Odchod Velké Británie připraví rozpočet EU o zhruba 12 miliard eur ročně. O menším přílivu unijních peněz po roce 2020 se už mluví i v Česku. Do hry navíc vstupují nové priority v oblasti bezpečnosti a migrace, které spolknou miliardy eur. „Jen na ochranu hranic je rozdíl mezi nejdražší a nejlevnější variantou 144 miliard eur. Ty by se musely ubrat jinde,“ říká eurokomisařka pro spravedlnost Věra Jourová. S návrhem rozpočtu na roky 2021 až 2027 komise přijde začátkem května.
Kvůli migrační krizi se před diskuzemi o novém rozpočtu Evropské unie na roky 2021 až 2027 objevily nové oblasti, do nichž bude třeba investovat. Ať už je to lepší ochrana vnějších hranic, boj s terorismem, kriminalitou nebo s migrací. Kolik peněz navíc by EU potřebovala, aby mohla bezpečnostní priority efektivně řešit?
Zpracovali jsme různé varianty. Bude na premiérech a prezidentech, kteří o rozpočtu budou poprvé jednat tento týden, aby řekli, jaké z nich dávají přednost. Jestli chtějí neprodyšně střeženou vnější hranici se sto tisíci po zuby ozbrojených pohraničníků, což bude stát během sedmi let 150 miliard eur. Nejlevnější varianta vyjde na šest miliard. Pokud se státy rozhodnou, že chtějí velkorysou variantu, tak se rozdíl mezi 150 a šesti miliardami bude muset někde ubrat. Zájem lidí cítit se bezpečně i vůči vnějšímu světu je teď extrémně vysoký. Proto věřím, že ve zmíněné oblasti bude rozpočet velkorysý.
Až dosud se vždy jednání o rozpočtu nakonec změnila v handlování o to, který ze států z rozpočtu urve nejvíce peněz pro své zemědělce nebo ze strukturálních fondů. Budou se národní politici ochotní těchto peněz, jimiž ukazovali prospěch EU pro svou zemi, vzdát kvůli financování bezpečnostních aktivit?
To bude právě zajímavé sledovat. Jak velkou roli v jednání budou hrát nepřekročitelné národní zájmy a do jaké míry státníci budou vnímat celoevropskou přidanou hodnotu. Musíme se vyvarovat hokynářského přístupu má dáti – dal. To bude zatěžkávací zkouška u společné zemědělské politiky a u politiky soudržnosti. U strukturálních fondů se nesmíme dostat do situace, kdy západní země budou říkat: „My jsme čistí plátci do rozpočtu, my vám, východní Evropě, platíme.“ A aby východní Evropa jen stejně drakonicky neodpovídala: „Vy nám sice platíte, ale hodně peněz také teče zpátky.“
Z Německa a částečně z Francie zní požadavek, aby východní Evropa peníze dostala, jen když bude dodržovat pravidla právního státu a nezávislé justice. Objevilo se to i v dokumentu, který minulý týden vydala k rozpočtu Evropská komise. Je to reakce na soudní reformu v Polsku nebo situaci v Maďarsku?
I střední a východní Evropa se v Lisabonské smlouvě přihlásila k hodnotám právního státu. Daňový poplatník, zvlášť v některých zemích, nebude chtít přispívat do státu, kde se systém posune mimo demokracii a právní stát. To není otázka východ versus západ. Chceme, aby se principy právního státu, jako je nezávislá profesionální justice či funkční kontrolní a auditní mechanismy, promítly do celého evropského financování. Nejen do politiky soudržnosti. Nemá to být klacek jen na někoho.
Ale ono to tak vypadá, že když se čerpání z fondů podmiňuje nezávislostí justice, je to klacek na Polsko.
