Jiří Přibáň: Teroristické činy mají pramalý historický dopad

* E15: Jak se změnil svět po náletech na newyorská Dvojčata v září 2001?

Moderní svět se mění neustále a ten dnešní čím dál rychleji, takže si spíš musíme položit otázku, do jaké míry se na dnešních společenských změnách podílí i dotyčný teroristický útok. Teroristické činy obecně však mají pramalý historický dopad a útok Al-Káidy nebyl žádnou výjimkou. Jistěže se změnily bezpečnostní strategie v západních společnostech a do určité míry i jejich vztah k jiným kulturám a imigrantům, ale například ve srovnání s hospodářským růstem Číny, Indie a dalších rozvojových zemí nebo s nástupem nanotechnologií, genetického inženýrství, výzkumu kmenových buněk a globálních komunikačních sítí jsou tyto změny druhořadé.

* E15: Ale přece jen útok na budovu WTC způsobil obrovský šok. Předpokládal někdo tak brutální čin?

Míra policejního dohledu a sledování obyvatelstva byla ve Spojených státech tradičně nižší než ve většině evropských zemí, o čemž svědčí i selhání bezpečnostních a zpravodajských služeb v případu útoku na WTC. Za jednu z hlavních změn, které po roce 2001 v americké společnosti nastaly, je proto třeba považovat obrovský nárůst moci takzvaného dohlížitelského státu, v němž se o každém jednotlivci uchovává nesmírné množství údajů a jeho chování se neustále vyhodnocuje z hlediska společenské nebezpečnosti. Z boje proti terorismu se stal výnosný obchod, na němž se jen v USA podílí přes dva tisíce soukromých společností a na který tamní vláda vynakládá každoročně obrovské finanční prostředky. Jestliže USA byly do roku 2001 zemí s mocnou armádou a slabou zpravodajskou službou, dnes, po iráckém fiasku a v době nekonečných bojů na afghánskopákistánské hranici, je moc armády oslabena, ale o to více se upevnila moc policie a zpravodajských služeb.

* E15: Z prvních komentářů vyplývalo, že jde o obrovskou tragédii, která se nás v Evropě příliš netýká. Často se i mezi řádky objevilo, že jde o jakýsi trest za americkou „zpupnost“. Jenže z dnešního pohledu víme, že se nás týká až příliš. Je to tak?

Samozřejmě! Ty poznámky o trestu za „zpupnost“ bychom ale neměli vnímat jen jako nějaký projev evropského antiamerikanismu, který je mezi některými intelektuály i politiky na pravici i levici hluboce zakořeněn. Jde o mnohem závažnější jev, totiž o zaplevelení politiky moralistními soudy a slovníkem. Jako kdyby mohly nějaké země být „zpupné“ a „zlé“, zatímco jiné jsou „skromné“ a „dobré“. Zde končí politika a začíná morální či politická teologie, ve které již politici nejsou partneři nebo oponenti, ale nepřátelé na život a na smrt a jejich země se stávají místem, které musí být vyhlazeno z mapy. Tam, kde se začne používat slovník obsahující výrazy jako „říše Zla“, „osa Zla“ nebo „velký Satan“, nakonec vítězí politická zaslepenost. Však také Evropané velmi brzy zjistili, že nábožensky motivovaný terorismus patří mezi globální fenomény, jež se nevážou na jednu konkrétní zemi nebo politiku. Slova o „americké zpupnosti“ jsou jen odvrácenou stranou Bushovy „války proti teroru“, což byla také zaslepující metafora, která ospravedlňovala i ta nejhorší rozhodnutí.

Jiří Přibáň | Zdroj: ctk

* E15: Jakou roli hrála skutečnost, že byl zasažen New York, symbol svobody, blahobytu i evropské kultury v Americe?

Ano, útok Al-Káidy přesně zapadal do této politické teologie, v níž je třeba velkého Satana napadnout přímo v jeho paláci. Nezapomínejme, že New York nesymbolizuje pro islamisty i mnohé další jen svobodu a blahobyt, ale naopak útisk a vykořisťování jednotlivých národů, kultur i celého světa. Ten útok měl mimořádnou symbolickou sílu, protože se zřítily stavby spojované nejen s New Yorkem a světovým obchodem, ale vůbec se vším, co reprezentuje v očích islamistů západní civilizaci. Francouzský filozof Paul Ricouer napsal před více než čtyřiceti lety knihu o symbolismu zla a tady jsme skutečně byli svědky činů, které se odehrály přesně podle vnitřní logiky takového symbolismu. Tady nešlo ani tak o politický teror jako spíš o zvrácený pokus aktivně se spolupodílet na apokalyptických obrazech jednoho z abrahamovských náboženství.

