E15: Od jara se objevovalo, že ministerstvo chce Muzeum romské kultury sloučit s Moravským zemským muzeem. Jak to dopadlo, ještě se ta myšlenka objevuje?
Ministryně Hanáková ještě před svým odstoupením od návrhu ustoupila. Ministr Balvín nedávno mé zastupující kolegyni odpověděl, že se s posledním názorem své předchůdkyně ztotožňuje. Je to jen křehký smír, víme, že podobná situace může opět nastat. Myšlenky na naše slučování se totiž objevují od doby, kdy jsme vznikli.
E15: Máte signály, jak k problematice slučování přistupují větší strany, které mohou uspět ve volbách?
Návrhy na sloučení se objevily vždy za vlády pravice. Koresponduje to s tím, jaké cíle pravice má a jakou citlivost má k otázkám sociálním a menšin vůbec. My jsme dosáhli zřízení státní organizace za podpory tehdejší sociálnědemokratické vlády. To se ale podařilo i díky vydatné pomoci Úřadu vlády, respektive Rady pro národnosti a pro záležitosti romské komunity.
E15: Jaký máte rozpočet?
Pohybuje se kolem deseti milionů korun, i když částka se stále snižuje.
E15: Daří se vám získávat peníze i ze soukromého sektoru?
Každoročně podáváme řadu grantů, bez toho bychom nemohli dělat pro muzeum tak nadstandardní sociálně-edukační činnost. I toto byl argument proč nás nesloučit. Jako součást jiného muzea bychom už ani tolik grantů navíc nemohli mít. Děti, které jsou v desegregačním projektu řadu let, by se ocitly ve slepé ulici. Mezi námi, i úspora ze sloučení by byla velmi malá, spíše iluzorní, pokud by se ovšem rozsah naší činnosti nezúžil.
E15: Jak hodnotíte letošní volby? Když se podíváme na rozložení kandidátských stran, tváře dvou z nich, Úsvitu a Hlavu vzhůru, přímo hlásají extremistické myšlenky. Romská politická strana přitom na celostátní úrovni není žádná, jen RDS je ve dvou krajích.
Ještě Strana zelených vzala devět lidí na svou kandidátku ze Strany rovných příležitostí. Jenže jsou dle mého na nevolitelných místech.
E15: Proč se romským kandidátům nedaří dostat se do celostátní politiky?
Je to odraz celkové situace, naladění společnosti. Není velká snaha do tohoto problému tnout. Faktická práce na romské integraci vázne od samého počátku. Existuje vcelku slušně sepsaná koncepce, a leží na Úřadu vlády. Jsem přesvědčená, že ji neznají ani všichni členové vlády.
E15: Byla by pro Romy cesta dostat se do větší politické strany, existovala někdy taková jednání?
Ano, to by byla cesta. Byly snahy dostat romské kandidáty na volitelná místa ČSSD, ale nedopadlo to. Já i lidé kolem mě, co v tom děláme dvacet i více let, vidíme, kde by byly páky na posun v integraci. Já bych třeba nabídku jít do politiky vážně zvažovala, protože mám představu, co by se mělo začít dělat. Ale ve skutečnosti nám nikdo vážně nenaslouchá. Pokračování na str.
E15: Mělo by cenu stavět nějakou vyloženě romskou politickou stranu?
Myslím, že ne. Komplex problémů má totiž smysl řešit na etnicky smíšené platformě. Pokud chceme, aby byli Romové do společnosti začleněni, nemá smysl izolovat téma zase jen do romské strany. Ta ani nemá šance být zvolená. My potřebujeme, aby nás vzala na vědomí velká strana. Zelení nám fandí, jejich program je velice sympatický, ale na velký úspěch to nevypadá.
E15: Dá se říci, když se podíváte zpět na zmocněnce pro lidská práva, kdo byl nejúspěšnější?
Určitě bych zmínila Petra Uhla, jeho upřímná a dobře míněná snaha byla vidět. Konkrétní výsledky se podařily Michaelu Kocábovi. Byl ministrem krátkou dobu, ale jeho charizma a síla mu pomohly prosadit alespoň vykoupení pozemků v Hodoníně u Kunštátu, což byl obří úspěch. Vím dobře, že i on ve funkci ministra měl velice těžkou situaci, protože ostatní nechápali jeho úsilí. Aby se integrace alespoň začala řešit, je nutné, aby se v této myšlence spojila celá vláda bez ohledu na stranickou příslušnost. To nikdy nebylo, a dokud to nenastane, nehneme se z místa.
E15: Jak by se v integraci mělo začít?
