Na letošní karlovarský filmový festival přijel Šimon Šafránek jako redaktor Festivalového deníku i jako režisér. Ve světové premiéře tam představil svůj celovečerní debut King Skate, energickou vzpomínku na svobodomyslnou partu mladých skateboardistů za komunismu. Po nadšeném přijetí v Karlových Varech se dokument 20. září chystá do kin.
Ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal jste měl premiéru. Co jste si říkal?
Je to skvělé kino, s velikým plátnem, ale byl to velký stres. Byly tam se mnou desítky skejťáků, kteří se na něco moc těšili, ale nevěděli přesně na co. Já vlastně vzal jejich vzpomínky, udělal z nich film, ale co když se tam nepoznají, co když mají jiný smysl pro humor? Když na konci projekce brečeli, byl jsem dojatý i já. Věřím, že si užijí i nadcházející premiéry. Při rozhovorech do filmu je vytěžíte, ždímáte z nich nějakou emoci, tak mi přijde hezké jim ty emoce oplatit.
Jako režisér se věnujete spíš hudebním dokumentům a klipům. Co vás přivedlo ke komunitě skateboardistů?
Ani nevím. Zaujala mě knížka Prkýnko na maso jsme uřízli, její příběhy a fotky, které byly hodně autentické a bizarní, protože skejtový pravěk vypadá exoticky. U ní mě napadlo, že by skejtování slušel pohyb, tedy film. Začal jsem pátrat po archivních záběrech, předpokládal jsem, že pokud se v té partě motali kluci s foťákama, mohli tam být i kluci s kamerou. Měl jsem pravdu, archivního materiálu existuje spousta. Taky mě lákalo univerzální téma revolty, hledání svobody. Skejťáci začínali s něčím novým. Za člověkem na skateboardu se lidi otáčeli. Na prkně jste byli výjimeční už jen tím, že jste. Skate tím pádem lidi živelně spojoval.
Proč film končí revolucí a nevěnuje se už transformaci komunity v devadesátých letech?
Předěl v roce 1989 mi připadal jako přirozená hranice, i knížka končí takhle. Jeden ze skejťáků, Karlíček, následný vývoj bezvadně shrne v pár větách. Další dění by vystačilo na další film.
King Skate tak zůstává letním snímkem, hlavně o zábavě, svobodě a mládí, problémy moc neukazuje.
Když jsme se dívali na archivy a viděli všechny ty blázniviny, co vymysleli, jako třeba postavení rampy v lese, chtěli jsme tam být s nimi. A tuhle emoci bychom rádi předali publiku. Chceme diváky dostat do té doby, nechat načichnout tou partou. Nechtěl jsem, aby byl King Skate jenom o skateboardingu, abychom hodinu a půl sledovali, jak někdo jezdí zprava doleva. Rozhodli jsme se ukázat partu skejtařů a jejich nekonečný mejdan, s tím, že ho budeme nabourávat oním obdobím totality.
Ale není třeba z nich dělat bojovníky proti socialismu. Film je spíš mejdanovka, s čímž souvisí, jak velkou roli v něm hraje muzika. Má jít o dokument, který vás chytne, baví a můžete si z něj i něco odnést. Ukazuje i masovost komunismu, emigraci, že nic nebylo, že jste nemohli jezdit za tátou, že jste museli na vojnu – věci, co mladí museli překonat.
Dával jste si pozor, aby ve filmu osmdesátá léta nevypadala nostalgicky?
Sentiment tam je. Ale tu dobu určitě neadorujeme.
Skejťáky zobrazujete jako soudržnou komunitu.
Oni takoví byli. Režim na všechny tlačil, aby se nějak chovali, lidi se bavili v komunitách, ty tak hrály větší roli než dneska. Na jednu stranu byl život pohodlný, všichni měli to základní jako práci. Ale pokud jste chtěli dělat cokoliv jiného, museli jste si poradit. A když vám je šestnáct a máte na výběr jet s rodiči na chatu, nebo odjet jezdit a chlastat s partou bláznů, kteří jsou výjimeční sami o sobě, co chcete zažít? Je úžasné, že je všechno natočené. Bavilo mě sledovat, jak to každý z kluků s kamerou vnímá trochu jinak, jeden se soustředí na závody, další sleduje ten mejdan.
