Nejslavnější balkánský filmař Emir Kusturica přijel nedávno do Prahy na Febiofest uvést svou novinku Na mléčné dráze. Divoká love story z války, která přijde 11. května do českých kin, obsahuje řadu typických znaků Kusturicova magicko-realistického stylu. Ten si dvojnásobný vítěz festivalu v Cannes utvářel i během svých studií na pražské Filmové akademii muzických umění.
Jak vzpomínáte na FAMU?
Ta škola má hlubokou humanistickou tradici. Vzdělání, kterého se mi tam dostalo včetně literatury, divadel a lidí, které jsem tu potkával, se vlilo do mého umění. Sice jsem v Praze studoval už během přítomnosti vojsk sovětského režimu, ne v oné zlaté době šedesátých let, ale i pod tímto režimem se stávaly dobré věci a ty nejlepší jsem, myslím, absolvoval. Můj nový film Na mléčné dráze je takový profil toho, co jsem vždy dělal, výtvarně, hudebně i typologicky. A všechno jsem se to v podstatě naučil v Praze.
Se svými spolužáky z FAMU jste stále v kontaktu?
S některými ano, někteří už zemřeli. Nejvíc jsem v kontaktu s kameramanem Martinem Šecem, s nímž jsem film Na mléčné dráze natočil. S tím snímkem mi mimochodem pomohli i jiní, mladší lidé z Prahy. Ve vztahu s českou kulturou jsem ovšem i jinak. Tím, že jsem ji zažil v mládí, podstatně ovlivnila celý můj život. Třeba Na mléčné dráze je dílem především výtvarně inspirovaným Františkem Vláčilem, konkrétně jeho romancí Adelheid. Člověk se vždycky vrací k období, kdy se formoval jeho vkus a vztah ke světu.
Česká kultura na vás měla tedy velký vliv?
Naprosto rozhodující. Zvlášť dílo Hrabala, které ve světě bohužel není tak známé. Já jsem se s jeho knihami potkal včas, krátce po dvacítce. A ovlivnily zápletky mých filmů i náhled na to, jak se umění dělá.
Vaše filmy jsou nicméně hodně balkánské, plné barev, hudby, divokosti, magického realismu. Co na nich vidíte nejvíc českého?
Hlavně ironii. Zajímá mě, jak se člověk definuje u piva nebo rakije, jak se vyjadřuje a jak blízko k sobě má líbání a zabíjení. Naše vášnivé balkánské impulzy jsou často směšné. Víc než u vás. Ale vizuální a dramatický přístup, který kombinuje absurdní a skutečnou stranu věcí, máme společný.
Připadá vám vaše novinka nostalgická?
Trochu ano. Obsahuje literární reference, třeba poslední část odkazuje na filozofii Williama Faulknera a jeho románového hrdiny, který se v padesáti zamiloval, jeho milenka po potratu zemřela a on se chtěl zabít. Neudělal to i proto, že si uvědomil: kdo bude na naši lásku vzpomínat, když se zabiju? To je věta, pod kterou by se podepsal každý dobrý spisovatel na světě.
Ve filmu Na mléčné dráze se opět vracíte k balkánské válce. Proč?
Je to trauma, ze kterého se jen těžko dostanete. Už to ale nebudu dělat. Nicméně je dobře, že jsem ten konflikt ve filmu zobrazil jako válku, která se mohla stát kdekoli. V celé jižní Evropě a jejím vášnivém prostředí. Řeč magického realismu není jen srbská, dá se najít všude po Evropě, v Česku aspoň v pohádkách.
Jak jste prožil krvavý rozpad Jugoslávie v polovině devadesátých let vy?
Byl jsem v Paříži a natočil snímek Underground. To byla moje odpověď na válku, mnohem lepší, než abych v ní sám bojoval.
Ve filmu Na mléčné dráze symbolizují hlavní hrdinové dobrotu a krásu, což jim pomáhá přežít. Zdá se, že vaše filmy mají mít víc filozofické než politické vyznění.
Ano. Víc mi jde o reakci na osud než o determinaci denní politikou, která vede ke konfrontacím. V tomto filmu osud hrdinů obsahuje i všechny otázky života. Láska, válka, vše se nakonec stává obětí toho, co bylo. A v obětování leží základní myšlenka snímku.
Ve filmu hrají významnou roli i zvířata, která stojí na straně hrdinů. Jako celá příroda, která se tu také stává jedním z protagonistů.