* E15: Jak dnes hodnotíte tak radikální obrat optimistického pojetí dějin? Konec století se nesl v pozitivním duchu z pádu komunismu, v roce 2000 slavil svět milénium a vstupoval s nadějí do 21. století. A najednou dostala demokracie tak krutý a těžký direkt.

Pád komunismu jistě byl nejvýznamnější událostí posledních desetiletí, se kterou se teroristické útoky z 11. září 2001 vůbec nemohou srovnávat. Tehdy se zhroutil nejen politický systém, ale celý výklad dějin lidské civilizace. Namísto toho politolog Francis Fukuyama bleskurychle recykloval původně hegelovský pojem konce dějin jako žurnalistickou oslavu konce komunismu a definitivního vítězství liberální demokracie. Ve skutečnosti se ovšem po roce 1989 daly do pohybu znovu ty dějiny, které zamrzly v časech studené války. Datum 11. září 2001 proto nelze chápat jednoduše jako ránu a hrozbu pro demokracii, ale spíše jako výzvu k promyšlení toho, co vlastně demokracie může dnešnímu globálnímu světu nabídnout.

* E15: Jak velký vliv má či bude ještě mít zářijový útok na západní svobodu? Po roce 2001 se začala radikálně zpřísňovat bezpečnostní opatření a řada filozofů už mluví o tom, že se západní svět pomalu, ale jistě blíží orwellovským vizím z románu 1984.

Ta situace je podobná jen zdánlivě, protože my nežijeme v totalitní společnosti, kde by Velký bratr kontroloval obyvatelstvo brutální politickou a sexuální represí a systematickým vytvářením nedostatku a bídy tak, jako je tomu v Orwellově románu. Namísto jednoho Velkého bratra se však na každém rohu setkáváme s malými bratříčky, kteří pečlivě sledují a vyhodnocují naše digitální stopy, ať jsou to stopy z bankovních karet, brouzdání internetem nebo obrazy zachycené na bezpečnostních kamerách.

* E15: Hrozí nám, že se Evropa a USA stanou policejními státy, že ve jménu vlastní bezpečnosti a boje proti terorismu budeme pod větším dohledem?

To množství údajů, které po sobě zanecháváme, je strašně snadno zneužitelné, ale spíš než Orwellovi se blížíme dystopickým obrazům dohlížitelské společnosti, o níž psal například francouzský filozof Michel Foucault. Orwellovo schéma je vlastně příliš jednoduché a raně moderní ve srovnání s naší dnešní pozdní modernitou digitálně organizované společnosti. I v tomto kontextu je proto třeba ptát se po smyslu a významu demokracie v 21. století.

* E15: Pokud se výrazně naruší a omezí svoboda, půjde vlastně o pozvolný zánik demokracie. Existuje nějaká politická vize či doktrína, která by uměla značně vyčerpanou a vyždímanou demokracii nahradit?

Čínští komunističtí úředníci údajně mají vizi budoucího světa, ve kterém demokracii s jejími neustálými konflikty a krizemi nahradí depolitizované odborné vládnutí, takzvaná governance, zajišťující harmonický vývoj společnosti a sladění kolektivních a osobních zájmů. V této eklektické vizi bychom jistě našli stopy bývalých teorií o konvergenci kapitalismu a socialismu, ale ještě více asi to, co americký politolog James Burnham již před mnoha desetiletími označil jako manažerskou revoluci. Všimněte si, že většina receptů, jak ven ze současné ekonomické krize, je vlastně stejná. Jedni tvrdí, že dnešní ekonomiku vyčerpanou třemi desetiletími systematické deregulace může zachránit jen nějaký Velký regulátor. Druzí tvrdí, že naopak musíme důvěřovat ekonomickým expertům – těm, kteří současnou systémovou krizi způsobili. Přitom je jim společná víra v jakousi automatickou samospasitelnost odborného řízení. Proti této manažerské depolitizaci, která se nám snaží vnutit představu, že „jen expert umí vyřešit problém“, je třeba mobilizovat demokratické veřejné mínění. I proto, že to byli právě experti, a nikoli občané, kdo ty problémy způsobili. Pokračování na str. 17

* E15: Zdá se, že končí jedna dlouhá éra, která pro západní svět začala poválečnou prosperitou a nevídanou svobodou a paradoxně skončila zánikem komunistických a socialistických experimentů. Co bude dál?