Zmínil jste výraznou roli soundtracku. Jak jste písně vybírali?
Chtěli jsme použít dobové zahraniční i domácí věci, to, co dotváří ty časy nebo co skejťáci poslouchali. Akorát třeba Dead Kennedys mají moc rychlé songy. Česká muzika zase byla temná, tak jsme radši vybrali slovenskou. Využili jsme i menší současné kapely nebo věci, co znám z doby, kdy jsem se víc věnoval dýdžejování. Pouštěli jsme si obraz a hledali, co k tomu funguje, podle toho, jakou náladu jsme chtěli. Najít závěrečnou skladbu byla náročné, než jsem objevil Načevu. Chtěl jsem něco českého, když jde o film o české scéně. Další fází bylo sehnat práva. K některé kapele se ani nedostanete, třeba Beastie Boys. Šlo o proces na několik měsíců.
Jak byl váš kinodebut náročný celkově?
Jako když jdete do kopce, občas víc stoupáte, občas to je po rovině, musíte překonat překážky. Ale všechno bylo organické a zapadlo do sebe. Včetně toho, že producentka Kateřina Černá do té party skejťáků patřila. Šlo o největší projekt, co jsem kdy dělal, tak jsem se snažil obklopit lidmi, kteří vědí, co dělají. Postprodukce byla náročná. Ale moc mě to bavilo. Do střižny jsem za Šimonem Hájkem chodil každý den hned ráno poté, co jsme oba odvedli děti do školy.
Hraný film vás taky láká?
Ano, akorát nejsem schopný dotáhnout scénář. Nemám přehled o českých scenáristech, nepřijde mi, že tahle profese tady kvete. Pak vám přijde nejjednodušší si film napsat sám. Už jsem napsal nějaké knihy, mám proto pocit, že bych to mohl zvládnout. Zároveň to odsouvám. Když píšu fikci, mám tendenci čerpat ze sebe. Na dokumentu mě baví, že o sobě nepřemýšlíte, jen sedíte a posloucháte a pak se snažíte vytvořit příběh, s respektem vůči tomu, kdo vám ho vyprávěl. To je osvěžující.
Inspiroval jste se při vzniku King Skate jinými filmy o skejťácích?
Vždycky, když se do něčeho pustím, podívám se okolo. Takže jsem si rozebral film o kalifornské scéně Dogtown, kolik je tam archivu, jak s ním pracují, jak pracují s výpověďmi, se zvukem apod. Pak jsem viděl německý film Tohle není Kalifornie, což ale není dokument, i když to nikdo neví. To je asi všechno. Pak se musíte rozhodnout, jaký typ dokumentu děláte. Jestli anglosaský, kdy tlačíte na příběh a pořád to bliká, jako Dogtown, nebo observační, jehož extrém reprezentuje Ulrich Seidl, kdy zapíchnete někam na deset minut kameru. Nebo něco mezi, jako my v King Skate. Čím víc jste autentický, tím větší je šance, že někoho zaujmete.
Filmu se věnujete i jako novinář.
Točit jsem ale chtěl vždycky. Už v roce 2001 jsem připravoval dokument o Nicku Caveovi, který pak nedopadl, manažer, s kterým jsme to dohadovali, Caveovi kradl peníze a on ho vyhodil. Potom jsem točil videoklipy. A k tomu jsem psal, šest let jsem pracoval v časopise Instinkt a dost jsem se tam naučil. Dělal jsem pro ně hlavně rozhovory a reportáže a zjistil jsem, že mluvení s lidmi mě vlastně baví nejvíc. Navíc umět vést rozhovor se v dokumentu hodí.
