Zatímco zbytek republiky slavil v roce 1998 olympijské zlato hokejistů z Nagana, Marcel Klaus na jižním Plzeňsku zakládal firmu, která se později stala největším českým výrobcem dřevěných palet s miliardovými obraty. Ve velkém je odebírají hlavně velké korporáty z Německa z oblasti automotive, jako jsou BMW či Bosch, ale i potravináři nebo e-shopy. Krize ale dolehla i na paletáře. „Teď je trh nasycený. Odráží se to samozřejmě i na nás, letos nám zatím klesl objem zpracovaného dřeva o dvacet procent a tak může skončit i celý rok,“ říká Klaus, kterého společností EY vyhlásila podnikatelem roku Plzeňského kraje za rok 2022.
Obrat vaší firmy se v posledních letech zhruba zdvojnásobil, promítá se do něj výrazné zdražení dřeva?
V obratu se samozřejmě určitým způsobem odrážejí ceny vstupní komodity, tedy kulatiny a řeziva. Ty šly v uplynulých měsících výrazně nahoru a my jsme tomu museli přizpůsobit ceny výrobků. Není to ale jediný aspekt, který obrat ovlivňuje. Loni jsme měli obrat zhruba dvě miliardy korun, v roce 2020 necelých devět set milionů. Pro vyhodnocení našich výsledků je nicméně mnohem důležitější, kolik kubíků ročně vyrobíme – a zde jsme meziročně rostli. Mohu říct, že v posledních letech se nám dařilo velmi dobře. Na rok letošní a ten další se nicméně díváme s velkou pokorou.
Čím si vysvětlujete tak masivní růst cen dřeva?
Celosvětovým extrémním hladem po produktech zkombinovaným s nedostatkem řeziva. Naši dodavatelé vzhledem k poptávce mohli cenu zvedat do nesmyslných výšin a přesně to udělali. Pro srovnání – cena nejznámější europalety, kterou také okrajově vyrábíme, se dlouhé roky pohybovala kolem sedmi eur za kus. A začátkem loňska se šplhala k 25 eurům. To je nesmysl. Řezivo dlouhodobě vyšlo na zhruba 150 eur za kubík, dneska jsme prakticky na dvojnásobku.
V Německu, kam dodáváme sedmdesát procent palet, jsou zákazníci, kteří znají historii tohoto byznysu desítky let. Nikdy nezažili tak obrovskou turbulenci cen. Byla pro ně nepochopitelná. Jak už jsem ale zmiňoval, aktuálně poptávka citelně slábne. Lesníci, Lesy ČR, ti, kteří ovládají byznys kolem dřevní kulatiny, mají ovšem zřejmě dojem, že schody povedou do nebe, a cenu dál šroubují.
Které sektory vám vytvářejí největší poptávku po paletách a které v poslední době zažívají útlum?
Vnímáme útlum poptávky v podstatě plošně. Kdybych měl jmenovat nějaké výjimky, tak v potravinářství, solárním byznysu a elektronice to není znát tolik. Obecně jsme letos každopádně připraveni na recesi. Vidíme velkou změnu trendu. V době pandemie byl hlad obrovský, firmy doslova panikařily, aby měly palety, zákazníci si pronajímali celé sklady. Například Siemens, ale i velké automobilky se bály, že jim pandemie znemožní převoz palet z Česka do Německa.
Teď je trh nasycený. Odráží se to samozřejmě i na nás, letos nám zatím klesl objem zpracovaného dřeva o dvacet procent a takhle může skončit celý rok. My jsme s tím ale počítali a musíme to ustát. Klíčový obor je pro automotive, a ten je v útlumu. Do budoucna v něm může hrát roli například fakt, že do elektromobilu je potřeba až o polovinu méně dílů než do konvenčního vozu, takže se bude převážet méně zboží. Uvidíme.
Evropa značnou část dřeva odebírala z Ruska a Ukrajiny, jak dovoz ovlivnila válka a protiruské sankce?
Kulatinu dovážíme z lesů v okruhu sta kilometrů, u řeziva je rádius asi tisíc kilometrů. Rozhoduje cena dopravy. To je jeden z důvodů, proč stavíme novou moderní pilnici, chceme zpracovávat co nejvíce kulatiny sami, abychom hotové řezivo nedováželi zdaleka. Z Ukrajiny a Ruska se obecně ve velkém objemu dováželo hlavně železo, v našem případě hřebíky. Z Ruska jsme neodebírali nic, ale Ukrajina naším dodavatelem byla a stále je. K mému překvapení Ukrajinci dokážou i nadále dodávat materiál, byť je ho o polovinu méně než před válkou. Na začátku války byla situace složitá a ukrajinské hutě na východě bohužel nefungují, ale železo si našlo své kanály, jak putovat do Evropy.
Říkáte, že si železo našlo kanály. Pozorujete tedy obcházení protiruských sankcí?
Jak jsem už uvedl, z Ruska jsme primárně nikdy nic neodebírali. Dováželi jsme mimo jiné z Ukrajiny, Lotyšska, Estonska či Slovenska. Obecně ukrajinské a ruské hutě dodávaly velkou část evropských potřeb železa, a dopad války je tedy obrovský. Řešili jsme výpadek asi poloviny hřebíků. Nahradili jsme ho nákupem v Turecku. Abych vám odpověděl na otázku – nemyslím si, že se najednou v Turecku vyrábí dvojnásobně. Domnívám se, že se právě Turecko stalo prostředníkem, přes kterého materiál nadále proudí z Ruska do Evropy.