Zapomněli jsme, že patnáct milionů let před námi existoval život. My jsme jen nynější arogantní majitelé planety, kterou nakonec zničíme. Zvířata jsou starší, vidí svět lépe, než se nám zdá. K tomu, že se i sokol stane ve filmu Na mléčné dráze zachráncem, mě inspiroval vlastní zážitek. V srbském národním parku, který jsem vedl jako ředitel, jsem několikrát potkal sokola a ten mě doprovázel. Nevím, jestli ode mě očekával potravu, ale letěl za mnou kilometry a kilometry. Poprvé jsem si myslel, že jde o zprávu z nebe, že můj život končí.
Je pravda, že své scénáře během natáčení stále upravujete?
Ano. Při natáčení myslím na to, že pokud diváka můj film nezaujme, nedokouká ho. Proto kombinuju scény tak, jako bych byl sám jejich divákem.
Do hlavní mužské role své novinky jste obsadil sám sebe. Jde o vaši první velkou roli, pod vlastní režií, navíc dost fyzicky náročnou. Jaké to bylo?
Fyzicky mi to nevadilo, fyzičku mám dobrou. Jenže režisér je dirigent, který vše harmonizuje a dává dohromady. A být chvíli před kamerou a pak zase za ní a pozorovat, mi moc nevyhovovalo. Udělal jsem to poprvé a naposledy.
Film Na mléčné dráze soutěžil loni na festivalu v Benátkách, už na jaře ale proběhla médii zpráva, v níž jste obvinil festival v Cannes, že snímek nepřijal do programu z politických důvodů.
To jsem ale nikdy neřekl. Šlo o nějakou novinářskou kachnu. Tvrdil to někdo jiný v Rusku. Na mléčné dráze jsme dotočili v březnu, takže pro květnový festival v Cannes snímek nebyl hotový, obsahuje totiž řadu digitálních triků. V Benátkách měl premiéru 9. září a teprve 7. září jsme dokončili mixáž hudby. Celá povídačka o odmítnutí v Cannes je vymyšlená. Hned jsem se ohradil a dementoval ji. Ale sám jsem během Febiofestu viděl, že se má reakce k mnoha lidem, kteří zaznamenali tu první zprávu, nedostala. Což je zajímavé.
Proč o vás kolují takové zprávy?
To se mi stává. Jsem aktivista, bojoval jsem, aby se v srbském národním parku netěžil nikl. Od té doby o mně těžařská lobby zveřejňuje různé pohádky a zkazky a chce mi zničit pověst. Ale nikdy se nestalo a nestane, že bych někam nemohl přijet kvůli tomu, že jsem něčí kamarád, obzvlášť Putina.
Váš aktivismus se ovšem týká i politiky.
Jsem aktivista, jen co se týče toho, že kvůli bombardování dnes v Srbsku umírají lidé na rakovinu, zatímco NATO si myslelo, že bomby přinesou demokracii. Také jsem proti tomu, aby se ze Sýrie a Libye staly západní demokracie. Podle mě jde jen o trik, který prospívá pouze těm nejbohatším, což nesvědčí ani Evropě, ani světu.
Ale natočit politický film nechcete?
To ne. Kinematografie je podle mě pro něco jiného. K politice se více hodí televize nebo dokument. Technický pokrok je navíc vždy kontroverzní. Lidi jako Julian Assange vám říkají, co se všechno děje v zákulisí, a my na to nereagujeme. Nikdo nic nedělá. Assange může prozradit, že Clintonová je nepřímo svázaná s dodávkami zbraní teroristům – ale co s tím? Pravda nic nezmění, bohužel.
Co tedy něco změní?
Musíme bojovat, obětovat se myšlenkám, kterým věříme. Ne fyzicky bojovat. Já věřím v komunalismus. Bojujte o svůj mikrokosmos, o to aby vaše okolí bylo čisté, progresivní. Mně se to podařilo v tom národním parku a jsem na to hodně hrdý.
| Emir Kusturica (62) |
Rodák ze Sarajeva absolvoval v roce 1978 pražskou FAMU, studoval v ročníku Otakara Vávry a dodnes umí česky. Celovečerně debutoval v roce 1981 nostalgickou komedií Vzpomínáš na Dolly Bell? Uspěl s ní na festivalu v Benátkách, jeho druhý snímek Otec na služební cestě vyhrál festival v Cannes. Zlatou palmu si odnesl i za svérázný epos o poválečných dějinách Jugoslávie a jejím rozpadu Underground. V Cannes či Benátkách byly oceněny i tituly Dům k pověšení a Bílá kočka, černý kocour. Jeho jediný anglicky mluvený snímek Arizona Dream s Johnny Deppem získal cenu na Berlinale. Od natáčení odpočívá působením v kapele No Smoking Orchestra. |
