V českých kinech právě zakouší útrapy jako hlavní hrdinka hororu Slunovrat a v novince Ariho Astera opět dokazuje svůj herecký talent. Ve třiadvaceti letech má Britka Florence Pughová za sebou Krále Leara po boku Anthonyho Hopkinse, spolupráci s Gretou Gerwigovou na Malých ženách nebo s Park Chan-Wookem na špionážní minisérii The Little Drummer Girl. Kariéru jí otevřela hlavní role v kostýmním dramatu Lady Macbeth, za niž získala Britskou nezávislou filmovou cenu a nominaci na Evropskou filmovou cenu.
Co vás na roli Katherine v Lady Macbeth zajímalo?
Skoro všechno. Jako mladá herečka, která hledá vzrušující a inspirující materiál, takové role často nepotkáte. Katherine je na začátku velmi mladá, ne úplně naivní, ale nadšená z nového života vdané paní na anglickém venkově. Vše, čím se pak stane, odkouká ze způsobu, jakým se k ní chovají ostatní. Beru Katherine jako dítě, které vyrůstá kolem špatných lidí a naučí se od nich jen to špatné, až je na konci jako oni. Takové hrdinky často v kině nevídáme.
A co vás lákalo na roli traumatizované Dani, která přijíždí s přítelem do Švédska na drsné oslavy Slunovratu?
Nikdy předtím jsem si podobnou roli nezkusila – u tak otevřené a syrové postavy se nemáte kam skrýt. Chtěla jsem ji hrát, protože má díky komplexnosti a hloubce scénáře tolik vrstev. Ve Švédsku si najednou dovolí trpět a cítit všechno, co dosud potlačovala. Poprvé poslouchá svou bolest a přijímá ji. Navíc svět, který Ari Aster vytvořil, byl velmi živý. I když příběh vyvrcholí manicky, vše je stále krásné a přesné. Ari měl jasnou představu o tom, čeho se snaží dosáhnout, každou sekundu filmu měl v hlavě dřív, než začalo natáčení. Ve Slunovratu je každý záběr hádanka, všechny části se pohybují jednotlivě a nakonec se stávají celým polem organizovaných částí. Být součástí Ariho představivosti je stejně děsivé jako vzrušující.
Mezi Lady Macbeth a Slunovratem jste si stihla zahrát i wrestlerku v komedii Souboj s rodinou, to muselo být také dost jiné natáčení.
Naprosto. Hodně fyzické, musela jsem se naučit zápasit, čemuž jsem se v životě přiblížila, jen když byl můj bratr mladší a s kamarády si hráli na The Rocka. O wrestlingu jsem dřív nic nevěděla, ale pak mě ta show začala fascinovat. Film navíc vychází ze skutečného a dost střeleného osudu wrestlerky Paige, která pochází z Norfolku a celá její rodina je hlučná, kreativní a nápomocná. Od rána do večera jsme byli v ringu, což bylo hustý, chodila jsem domů s modřinami, ale dost jsem si to užila. Chvíli mi trvalo pochopit, jak wrestling funguje a jak má vypadat. Nejde o běžný zápas, kde se boucháte do obličeje. Je to tanec s choreografií.
Na natáčení Souboje s rodinou jste potkala The Rocka, na adaptaci knihy Johna le Carrého The Little Drummer girl jste se setkala s režisérem filmu Oldboy Park Chan-Wookem.
Little Drummer Girl jsem četla ještě předtím, než jsem věděla, že to bude režírovat on, a už jsem byla nadšená. Pro Parka bych ale dělala na čemkoliv, ani bych si nemusel číst scénář. Hned když jsme se poprvé potkali, mluvili jsme o spolupráci.
Zdá se, že i na řadu režisérů zapůsobil váš výkon v Lady Macbeth. Doufala jste, že za něj vyhrajete Evropskou filmovou cenu?
Vůbec ne, soutěžila jsem s legendami, svými vzory jako Juliette Binocheová a Isabelle Huppertová. Už jen být napsaná vedle nich byla pocta. A taky byla radost vidět, že ten film měl takový ohlas a dva roky cestoval, to jsem nečekala. Vrátila jsem se vždycky z dalšího natáčení a lidi pořád mluvili o Lady Macbeth.
Bavilo vás se ty dva roky s nimi o Katherine stále bavit?