Vám to nevadí, že nakupujete dost možná zboží, které by se nemělo do Evropy dostat?
O dění v Turecku si můžeme myslet svoje. Vzhledem k tomu, jaká je tam situace, k rizikům i netransparentnosti trhu odtamtud nic nakupovat nechceme. Vykryli jsme jednorázovou objednávkou největší výpadek, ale nyní už máme dodavatele z jiných zemí.
Jak by vypadaly evropské trhy, pokud by sankce teoreticky stoprocentně fungovaly?
Zboží by extrémně zdražilo a mělo výpadky. Stejně jako v době covidu, kdy byl problém například v automotive s čipy. Velké západní korporáty toužily po zlevňování výroby na minimum, přemístily ji do Asie a pandemie pak odhalila, jaký je to průšvih. Mimochodem teď chtějí výrobu vrátit zpět do Evropy, ale problém je, že stále očekávají asijské ceny. Nyní v případě Ruska jde zase o problém strategických komodit. Popravdě, kdyby se sankce kompletně dodržovaly, železo by teď Evropě chybělo stejně jako čipy. To se neděje. Evidentní je ale dopad na cenu. Tuna hřebíků vyšla před válkou na šest až sedm set eur. V dubnu loňského roku jsme za ni platili přes tři tisíce, aktuálně je to čtrnáct set. Daleko více mě ale irituje jiná věc.
A to?
Ruský plyn. Ten je zásadní. Nemyslím si, že bylo rozumné, že Evropa v touze být co nejzelenější vypnula nejmodernější jaderné elektrárny. Vlivem toho dnes mimo jiné například Italové kupují plyn z Ruska, aby z něj vyráběli elektřinu a tu pak přeprodávali do dalších zemí. To určitě není dobře.
Zmínil jste, že velké německé korporáty chtějí výrobu částečně přemístit z Asie zpět do Evropy a že mají nereálná očekávání týkající se cen, které jim můžete nabídnout. Jak takové vyjednávání probíhá?
Jsme rádi, že se velcí zákazníci vrací opět k evropským dodavatelům. Co se týče České republiky, čtyřicet let, kdy nás brzdil totalitní režim, se nám za posledních třicet let podařilo dohnat a dnes jsme v mnoha oborech na více než dobré úrovni. Naše firma patří ve svém odvětví k evropské špičce, máme být na co hrdí. A to se samozřejmě odráží v cenách našich výrobků. Ty jsou přirozeně vyšší než v Asii, a to se zákazníkům mnohdy nelíbí. Když porovnají naše ceny s konkurenty z Polska, Ukrajiny či Pobaltí, jsme pro ně drazí.
Máme ale velmi šikovné lidi a vyspělé technologie. Je třeba nebýt v područí. Měli bychom mít sebevědomí, hrdost. Musíme si držet určitý standard, abychom mohli růst a naše výroba byla rentabilní. Na oplátku nabízíme opravdu kvalitní servis. Když si BMW, Siemens či Bosch objednají palety, mají je do druhého dne, můžeme je navíc dovézt vlastními kamiony. A přizpůsobujeme se i v oblasti ekologičnosti provozu. Vyplatilo se nám, že jsme před pandemií postavili velkou kotelnu na dřevní odpad a škrtli výdaje za plyn. Na všechny střechy také nainstalujeme fotovoltaiku.
Co tedy firmu dnes nejvíce trápí?
Cena a nedostatek kulatiny. Situace se dřevem je složitá, vlastníci lesů budou chtít ještě více. Do toho klesá poptávka. Ale s tím se popereme.
Hrozí propouštění, nebo sáhnete k jiným úsporám?
Situaci rozhodně nebudeme řešit propouštěním, naopak ji využijeme k přípravě na další růst, který určitě přijde později. V současné době stavíme provoz na kmenových zaměstnancích, jichž máme naštěstí dostatek, a tak nemusíme vykrývat mezery větším množstvím agenturních pracovníků. Stálým lidem nabízíme jistotu a stabilitu, na to se mohou spolehnout.
Jak vidíte budoucnost svého byznysu, mají palety perspektivu?
V horizontu nejbližších pěti až deseti let nevidím jako reálný vznik vhodné alternativy pro naše dřevěné palety, které jsou přímo určeny pro jednorázovou přepravu zboží. Železo a plast jsou drahé, papír nestabilní. Samozřejmě vývoj jde neustále dopředu, tak uvidíme, co přinese budoucnost. Co se týče naší firmy, je pro nás klíčové dál automatizovat výrobu. I to je ale třeba dělat s mírou, jelikož čím více máme sofistikovaných technologií, tím specializovanější jsou potřeba profese a lidé s odbornými znalostmi, kteří o stroje budou pečovat. Naši pracovníci určitě nemusejí mít strach, že by jim roboty v nejbližších letech vzaly práci.
Marcel Klaus (45)Ředitel společnosti Klaus Timber, největšího českého výrobce dřevěných palet. Vystudoval Střední odbornou školu poštovní v Plzni, po studiu strávil dva roky v rybárně v Německu. V roce 1998 odstartoval vlastní podnikání v oboru dřevozpracujícího průmyslu, kterému se věnuje dodnes. Mezi záliby řadí golf, cestování a gastronomii. Je ženatý, má dceru a syna. |