Dnes jsme v situaci, kdy konečně vidíme, že jednoduché politické výklady a řešení prostě neexistují. Velkým omylem levice bylo, že se spoléhala na stát a jeho byrokratické aparáty, které měly zajistit redistribuci bohatství i materiální a duchovní blahobyt pro všechny občany bez rozdílu. Ideál rovnosti tak vedl k byrokratickému odcizení, ne-li přímo tyranii, kterou tak přesně zachytil například Hayek v Cestě do otroctví. Omylem Hayeka a dalších ekonomických liberálů ovšem bylo, že ideál svobody ztotožnili s logikou trhu a tržní chování prohlásili za vlastní přirozenost člověka. Dnes vidíme, že trh není jiný název pro lidskou přirozenost, ale sociální instituce jako každá jiná, a proto je zdrojem vnitřních bojů, konfliktů, příležitostí i nerovností. Poválečné dějiny jsou jistě dějinami prosperity a státu blahobytu, který západní demokracie vybudovaly, ale současně také neustálým sporem o to, co vlastně ty silné pojmy, jako je například svoboda, rovnost nebo volný trh, demokracie a otevřená společnost, vlastně znamenají. Jak říká Karl Popper, v životě jde o neustálé řešení problémů a tyto pojmy dnes představují mnohem větší problémy, než jak jsme se domnívali na počátku devadesátých let. Můžeme si ale stále připadat privilegovaní, protože máme svobodu tyto problémy řešit a diskutovat i přít se o různá řešení.

* E15: Jakou roli v nastolování „nových pořádků“ může hrát již zmíněná Čína, která se v posledních letech stala novou supervelmocí. A jež má proti Západu velkou výhodu, neboť když to poněkud zjednodušíme, místo občanské či politické svobody sází jen na svobodu ekonomickou?

Jsem hluboce přesvědčen, že svobodu nelze takto pojmově rozkrájet na ekonomickou a politickou či občanskou. Svoboda buď je, nebo není, a podle mne ekonomickou a politickou svobodu od sebe nelze dlouhodobě oddělovat tak, jak se o to snaží čínští komunisté. Když ovšem porovnáte dnešní Čínu s čínskou společností před takovými třiceti lety, vidíte diametrální rozdíl nejen v životní úrovni, ale i v míře politické svobody. Jistěže se jedná o represivní autoritářský režim, ale v žádném případě to již není maoistická totalitní společnost. Její zdánlivá „výhoda“ omezování politických svobod se může ale při první vážnější ekonomické krizi, která čínskou ekonomiku nemine, ukázat jako těžký institucionální deficit. Jak už jsem říkal, moderní společnost spočívá v neustálém řešení problémů, konfliktů a krizí. A k tomu potřebujete i svobodu politickou a ne jen ekonomickou.

* E15: Říkáte, že neexistují jednoduchá řešení. Jste z hlediska dalšího vývoje světa spíše optimista, nebo pesimista?

O optimismu se někdy štiplavě říká, že je to nedostatek informací. Pokud bychom ale optimismus chápali v Leibnizově duchu, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů, pak bych sám sebe rozhodně označil za optimistu. To ovšem neznamená, že bychom tento svět měli přijmout takový, jaký je. Za součást optimismu považuji i občanskou kuráž, odhodlanost řešit problémy, které před nás tento svět staví, a schopnost tento svět i měnit v kritickém a ne utopickém duchu.

Poválečné dějiny jsou dějinami prosperity a státu blahobytu, který západní demokracie vybudovaly, ale také neustálým sporem o to, co vlastně ty silné pojmy, jako je svoboda, rovnost nebo volný trh, demokracie a otevřená společnost vlastně znamenají

Tam, kde se začne používat slovník obsahující výrazy jako „říše Zla“, „osa Zla“ nebo „velký Satan“, nakonec vítězí politická zaslepenost Jiří Přibáň (44) Profesor právní filozofie a sociologie na Cardiff University v britském Walesu je autorem mnoha českých i cizojazyčných publikací, například Právní symbolismus (2007), Disidenti práva (2001) nebo Obrazy české postmoderny. Série jeho polemik s místopředsedou Ústavního soudu ČR Pavlem Hollanderem vedla ke vzniku sborníku Právo a dobro v ústavní demokracii (2011), na němž se podíleli přední čeští i zahraniční právníci, filozofové, sociologové a politologové.

Nežijeme v totalitní společnosti, kde by Velký bratr kontroloval obyvatelstvo brutální politickou a sexuální represí a systematickým vytvářením nedostatku a bídy. Místo jednoho Velkého bratra se na každém rohu setkáváme s malými bratříčky, kteří pečlivě sledují a vyhodnocují naše digitální stopy

Svobodu nelze pojmově rozkrájet na ekonomickou a politickou či občanskou. Svoboda buď je, nebo není