Já vidím zásadní rezervy ve školství. Ano, inkluzivní vzdělávání, které dosud nemáme, je věcí menší školské reformy, ale perspektivně se státu vyplatí, a to i finančně. Sociální hendikep je třeba brát na stejnou roveň jako třeba fyzický, je obdobně limitující. Takové děti začínají v první třídě s nerovnými šancemi, rozdíl se prohlubuje. A jejich problémy pak do budoucna stále více zatěžují celou společnost, prodražují se nám všem. I když mají děti běžnou inteligenci, jejich neúspěch je způsoben těmito hendikepy, což pak dál pokračuje. Pokud mluvíme o nezaměstnanosti, vybydlování bytů, neplatičství, závislostech, agresivitě a dalších strašácích, může to být logické vyústění prvotního školního neúspěchu. A nestačí začít až v první třídě. My máme projekt zaměřený na doučování a desegregaci, jako klasická paměťová instituce jsme v této snaze jen kapkou v moři, ale alespoň vidíme, že to funguje, že by se to mohlo dělat systémově. Pokud se k nám dítě dostane v předškolním věku, má šanci, že se v první třídě etnicky smíšené školy udrží a nebude muset být přeřazeno tam, kam chodí většina romských dětí z vyloučených lokalit, totiž do segregované školy či školy praktické. I když jsou v těchto školách skvělí pedagogové, kteří dělají maximum, jsou segregované školy ze své podstaty pro další perspektivy dítěte omezující. Při výuce se musí brát ohled na nejslabší žáky, celkové penzum znalostí a dovedností je proto nižší než v běžné škole. Z naší dlouholeté praxe vyplývá, že děti z takových škol nemají šance dostat se na střední školu. Mám na mysli i nadané děti s nadprůměrnou inteligencí, premianty ve své škole. Jako premianti na segregované škole nemohou srovnat své znalosti s dětmi ze smíšených tříd. To je tragédie a o tom se nemluví. Irituje mě i to, že v dnešní vyhrocené době, kdy hledáme klíč k vzájemnému soužití a slovo integrace se skloňuje sem a tam, nejsou výjimkou úředníci na odpovědných místech, kteří jsou přesvědčeni, že romské děti patří právě do těchto „svých romských“ škol.
E15: Takže ideální jsou nulté ročníky?
A mateřské školy. Jenže maminky, jejichž starší děti k nám chodí na doučování, mají také mladší děti. Ty do školky ale nepřijmou, i kdyby matka sama hodně chtěla, protože je na mateřské. Integrace neintegrace. Tady jsou ty priority, které jsou v koncepci, ale nikdo je nebere v potaz.
E15: Zvyšuje se podíl vzdělaných lidí v romské populaci?
Hlavně se stále prohlubuje sociální propad Romů. Absolutní číslo romských středo- a vysokoškoláků se zvyšuje, ale pořád je to hrozně málo.
E15: Vím z romských médií, že je spousta vzdělaných a úspěšných Romů. Proč se o těchto elitách moc neví?
Tendence ve společnosti je taková, že když už Rom je úspěšný, lidé nemají zájem na něj jako na Roma pohlížet, pokud neodpovídá zažitému stereotypu. Pak to vypadá, že všichni Romové jsou problémoví. Mám s tím řadu i komických zkušeností. Od určitého věku, kdy jsem se s tím dokázala vyrovnat, už jdu se svou kůží na trh, i když mám jen částečně romský původ. Spousta Romů ale odvahu nemá. Chápu je, nemusí být konfrontování s negativními reakcemi. Někteří schopní Romové potichu úspěšně vykonávají svoji práci, aniž o jejich původu někdo ví. Příklad: s manželem pronajímáme byt ve čtvrti, kde jinak Romové nebydlí. Zájemce se nás hned ptá, zda v okolí nebydlí nějací cikáni. Tak říkám, kromě nás ne. Nebo nám zájemci o bydlení napíšou: nejsme Romové, žijeme slušně. Tak odepíšu, ale my Romové jsme. Člověk na to narazí kdekoli. Můj muž, který je špička ve své práci, je už z toho unavený, nikomu svůj původ na nos nevěší, nikdy se však za to nestyděl, národnost uvádí romskou. Celý takřečený romský problém je jak sněhová koule, integrace se proto musí i mnohovrstevnatě řešit. I osvěta je toho součástí, i když její význam se projeví až po dlouhém čase. Bohužel i spousta vzdělaných lidí v diskuzích o Romech sklouzává k populistickým řečem, že jsou s Romy vždycky problémy, že to mají geneticky zakódované. Pak ti slušní Romové raději dělají, že nejsou Romové.
| Jana Horváthová |
|---|
| V roce 1990 absolvovala obor historie na brněnské Filozofické fakultě, později vystudovala ještě muzeologii. V roce 1991 v Brně spoluzakládala Muzeum romské kultury, v roce 2003 se stala jeho ředitelkou, jíž je dosud, nyní na rodičovské dovolené. Pracovala také jako dramaturgyně a moderátorka ČT. Ve své odborné práci se zaměřuje na oral history, popularizuje minulost i kulturu Romů, mimo jiné vydala knihu Kapitoly z dějin Romů nebo reprezentativní knihu o ceněném sběratelském artiklu – pohlednicích s cikánskou tematikou – Devleskere čhave. Sama pochází ze smíšené rodiny, jejíž romské kořeny tkví na Moravě. Manžel je kardiochirurg, jinak Rom původem ze Slovenska. Mají spolu tři děti. |
E15: Co jste jako romští intelektuálové říkali na nedávnou sérii protiromských nepokojů?