Ano, je to komplexní postava a každý má na ni jiný názor. Což je dobře, o tu diskusi nám šlo a film záměrně nekončí s žádnou definitivní odpovědí.
Jak rozdílně lidi Lady Macbeth vnímali?
Někteří ji milovali, některé děsila. Někteří ji nenáviděli. Pamatuju si, jak jsem jednou na diskusi po filmu vykládala, jak mám Katherine ráda, jaká je to moderní, odvážná žena, a divák v první řadě, asi padesátník, vstal a vykřikl: Ale vždyť to je monstrum! Katherine reprezentuje něco odlišného a to některé lidi děsí. Je to žena s hlasem žijící v době, kdy se od žen čekalo mlčení. Silná žena, ale nakonec až moc silná.
Film má jiný konec než knižní předloha od Nikolaje Leskova. Co se podle vás s vaší Katherine dál stane?
V knize následuje Sebastiana a Annu na Sibiř, a protože se tak moc bojí, že ti dva skončí spolu, skočí přes palubu a Annu vezme s sebou. Scenáristce Alice Birchové se tenhle konec nelíbil, protože jde proti první části příběhu. Copak může být Katherine tak silná a pak se zabít z lásky? To neznělo jako ona. Tak nechala otevřený konec. Líbí se mi, stejně jako to, že nevíme, odkud na statek přišla. Podle mě bude dál žít v tom domě, možná se stane matkou. Ale zeptejte se režiséra Willa Oldroyda, jestli natočí pokračování.
Četla jste Leskovovu knihu?
Ne, točili jsme jiný příběh, s jiným koncem a trochu jiným portrétem Katherine. Navíc ve scénáři bylo všechno, co jsem k té roli potřebovala.
Co vás Lady Macbeth naučila?
Jako herečku třeba to, že všechno nemusí být napsané. Že je důležitější zahrát to, co cítíte, že je správně. Willovi během prvního týdne došlo, že si ráda s rolí trochu hraju a umožnil mi si vše procítit, nemuseli jsme jet přesně podle scénáře. Cítila jsem se pak pohodlně a sebevědomě.
Pamatujete si moment, kdy jste se rozhodla stát herečkou?
Nešlo o jeden moment. Pamatuju si, jak jsem v šesti letech jela do školy, mamka v autě pouštěla Tracy Chapmanovou a já jsem se dívala na pole venku a vymýšlela si nějakou bizarní historku, kterou jsem sama sebe dohnala k slzám. Takže předpokládám, že když jsem si už v první třídě přehrávala melodramatické scény, chtěla jsem tohle dělat vždycky. Když jsem pak v sedmnácti točila svůj první film Ztrácení, jen jsem si potvrdila, že jsem měla pravdu.
Herectví se věnuje i váš bratr, který se objevil v seriálu Hra o trůny. Rodiče vás v hereckém snu podporovali?
Věděli, že nás to baví a jsme v tom dobří, takže nám to dovolili. Škola se někdy trefí a podporuje správného studenta v jeho volbě, někdy se ale úplně mýlí a zbytečně odrazuje, zvlášť v oblasti umění, protože to je ošemetný obor. Naštěstí naši nám říkali, ať neděláme nic, pro co nejsme zapálení. Takže jsem mohla mít trojky z biologie a čtyřky z chemie, jim víc záleželo na tom, abych dělala to, co chci a umím, a byla spokojená.
Cítíte tlak očekávání, jako nastupující nový talent?
Ani mi nedošlo, že jím jsem. Mám hodně práce na spoustě různorodých projektů, což je pro mě důležitější než jakýkoliv hype kolem mé osoby. Víc mě zajímá to, jaké příběhy je teď třeba vyprávět, než jaké příběhy přitáhnou lidi do kin. A s kým díky nim můžu spolupracovat. Na tlak se snažím nemyslet, k čemu to taky je.
Láká vás i divadlo?
Láká, ale zatím si dělám kontakty u filmu. A taky si myslím, že nejde přejít jen tak z filmu na jeviště, připadala bych si, že podvádím. Chci se nejdřív naučit techniku, práci s hlasem a podobně, pak budu mít právo hrát v divadle. Teď bych se tam asi cítila trochu ztracená. Ale v budoucnu ho chci určitě zkusit a taky bych ráda někdy režírovala.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