To přece není chyba myšlenky, že právní stát má být dodržován všude. Mám se strukturálními fondy dlouholeté zkušenosti a zažila jsem takovou spoustu podmínek, které měly technický, mnohdy marginální charakter. Vezměte si celý tanec okolo zákona o státní službě a dalších zákonů, které komise vyžadovala, aby v Česku platily, jinak nám zmrazí fondy. Nechci, abychom podmiňovali evropské financování věcmi, které nemají zásadní význam. Chci, abychom tam měli jasně platnou podstatnou zásadu, že v daném státě funguje systém vyvážené moci a funkční justice.
Jak to souvisí s tokem peněz z unijního rozpočtu?
Když ve státě není nikdo, kdo by nezávisle posoudil, jestli došlo k podvodu nebo k nedbalosti, nebo zda neexistují politické tlaky, které mají korupční podhoubí, a případně to potrestal, tak máme velký problém.
Co státy budou muset splňovat, aby se k evropským penězům dostaly?
Nebude to nic nového, o čem bychom nevěděli a co by nemělo fungovat už teď. To znamená nezávislý a profesionální soudní systém, funkční kontrolní a auditní systém. To bude ve všech textech, které se budou vztahovat na jakékoliv financování. Nejen na fondy, které půjdou do chudších zemí. Počítáme s tím, že bude existovat i konkrétní popis, v jakém okamžiku by se spustil mechanismus posílené kontroly, pokud by daná země šla jiným směrem. Není to nic jiného než péče o peníze daňových poplatníků. Dnes slyším třeba z Nizozemska, že dřív než kývne na zvýšení svých příspěvků do rozpočtu, chce mít garance, že tyto peníze půjdou do prostoru, kde existuje respekt k právu.
Jak se zabrání tomu, aby se na tyto podmínky nezačaly nabalovat další, jako když francouzský prezident Emmanuel Macron zmínil podmínku určité minimální sazby korporátní daně?
To je jen názor pana Macrona. Pravidla nakonec budou muset schválit všechny členské státy. Doufám, že se tam podmínky, které by příliš zasahovaly do fungování jednotlivých států, neobjeví. Proto tolik investuji do obhajoby principu právního státu, na němž skutečně záleží. Aby existoval vyvážený systém práv a povinností. Systém, kde je na jedné straně jen povinnost platit a na druhé jen právo přijímat, nemůže dlouhodobě fungovat. Evropě se pořád vytýká, že se zabýváme nesmysly, jako je pomazánkové máslo a zahnutá okurka. Ale na vyvážených právech a povinnostech opravdu záleží.
Nepovede to spíš k dalšímu rozdělování unie, protože východní Evropa bude ukazovat na staré členské země, které také nedodržují některá evropská pravidla?
Teď je důležité, aby všechny státy daly garance, že právní stát bude fungovat. Nebezpečí, že někdo v budoucnu začne mechanicky odškrtávat nějaké body, chceme naopak potlačit. Nejde o mikromanagement, jak má fungovat justice v daném státě, ale o zajištění základních principů. Chci se tomu věnovat ve druhé polovině letošního roku, kdy bychom si i s členskými státy měli definovat, co charakterizuje právní stát a které věci si musejí státy řešit jako suveréni. Tato diskuze se bude týkat i krize kolem Polska a nepochopení, co vlastně komise chce a do jaké míry by měla zasahovat.
Má být komise v tomto ohledu tvrdá?
Možností, jak stát potrestat odebráním fondů, už dnes existuje spousta. Proto mě zaráží, kolik debat se vede o tom, že se má dodržovat tak základní princip, jako je právní stát. V eurozóně jsme byli loni krůček od potrestání Portugalska, které mělo problémy s fiskální disciplínou, zastavením evropských fondů. Tehdy komise řekla, že pravidla jsou sice takto napsaná, ale potrestali bychom tím občany Portugalska, a ještě bychom podkopali už tak dost složitou půdu pod nohama portugalské vládě. Proto jsme k tomu nepřistoupili.