Na jednu stranu chápu naladění prostých lidí, že z jejich zorného úhlu to vypadá, že jsou s Romy jen problémy. Ale jejich úlohou není problémy rozkrývat. Tady chybí systémový přístup k této otázce, realizace koncepce integrace. A když to nedělá ani sama vláda, jak to můžeme chtít po samosprávách či prostých lidech? Byla spousta excesů typu výroků pana Čunka či paní Řápkové, pokračuje to dál, sbírají si body u většiny lidí a je jim jedno, že po nás potopa, že se problém znásobí a jeho řešení bude stále složitější a hlavně dražší, i když stále z našich kapes. I z těch protestů se dalo vytěžit, kdyby vystoupili lidé, kteří jsou autoritou ve společnosti, a řekli třeba něco ve smyslu, že je potřeba oddělit konkrétní individuální problémové lidi od Romů jako celku, respektive když tedy ani žádným celkem nejsou a nikdy nebyli. Vždycky existovaly mezi různými romskými skupinami, podskupinami a rody výrazné rozdíly a ty dnes nalézáme stejně výrazně už i mezi jednotlivci napříč skupinami. A každý příslušník romského etnika se přece nerodí vinen.
E15: Pomáhají v romské integraci místo státu alespoň neziskovky?
Částečně ano. Některé ale ve své rétorice zdůrazňují, že jde výhradně o problém sociální. Ano, dnes je to hlavně problém sociální, ale s etnickými kořeny, které není důvod přehlížet. Romové se jako lidé na okraji vyvíjeli staletí, žili mimo oficiální společenské struktury, v nichž se chtě nechtě naučili slušně vegetovat. Parazitování na majoritě bylo vnímáno jako pozitivní přínos skupině, jinak by nepřežili. Současné vylučování Romů, jejich nálepkování do jakoby homogenního celku je utvrzuje v užívání starých mechanismů, kdy nepřátelství mezi majoritou a Romy bylo vcelku otevřené, legální. Proto je vylučování na okraj tak nebezpečné. Romové i dnes využívají záchytný systém širší rodiny, ale to je z nouze ctnost. Ti, kteří se ze sociálního vyloučení vymaní, už záchrannou síť rodiny nepotřebují, tak to funguje. Vyloučení Romové také nemají moc na co navazovat, chybí jim mezigenerační výměna v předávání pozitivních zkušeností ze života mezi majoritou. Rodiče nemohou předat svým dětem návyky, jak dobře vycházet s majoritou, nikdy nepoznali skutečně rovnocenný život mezi neromy. Neznají význam institucí, nevědí, jak v dobrém smyslu využít všech společností nabízených možností, bez jejich zneužívání či inklinace k nelegálním praktikám. Děti, co k nám chodí na doučování, jsou opravdovou obětí segregace. Ze své vyloučené lokality se fakticky nikam nedostanou, rodiče je ani nepustí, bojí se o ně. My s nimi jdeme na krátkou procházku do centra města a pro ně je to neznámý svět. Neznají život mezi neromy. Vzali jsme je do divadla, to byla až traumatizující zkušenost. Děti nebyly schopné rozpoznat, že je to fikce, chtěly vběhnout na pódium a zachraňovat herce. Neznají vlastně ani přírodu, ze své zaprášené ulice se nikam nedostanou, když vidí motýla, chrání si tvář. Málokdo zná skutečnou a velmi frustrující situaci vyloučených lidí.
E15: Jak je to vlastně s původem současných českých Romů? Často se hovoří o tom, že jsou to většinou migranti ze Slovenska, Maďarska či Rumunska. Řeší sama romská komunita otázku původu?
I tohle je citlivá otázka. U nás žije naprostá většina Romů slovenských, kteří sem přicházeli postupně od roku 1945. Původní čeští Romové kočovali, neusazovali se, svými zvyky byli podobní německým Sintům. Moravští Romové byli bližší těm slovenským, nicméně od 18. století se usazovali na jižní Moravě. To je třeba naše rodina. Řada těchto Romů byla už v meziválečné době integrovaná do této společnosti, protože tu žili delší čas než ti, kteří přišli až po válce, často z izolovaných romských osad ještě k tomu ze spíše agrárního Slovenska. Většina českých a moravských Romů zahynula během holokaustu. Přežilci z koncentráků či jejich potomci se stali vůdčími osobnostmi naší první romské organizace, Svazu Cikánů-Romů koncem šedesátých let, kterou pak normalizace smetla. Ti lidé prošli také velký kus cesty z původních romských osad na Moravě, ale jejich příklad byl už zapomenut. Přitom proces integrace může probíhat jen po splnění v zásadě stále stejných podmínek, tehdy jako dnes. Ale dnes se o našich původních Romech vůbec nemluví nebo proč zmizeli. A přitom pro jejich zmizení připravovalo půdu společenské naladění ne zcela nepodobné té dnešní masové náladě. S normalizací byl svaz zlikvidován. Mimochodem tento svaz položil základ našeho romského muzea, začal vytvářet sbírky. Na jeho odkaz jsme navázali.
