Když se vysloví název značky prémiových hrnců a pánví Fabini, člověk si u toho představí zkušeného italského šéfkuchaře v kuchařské čepici. Pro Fabini to ale neplatí. Zakladatelem značky je 23letý mladík Jan Fabini, který toho v životě moc neuvařil a italské znění jeho jména je pouhou náhodou. „O tom, abych značce dal vlastní jméno, mě přesvědčil jeden z investorů a zpětně to považuju za výborný nápad,“ podotýká Fabini. V průběhu prvního roku od spuštění prodeje prodal šest a půl tisíc kusů nádobí, loni to byl dvojnásobek.
Neškodí značce, že nepocházíte z kuchařského prostředí?
Dnes je zcela běžné, že za značkou produktu stojí někdo, kdo s odvětvím neměl žádnou zkušenost. Konec konců Airbnb také nezakládali hoteliéři. Naopak si myslím, že lehká naivita, nebo dokonce zaslepenost, může podnikání trochu prospět. Znám hromadu majitelů fabrik, které nádobí vyrábějí. Nikdo z nich není kuchař. Zpětná vazba od zákazníků a kuchařů je pro nás obrovsky důležitá, nicméně nejdůležitější je know-how, které nabíráme průběžně každý den, a testování kvality ve fabrice v průběhu výrobního procesu.
V rozvoji značky vám pomohli andělští investoři Martin Rozhoň a Jiří Hlavenka. Bylo těžké přesvědčit o kvalitě nápadu tak známé investory?
Když se na to dívám zpětně, překvapivě ne. Na začátku jsem na značce pracoval úplně sám. Nakreslil jsem si návrh první sady, oslovil šest investorů a dva z nich se ozvali. Myslím si, že hlavním důvodem mého úspěchu bylo to, že jsem přišel s něčím odlišným, na co Martin Rozhoň a Jiří Hlavěnka nebyli dosud zvyklí. Zároveň možná viděli příležitost na tradičních stagnujících trzích jako je trh s nádobím.
Co všechno kromě nákresu je třeba udělat, aby se vyrobila první sada hrnců?
Výrobní proces závisí na zvoleném materiálu. Hrnce vyrábíme z oceli, která se vnímá jako nejlepší materiál z hlediska poměru životnosti a výkonu. První sadu jsem navrhl sám. Zatímco vznikal design produktu, řešil jsem výrobní technologii, takže jsem začal oslovovat fabriky, zda by můj návrh uměli vyrobit.
Oslovoval jste evropské fabriky?
Ano, nejdříve evropské, pak čínské. Problém nebyl jen omezený rozpočet. Když evropští zástupci výroben viděli devatenáctiletého kluka, který nemá žádnou zkušenost v tomto sektoru, hromada firem odmítla spolupráci. V Asii to tolik nevadilo, a tak jsem si nechal vyrobit první sadu v Číně. Pořád jsem ale chtěl vyrábět v Evropě a mít větší kontrolu nad kvalitou, proto hned, jak to šlo, jsem začal znovu shánět evropského výrobce. Našel jsem ho v Itálii.
Proč ne v Česku?
V Česku není jediná fabrika, která by měla potřebné stroje pro výrobu našich hlavních produktů. Některé projekty jako naši litinovou pánev ale vyrábíme právě v Česku.
Dopadl probíhající válečný konflikt na Ukrajině na váš dodavatelský řetězec?
Ano. Jedna věc je zdražování. Když vám ocel nebo nikl vyskočí za den o třetinu, není ve vašich silách na takové skoky reagovat. Dopadá to i na stávající kontrakty s dodavateli, dnes nemáte jistotu vůbec v ničem. Druhá věc jsou dodávky materiálů, se kterými je dnes také problém. Naštěstí jsou naši zákazníci ochotní počkat, takže fungujeme na bází předprodeje.
Museli jste zdražovat?
Ano, zhruba o třicet procent, ale stále nám klesá marže kvůli zdražování vstupů. Ale v naší situaci i tři nebo čtyři procenta marže dokážou rozhodit celou firmu. Jednou z cest je neustále zdražovat, což nechceme. Další možnost je přizpůsobit se nové situace produktově – vyvinout produkt z jiného materiálu, na tom už pracujeme.
Máte pocit, že se v něčem lišíte od generace podnikatelů-mileniálů?
Nedokážu to generalizovat. V naší firmě jsme konzervativnější v přístupu. Člověk pracuje od rána do večera a má radost, když se věci posouvají dopředu. A to je tak všechno.