V současném rozpočtovém období i v tom příštím mají jít peníze prioritně i na oblasti digitální infrastruktury, dovedností a služeb, jako e-zdravotnictví nebo e-government. Česko tyto priority nedokáže splnit a evropské peníze na ně použít. Nedávalo by větší smysl navázat přidělování fondů na to, jestli je daný stát schopen za ně pořídit to, k čemu se zavázal?
Když se programovala nynější sedmiletka, tak se mělo za to, že digitalizace je velká priorita a že Česko peníze na tyto věci vyčerpá. Pokud se dnes ukazuje, že ne, tak je to velká škoda. Protože to měly být účelně vynaložené peníze pro české občany. Je na českých politicích, aby peníze vzali a použili část z nich, i když pod tlakem času, aby se tyto projekty alespoň rozjely. A část peněz ať přesunou do jiných potřebných oblastí.
Proč by ale Česko nebo jiná země, která není schopna investovat do dohodnutých oblastí, měly evropské peníze dostávat? Neměla by je raději získat vláda, která tyto priority splnit umí?
Pokud si Česko řeklo o peníze na digitalizaci, tak se očekává, že do ní peníze investuje. Nebo na základě věcné argumentace požádá o převedení peněz na něco, co se během času ukázalo jako potřebnější. Už teď tam tato pružnost je a v novém rozpočtovém období bude ještě větší. Poslední dva rozpočty nás poučily, že rigidita pravidel byla na škodu věci. V období 2007 až 2014 jsme zažili finanční krizi. Financovaly se ale věci, které se naprogramovaly v roce 2005, kdy krizi nikdo nepředvídal. V nynějším období nás zastihla extrémně silná migrační krize a také se velmi těžko měnily toky peněz, abychom je přesměrovali na opatření mimo Evropskou unii, aby migranti zůstávali za hranicemi, ale v důstojných podmínkách.
Premiér v demisi Andrej Babiš si tuto pružnost představuje tak, že EU nám má dát peníze a neříkat, co s nimi máme dělat.
Pan premiér Babiš si je vědom, že autonomie rozhodování státu má určité limity. U toho, na co se evropské peníze určí, bude také sedět. Stejně jako když se bude vymezovat autonomie státu, jak s těmito penězi zacházet. Existuje jednoduchá metoda, kterou snad už profesionálové v Česku znají. Méně operačních programů, v jejichž rámci bude možné přesouvat peníze, aniž by se muselo jednat s Bruselem. Jde jen o to, jak Česko těchto metod využije.
Dá se zabránit tomu, aby se na konci období pod tlakem, že nečerpáme peníze z Evropy, nefinancovaly nesmysly jako cyklostezky odnikud nikam nebo nerozdávaly peníze firmám, které ale ve výsledku ničí trh?
Proto se ze systému musejí bez milosti vyházet všechny nesmyslné podmínky, které zbytečně zaměstnávají lidi na ministerstvech. Ti by se měli hlavně zabývat obsahem a hodnotou získanou za evropské peníze. Jsem přesvědčená, že do bruselské legislativy se musejí dát bariéry, aby členské státy nemohly samy přidávat další komplikace. Pokud v Česku na příjemce evropských peněz může přijít osm různých kontrol, z nichž může vypadnout osm různých závěrů, tak to postrádá právní jistotu. To se nedá přišít na vrub Evropské unie. To si dělají státy samy. V Polsku se s tím už dávno vypořádali a čerpají slušně a rychle. Mají jednodušší zákon o zadávání zakázek, jednodušší stavební řízení.
| Komisařkou pro spravedlnost, spotřebitele a rovnost žen a mužů se stala v roce 2014. Do Bruselu odcházela z funkce ministryně pro místní rozvoj. Na tomtéž ministerstvu pracovala v letech 2003 až 2006 jako náměstkyně. V roce 2006 byla obviněna z přijímání úplatku a měsíc strávila ve vyšetřovací vazbě. O dva roky později státní zastupitelství stíhání zastavilo s tím, že skutek, za který byla vyšetřována, se nestal. V roce 2012 úspěšně dokončila studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. |
