Dagmar Pecková: Už jsem chtěla se zpíváním praštit

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková Zdroj: Michael Tomes

Operní scéna se za posledních třicet let výrazně proměnila a s tím přišel stále těžší tlak na výkon a nasazení. K tomu dopomohla i globalizace. „My z Evropy zpíváme v Číně, Číňané v Evropě. To je šílený tlak na to být dnes a denně dobrý. Nedovedu si představit, že by to všichni opravdu vydrželi jen sami se sebou,“ říká operní pěvkyně Dagmar Pecková, která sama před třemi lety propadla závislosti na lécích, s níž ale razantně skoncovala.

E15: Všechny skladby nového alba mají společné téma, a to hřích a odpuštění. Proč zrovna takto velmi vážný námět?

První plán byl natočit album s operními áriemi. Ale toho je dnes hodně. Říkala jsem si proto, že když už novou desku udělat, tak aby měla nějaký podtext a oslovila širší veřejnost, nejen posluchače vážné hudby. Hřích je starý jako lidstvo samo. Zaměřila jsem se na starozákonní či antické hrdinky, protože když si uvědomíme, co spáchaly a co lidé páchají dnes, tak v tom velký rozdíl zase není. Možná jsem tím chtěla i tak trochu naznačit, že hřích je hlavně ve vaší duši a ve vaší hlavě. V tom, jak se svým podvědomím a vědomím pracujete a jak se díváte na okolí i na sebe.

Někdy už hřích člověka trápí a týrá natolik, že z toho může i onemocnět. Ale když se sebou pracujete a naleznete v sobě sílu podívat se na dno duše a očistit se od všech nánosů civilizace a denního života, tak dojdete k určitému bodu. Pak si uvědomíte, že lidi, u kterých máte pocit, že vám něco provedli a za to je nesnášíte, to většinou vůbec nezajímá. Je to váš problém, je to ve vás, vy se tím trápíte. Takže někdy dojdete k tomu, že musíte – abyste se uzdravil – lidem odpustit. A také odpustit sobě. A možná si to lidé uvědomí, až si to přečtou nebo poslechnou.

E15: Hříšnice jsou výhradně zahraniční provenience. Nějaká česká se nenašla?

Absolvujete jedno vystoupení za druhým a pak padnete a nemůžete. Že nemáme osobnosti. No samozřejmě že nemáme, protože než stačí vyzrát, tak je ten člověk úplně hotový

E15: Myšlenka alba je zčásti dílem vaším a zčásti psychiatra Williama Diddena. Jak vaše spolupráce vznikla?

Před pár lety jsem se nacházela v takovém duševním rozpoložení, že bych nejraději se vším praštila. Nebylo mi úplně nejlépe. Byla jsem docela rozhodnuta se zpíváním skončit. Nebyla jsem si jistá, co bych dělala dál, ale byla jsem už natolik zdevastovaná a vyhořelá, že se mi už nechtělo. Setkali jsme se před třemi roky. Ty mé pocity se ale odvíjely ještě v letech předtím, protože než tělu a psýché dojde, že už nemůžou, to nějaký čas trvá. A pak jsem potkala Williama Diddena, kterému jsem se, ani nevím proč svěřila. Řekl, že se mnou ještě něco zkusí, a když to nepůjde, tak vždy můžeme skončit. Začali jsme spolupracovat, dělat různá cvičení na pozornost a meditaci.

Četla jsem literaturu o tom, jak funguje lidská duše, jakým způsobem se odráží problém, který my máme s jinými lidmi, na nás samotných, protože ti lidé o tom kolikrát ani nevědí a problém je jen v nás. Čistili jsme nánosy v duši a těle – a toto album byla samozřejmě také trochu terapie. Deska vznikla i proto, že jsem chtěla sdělit určité poselství, že i kdyby se dělo v životě cokoli, tak se nemusíme hned vraždit nebo sebevraždit. Že můžeme zkusit duševní práci sami se sebou a snažit se, abychom byli lepší nejen my, ale i svět okolo. Abychom jej lépe viděli a naše vidění se odráželo od ostatních lidí vůči nám.

E15: Dočkala jste se sama odpuštění za něco ze své minulosti, co asi bylo špatně?

Samozřejmě. Člověk když začne pátrat, jak vymést svůj chlíveček, je jasné, že si uvědomí spoustu věcí. Měla jsem třeba výčitky vůči matce, která se mého odpuštění už nedožila. Samozřejmě že tam byly některé věci zakódované z mé puberty. Nyní to vidím na vlastních dětech, že tam je jistý vzor, a říkám si: No jistě, co jsi čekala.

E15: Odpustila jste si třeba období, kdy jste byla závislá na prášcích?

No s tím jsem hlavně musela přestat. Ale jistě. Naivně jsem si tehdy myslela, že mi pomáhají – ale nepomáhaly.

E15: Různé závislosti jsou spíše spojovány v hudbě s rockem nebo pop-music. Je to běžná nebo častá věc i v operní sféře?

Co myslíte, dopování se? Myslím, že ano. Uvědomte si, před jakým tlakem stojíme. Jestli mají lidé z rockové scény dojem, že pod tím tlakem jsou jen oni, to se pletou. Oni mají alespoň mikrofony. Kolikrát ze showbyznysu zpívají na playback – nechci je odsuzovat, chraň bůh –, ale my musíme vyjít na jeviště a takovou pomoc tam nemáme. To by se nám zpívalo, kdybychom ji měli. A to vše navíc při dnešní konkurenci, kdy jsou otevřené hranice a žádná vzdálenost není velká. My z Evropy zpíváme v Číně, Číňané v Evropě. To je šílený tlak na to být dnes a denně dobrý, že si nedovedu představit, že by to všichni opravdu vydrželi jen sami se sebou.

