Hlad může být i zbraň, říkají herci z prvního filmu o irském hladomoru Black 47 | E15.cz

Hlad může být i zbraň, říkají herci z prvního filmu o irském hladomoru Black 47

Hlad může být i zbraň, říkají herci z prvního filmu o irském hladomoru Black 47
Frecheville
• 
ZDROJ: Berlinale

Iva Přivřelová

Nejúspěšnější loňský film v irských kinech Black 47, který příští týden promítají právě probíhající Dny evropského filmu, se obrací k velkému hladomoru z poloviny 19. století. Národní trauma v něm ovšem slouží jako pozadí pro drsný thriller o pomstě. Smrt své rodiny v něm mstí mladý voják v podání Jamese Frechevilla, objevu australského dramatu Království zvěrstev. Na jeho straně stojí i vypravěč příběhu s tváří Stephena Rey.

Jamesi, od Království zvěrstev z roku 2010 o vás nebylo moc slyšet. 

James Frecheville: Zůstával jsem ve stínu. I proto jsem byl před premiérou Black 47 na Berlinale docela nervózní, nic tak velkého jsem zatím nenatočil. Ale pak jsem si dal sklenku šampaňského a uvědomil si, že bych si to celé měl vlastně užívat.  

Jak jste se na roli mimořádně schopného vojáka připravoval?

JF: Hlavně tím, že jsem se naučil jezdit na koni, i proto, abych si tu roli zajistil. Režisér Lance Daly mi řekl, že bych se na ni hodil, ale oficiálně mi ji potvrdil až o dva měsíci později. Snažil jsem se tu postavu vytvořit zvenku i zevnitř. Když hrajete někoho, kdo má být ten nejlepší voják, co kdy viděl okoralý parchant, který ho nyní pronásleduje, musíte být fakt dobrý. Naučil jsem se používat různé nože. Sledoval jsem videa na youtube, kde lidi v obleku ninji odkrajují lahve a smál jsem se, jak jsou do toho zapálení. Pak jsem objevil video, kde někdo odsekává rypák praseti, a radši jsem s tím přestal. Já jsem svou roli stejně s takovým nadšením pojmout nemohl. Téma hladomoru je dost citlivé, cítil jsem zodpovědnost a chtěl jsem vše zahrát dobře a přesně.

Pomohlo vám, nebo vadilo, že nejste Ir?

JF: Myslím, že pomohlo, protože i má postava je outsider, někdo, kdo se vrací do domova, který mu je povědomý, ale už ho nezná. Ve třinácti odešel bojovat za Angličany a vrací se do Irska až nedlouho před třicítkou. A je zdravější než místní vyhladovělí Irové a má schopnosti jako nikdo druhý. 

Recenze: Teroristka aneb Amorální moralita o důchodkyni se zbraní

Bylo natáčení dost fyzické?

JF: Ano, hodně šlo i o choreografii. Na bojové scény jsme se pořádně připravovali. Kaskadérské kousky mě sice dělat nenechali, ale i tak to bylo náročné, v některých scénách běhám bos se spoutanýma rukama za zády. 

Stephene, vaše postava je zajímavá tím, že stojí mezi oběma stranami. Jak jste chápal její motivace?

Stephen Rea: Všichni žijeme mezi dvěma světy. Můj hrdina byl zcestovalý, uměl dobře anglicky, uměl se mezi Angličany pohybovat. Ti, co mluvili jen irsky, se přimkli ke zbytkům civilizace, která byla záměrně zničena.  

Jak se s dědictvím hladomoru popasovali Britové?

SR: Myslím, že nijak. Oni vinu necítí. Hladomor existuje jen v kolonizovaných zemích, ne v nezávislých. Oběti hladomoru nemají přístup k administraci o distribuci jídla. Hlad je pro impéria i zbraní. Už Cromwell v Irsku ničil obilí.

Jak to, že je Black 47 první snímek o hladomoru?

SR: Irsko není velká filmová země. Dobré snímky tam vznikají až posledních třicet let. V 90. letech jsem dostal nabídku role ve filmu o hladomoru, ale nakonec se na něj nesehnaly peníze. U Black 47 pomohlo, že jde i o příběh o pomstě, která ději dodává motor. 

Recenze: Marvelovská superhrdinka v nevyrovnané akci

Jak se anglická nadvláda podepsala na irské kultuře?

SR: Naše kláštery a vůbec duchovní život země zničil Jindřich VIII., Irsko tak ztratilo vizuální stimulace. Jeden můj kamarád malíř se na začátku kariéry musel vrátit až do středověku, aby našel irská díla, na které by mohl navázat. Po středověku následovala propast. Stejně jako u irského jazyka, ten se ve 19. století nevyvíjel. Jak ukazuje Black 47, nejde jen o nedostatek jídla, celá společnost se hroutila. 

Kolik lidí dnes mluví irsky?

SR: Víc, včetně dětí, irština se učí ve škole. 

Je dnes v Irsku i víc zajímavých režisérů?

SR: Určitě. Nějaký čas točili v Irsku snad jen Neil Jordan a Jim Sheridan a John Boorman, který se tam přestěhoval. Než Neil natočil Michaela Collinse, existovalo pět jiných plánů na jeho životopis a všechny přišly z Ameriky. Když byl náš nynější prezident Michael D. Higgins ministrem kultury, pomocí různých dotací a daňových úlev umožnil, aby se filmy točily v Irsku. 

Jamesi, znáte podobnou temnou kapitolu z australské historie, o které by měl vzniknout film?

JF: Spousta zemí je pokrytecká, co se týče toho, jaké hodnoty navenek zastává a jak opravdu zachází s lidmi, jak řeší jejich problémy s alkoholem nebo vzděláním. To, co se u nás stalo původním obyvatelům, bylo otřesné a trvalo to až do 60. let. V raných dobách kolonizace existoval jeden muž, známý jako Duhový bojovník, který jako jeden z mála bojoval proti Angličanům, zabíjel je oštěpy. Dlouho ho nemohli chytit. Když ho nakonec dopadli, poslali jeho hlavu královně s tím, že to byl škůdce monarchie. Z toho by mohl být akční aboriginský film. 

Komentář Bohumila Pečinky: Babišovi užiteční idioti

Co si přejete pro svět do budoucna?

JF: Doufám, že lidi zůstanou kreativní. Já mám štěstí, že jsem herec, ale kreativita není něco, co děláte, protože na to máte kvalifikaci. Stačí, že vás to baví. Všem prospěje, když budou zpívat víc písní a pít čaj s ostatními. 

SR: Jako herec máte fluidní identitu a svět by potřeboval víc fluidní náhled na události. Věci jako brexit znamenají zalézání do doupěte, které ani neexistuje, do své představy minulosti. Moje děti jsou Angličani, vyrostly v EU a těžce nesou, že mají přijít o svou evropskou identitu.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!