V průběhu tří let pracovala docentka sociologie Kateřina Nedbálková v poslední evropské obuvnické fabrice Baťa v Dolním Němčí na Zlínsku. Šněrovala tkaničky u pásu a u toho mluvila s ostatními zaměstnanci. Výsledek výzkumu popsala v knize s příznačným názvem Tichá dřina – Dělnictví a třída v továrně Baťa (2021). „Inflace bude mít fatální dopad na lidi typu dělníků u Bati. Pomocná opatření by neměla být plošná, měla by cílit na tuto skupinu lidi,“ říká socioložka v rozhovoru pro deník E15.
Dala jste si cíl napsat knihu o dělnictví. Samotný pojem má trochu archaický nádech: existují dnes v Česku dělníci jako soudržná skupina?
Nejde o homogenní třídu či jednotku, zahrnuje do sebe spoustu skupin, které se od sebe navzájem mohou dost lišit. Například je velký rozdíl mezi dělníkem, který pracuje v kožedělném průmyslu v továrně u Bati, a dělníkem ze Škodovky. Mezi jednotlivými dělnickými skupinami je výrazný rozdíl ve mzdách, často v řádu násobku platu.
Dalším faktorem je odborové zastoupení. Například svaz v kovoprůmyslu je považován za silný odborový svaz. Naopak o odborech v továrně, kde jsem dělala výzkum, se říkalo, že jsou slabé, protože se v nich angažují hlavně ženy. Nemyslím si, že je to pravda.
Navíc pojem dělnictví se neustále rozšiřuje. Dělníci už nejsou jen umounění muži, kteří pracují v dolech, nebo slévači, kteří dělají těžkou manuální práci. Je potřeba vidět všechny možné profese, které tam spadají, a to včetně těch, které se na první pohled nevyznačují manuální prací. Příkladem je práce pokladní v supermarketu nebo operátor call-centra. To jsou novodobé kategorie dělnictví. Je také pravda, že se k dělnictví pracovníci Bati aktivně nehlásili. Spíše nacházeli jiné výrazy pro to, jak sebe samé popsat – například používali výrazy „lidé jako my“ nebo „my, obyčejní lidé“.
Patří dodnes k dělnictví špatné ohodnocení a dřina?
Pro pracovníky Bati to rozhodně platilo. Dostávali často minimální mzdu za těžkou práci, kterou by se sami nerozpakovali označit za dřinu. S dřinou ale spojovali určitou hrdost. Například na to, že zvládnou stát osm hodin na nohách a dělat tentýž úkol. Nejenže to zvládnou den nebo týden, zvládnou roky a celá desetiletí. Mnohdy lidé byli hrdí, že tam pracují dvacet či třicet let.
Odkud se bere ta hrdost na dřinu?
Myslím, že lidé hledají různé zdroje toho, na co mohou být hrdí. U Bati se ta hrdost odvíjela i od toho, že pracovníci dokonale rozumějí procesu výroby. Rozumějí tomu, jakou roli hrají v celku, a nejsou pasivním kolečkem v mechanismu továrny nebo korporace.
Byla jsem dost překvapena tím, jak byli pracovníci ochotní přijímat odpovědnost za proces výroby. Nepotřebovali autoritativní vedení ani řízení shora. Vedli sami sebe, kontrolovali se navzájem, jak pracují sami, jak pracují ostatní lidé v továrně. Byli schopní se vcítit i do vedení, například zefektivnit proces. To mě skoro šokovalo, protože za tuto odpovědnost nebyli placeni, takže to vlastně nemusela být jejich starost. To ale bylo možná také součástí té hrdosti na to, že se se svou prací identifikují a vnímají ji často i jako poslání.
Když zmiňujete zefektivnění, neměli strach, že se časem jejich práce zautomatizuje, že jim roboti vezmou práci?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
