikdy neřeknou: „Stahujeme nabídku, protože se bojíme, kam se svět řítí.“ Ukázali by tím svou slabost. To oni radši řeknou, že ta firma z Česka stojí za starou bačkoru a že když se na to blíž podívali, zjistili, že není o co stát. A to by teda zase dost poškodilo mě, protože firma byla ve skvělé kondici a s takovým cejchem bych ji někdy v budoucnu těžko úvěroval nebo prodával. Tak jsem tomu člověku řekl: „Hochu končíme.“ Utnul jsem to sám. Stejně mi nebyl moc sympatický. Shodou okolností pak souhlasila s prodejem ta moravská firma a tím bylo jasno.

Koupili jste Betu Olomouc, ale několik let po krizi to nebylo dobré. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to pět nebo šest hrozných roků. Tehdejší nešťastná vláda nám tu krizi ještě dovyrobila. Byl jsem za premiérem Petrem Nečasem a říkal jsem mu, že to, co dělají, je kravina. Ať tolik nešetří, protože zahubí ekonomiku. Bylo to naprosto marné. My jsme navíc jako sektor měli krizi ještě hlubší. Padali jsme na hubu. Firmy krachovaly. Nahoru jsme se hrabali pomalu, bylo to chvíli dobré a pak přišel covid.  

Vy jste vlastně ustál dost podobných výzev. Třeba když jste ve 32 letech na začátku kariéry sehnal sto milionů od banky bez ručení. Jak to bylo?

Tehdy to byly obrovské peníze, jako je dneska miliarda. Obešel jsem snad všechny existující banky a všichni mě vyhnali. Pamatuji na pana bankéře Skalu, který měl stejnojmennou banku. Říkal mi v tom roce 1990: „Víte, dneska je jiná doba. My se nedíváme na ten byznys, čím ho kdo zaručí. Doba je dynamická. My musíme uvěřit, že ten člověk je nositelem nejen know-how, ale té dynamiky změny. Že dokáže, když se svět podělá, a on se podělá, naše peníze transponovat jinak.“ Takhle košatě mluvil asi hodinu, já už se ošíval. Až nakonec té přenášky říká: Kolik chcete? Já mu řekl číslo a on na to: A čím to zaručíte? Z toho jsem byl úplně odrovnaný.

Kdo vám nakonec půjčil?

Agrobanka Plzeň, pak se tuším přejmenovala na Kreditní banku. Tam byla paní ředitelka Kocourková, moc příjemná paní. Nějakou záruku jsme nakonec sehnali, ale byl tam i obří vliv toho, že se do mě ve vší počestnosti zabouchla. Víte tehdy byla taková atmosféra, že se podnikání a lidem kolem přálo. Všichni byli nadšení, že se něco buduje. My jsme tu fabriku nakonec postavili a za půl roku mi bylo jasné, že musím postavit v areálu druhou. A tuhle půjčku jsme opravdu dostali jen lidově řečeno na ksicht. Až se to postavilo, fabriky se samozřejmě ze sta procent přetavily v záruku bance, to je jasné. Ale klidně jsme se taky mohli sebrat, ty prachy vzít, mezi pátkem a úterkem zmizet a poslat dopis z Kostariky, že děkujeme.

Vám na začátku hodně pomohl export do Německa, že?

Naprosto. Bez toho bychom nepřežili. Český trh byl v plenkách. Sice jsme byli hned lídrem, ale nebylo komu prodávat. Dokonce jsme měli dvojí ceny, jedny pro Německo, druhé pro Česko. Museli jsme, protože německé ceny by tu nikdo nezaplatil a nízké české ceny tam zase působily podezřele, jako když prodáváme nekvalitní zboží. Prvních pět let to bylo ze dne na den. Žili jsme od splátky ke splátce. Žádná digitální platforma, co tvrdí, že je dolarový jednorožec a přitom nemá zisk, jen jakýsi potenciál a je závislá na přísunu investorů.

Vy takové firmy nemáte rád?

Když se na to dívám, tak mi tenhle svět přijde šílený. Vůbec mu nerozumím, nechci mu rozumět. Proto občas vykřikuju, že civilizace končí a už jen řešíme, jak velký náraz do zdi to bude.

Mám poznamenaný jeden váš citát, který k tomu vlastně sedí: „Bez konfliktu to nejde. Nesnesu mít ohnutá záda. Dokonce jsem sepsal stať Chvála konfliktu.“ Takže se rád hádáte a vykřikujete?

Ta stať měla obrovský úspěch. A ano, je to tak. Konflikt posouvá myšlenky dál, otevírá nové možnosti. Chápu, že každý takový není, člověk se s tím musí narodit. Já takový jsem a budu. Vždycky jsem někam přišel, bouchl dveřmi a všem klidně řekl, že jsou úplně blbí. Víte, my lidé s konfliktem v krvi hodně trpíme. Občas přijdeme o hlavu. Ale zase hodně posouváme věci dopředu.

Tomáš Březina (64)

Narodil se v Praze a vystudoval Fakultu stavební ČVUT. Poté až do začátku devadesátých let pracoval jako projektant, mistr, stavbyvedoucí a referent v několika pražských podnicích. V roce 1990 založil v Rybnici u Plzně společnost Best, která vyrábí betonové stavební prvky. V této společnosti byl do roku 2021, kdy firmu prodal, jediným vlastníkem a statutárním ředitelem. V roce 1996 se stal poslancem za ODS, poté přešel do nově vzniklé Unie svobody. Ve volbách do sněmovny v roce 2013 měl kandidovat ve Středočeském kraji jako lídr hnutí ANO 2011. Z kandidátní listiny ale odstoupil s tím, že hnutí ANO podle něj není dostatečně pravicové.

rozhovor vyšel na webu E15.cz 26. ledna 2022