E15: Kolik koncertů špičkový interpret dokáže za rok zvládnout? Vzrostl ten počet oproti době před třiceti lety, kdy jste začínala?

Určitě ano. Ono už to nikoho moc nezajímá – máte nabídky, a ty využijete a neptáte se, co bude potom. Absolvujete jedno vystoupení za druhým a pak padnete a nemůžete. A všichni nad vámi mávnou rukou, nechají vás a jdou za další zpěvačkou. Nemyslím si, že interpreti mají moc šancí to změnit. Protože když odmítnete, tak za vámi stojí co sto – možná tisíc dalších – kteří by rádi. Dnešní kariéry operních pěvců už také netrvají třicet let. Mnozí mohou být rádi, když vydrží tři roky, někteří pět let a někteří možná osm. Ale jinak to jede jak na běžícím páse. To je opravdu vážné. Lidé jsou hotoví ještě dříve, než stačí vyzrát v osobnost. Tuhle jsem četla něco o tom, že nemáme osobnosti. No samozřejmě že nemáme, protože než stačí vyzrát, tak je ten člověk úplně hotový.

E15: Pop-music bojuje s tím, že se čím dál méně prodávají alba. Je to v operním světě podobné?

Vydání alba, pokud to chápu dobře, sloužilo vždy k tomu, aby se člověk odrazil a nahrávací společnost jej uvedla do uměleckého života. To se děje nyní a dělo se to ještě před 20 lety. Původně to ale bylo jinak. Člověk nahrál desku, až když měl určité zkušenosti a byl určitým způsobem interpretačně na výši. Dnes je to úplně opačně, když nemáte vlastní cédéčko, tak nejste nic a nikdo vás nechce. To je divné.

E15: Jak se díváte na snahy oslovit širší publikum například tím, že se na operních koncertech už nevyžaduje tak vysoká etiketa jako dříve?

A lidé chodí s batůžky a v riflích? Co na to můžu říct. Pokud jsou to skalní fanoušci a milují muziku nade vše, koupí si lístek a jdou na koncert – no samozřejmě že je to takové lidovější. A to, že lidé přijdou ve smokinzích a dlouhých toaletách a předvádí tam své šaty – to může trochu hraničit se snobismem a s tím, že tomu dotyčný vůbec nerozumí. Naopak kolikrát jde na operu člověk s batůžkem, protože ji má rád. To se dá tolerovat.

E15: Je nějaká hranice, za kterou už byste nějaké chování tolerovat nemohla?

Tak pokud tam někdo nepíská, nechová se jako na fotbale, nekouří v koncertním sále cigarety či trávu a nevykřikuje pod vlivem alkoholu nějaká „moudra“… Tak proč ne.

E15: A co nástup mobilních telefonů? Fotí si vás?

No ano. Ale hlavně ať to nedělají při zpívání. Blesk vás může úplně rozhodit a pak vůbec nevíte. Něco blýskne – a zapomenete text. To je velice nebezpečné. Lidé vůbec netuší, pod jakým tlakem a v jakém rozpoložení jsme. Na jevišti potřebujete velice soustředění. Když tam někdo najednou něčím cvakne, tak vás to úplně vykolejí. Proto zásadně, když občas někdo přijde, že by mě na koncertě chtěl fotit, říkám: Nepřichází v úvahu.

Můžete fotografovat příchody a odchody, ale jinak ne. Měla jsem nedávno koncert v kostele. V první řadě seděl člověk a stále mě kamerou sledoval. A já přitom zpívala Biblické písně od Antonína Dvořáka. To jsem si říkala: Vím, že je to fotograf, ale já jsem zpěvačka, něco lidem dávám – a on si není schopen uvědomit, že biblické písně jsou motlitby a že do toho prostě nemůže cvakat fotoaparátem. To vůbec nechápu.

E15: Ve snaze oslovit širší publikum se mnohé popové star nejen v Česku snaží infiltrovat do operního prostředí a zpívají árie a pořádají koncerty v opeře. Existuje něco v opačném gardu, že by se operní zpěvačky snažily proniknout do pop-music?

Ale určitě ano. Vezměte si Evu Urbanovou, zpívala s Alexandrovci, a další. Ale už si téměř 35 let držím laťku, že to nedělám, dělat nebudu a ani to dělat nemíním. Ať se tomu věnují, jestli je to těší a baví a mají k tomu nějaký vztah. Říkám si: Ševče, drž se svého kopyta, ale ne za každou cenu a snahy o popularizaci ani ne tak opery jako hlavně sama sebe. Nemá to smysl. Podřezáváme si pod sebou větev, na které sedíme. Bude nás jednou šeredně mrzet, že jsme to dělali.

Dagmar Pecková (53)
Narodila se v Chrudimi. Studovala na Státní konzervatoři v Praze. Po angažmá ve Státní opeře v Drážďanech byla několik let členkou Státní opery v Berlíně. Během profesionální kariéry se představila na mnohých prestižních pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Curychu, Paříži, San Francisku či v newyorské Carnegie Hall. Spolupracovala či spolupracuje s řadou proslulých orchestrů včetně České filharmonie, orchestru BBC, Vídeňských filharmoniků a dalších. V roce 1999 získala cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla.