Strmý růst cen surovin, materiálů a energií tvrdě dopadá i na tradiční český podnik Gumárny Zubří. Zde vyráběné autokoberce, krytky či různá těsnění odebírá například Škoda Auto, Toyota či Hyundai, ale i firmy ve stavebnictví či zemědělství. „Při jednáních s nimi už musím situaci vyhrocovat. Buď akceptují zvýšení sjednaných cen, anebo odstoupíme od smluv. Společnost by se měla bavit o krizovém scénáři. Zdražení, které domácnosti dosud pocítily, není zdaleka konečné,“ říká generální ředitel Gumáren Zubří Jiří Žáček. Zatímco propouštění podle něj zatím „není na stole“, zvyšování mezd každý měsíc, jak zaměstnanci žádají, není únosné.
Jak výrazně na vás dopadají rostoucí ceny energií?
Z asi osmdesáti procent používáme elektřinu, zbytek tvoří plyn. Loni jsme platili 45 eur za megawatthodinu (MWh), nyní 350. Loni jsem nebyl schopen zafixovat cenu, která se tehdy pohybovala kolem 240 eur. Začátkem roku jsme si říkali, pojďme přežít leden a ono se to zlepší. Realita je ale brutální a čím dál horší. Firmám hrozí hromadné bankroty, obávám se. Každý druhý říká, že už to nezvládá a končí. Ve skutečnosti se snaží bojovat a přežít. Je ale jasné, že se firmy potápějí do ztrát a je otázka, jak dlouho budou schopné vícenáklady sanovat, pakliže nedokážou navýšení promítat do svých cen.
Proč jste si nezafixovali dříve nižší ceny?
Mohli jsme to udělat, nestalo se. Kdybychom fixovali, platili bychom o 25 eur více, než byla přes patnáct let standardní cena. Loni jsme platili kolem tří milionů korun měsíčně za elektřinu a plyn, nyní to je dvanáct milionů. Musíme sanovat osm milionů měsíčně. Ročně jsme na sto milionech, které zaplatíme navíc. O to nižší bude logicky náš daňový základ, čili o to méně vybere stát na daních. Jsme zodpovědná firma, musíme to zvládnout. Vlády se nemají k tomu, aby tyto rozdíly v nákladech platily. To je správně, rozumím tomu. Já ale musím tento rozdíl překlopit na zákazníky. To je největší boj.
A daří se?
Musí se to dařit. Samozřejmě nejsme úspěšní ve všech případech. Navýšení našich nákladů se daří promítat do kontraktů z šedesáti až sta procent. Při jednáních už musím ze své pozice situaci vyhrocovat. Coby správce majetku nemohu poslat firmu do ztrát. I když mám sjednané platné smlouvy, tak musím se zákazníky řešit navyšování cen.
Zákazníkům tedy sdělujete, že pokud nepřistoupí na zvýšení platné ceny, tak od smlouvy odstoupíte. Chápu správně?
Řekl jste to přesně. Smlouvy mají nějakou výpovědní lhůtu, jsme ale ve válce a situace není standardní. Materiály nám zdražily o polovinu, energie téměř o šest set procent. Stále mám lidské zdroje a technologie na to, abych zákazníkům dodal zboží. Cena ale skokově narostla. Buď to trh akceptuje, nebo my zkrátka nevyrobíme. V případě sporů by to musel být nezávislý soud, kdo by řekl, jestli jsem se měl chovat jako nezodpovědný hospodář a vyrábět se ztrátou, načež by osm set lidí skončilo na dlažbě. Dodavatelsko-odběratelské vztahy se dostaly do kritického stavu, nechtějí novou realitu přijmout.
O jak výrazné zvýšení cen obvykle usilujete?
O dvacet až třicet procent. To je realita. Ano, celková inflace je přes patnáct procent. Ta ryze průmyslová je ale skutečně kolem třiceti procent. Je logické, že než se tohle zvýšení dostane ke koncovému zákazníkovi, tak nás nečeká nic příjemného v příštích měsících. A není konce. Jestli dnes platím 350 eur za MWh elektřiny na spotovém trhu, tak to je blázinec.
Měli bychom se jako společnost bavit o krizovém scénáři, jak to řešit. Zdražení, které dosud domácnosti pocítily, zdaleka není konečné. Zvýšení našich cen o dvacet až třicet procent, které jsem zmínil, nebude stačit, protože takové zdražení odpovídá ceně 190 eur za MWh. Bohužel pan Putin, když budu slušný, naznačuje přivírání kohoutků s plynem. To vyvolává cenové spekulace a elektřina je na 350 eurech. Podobně plyn, ten jsme nakupovali dřív za 25 eur, nyní za 140.
Kdo jsou vaši odběratelé a akceptují navyšování již sjednaných cen?
Polovinu našich zákazníků tvoří automobilový průmysl. Autokoberce, pryžové, termoplastové opracované gumy dodáváme například Škodě Auto, Volkswagenu, Audi, Seatu, Toyotě, Kii či Hyundai a dalším. Tito hráči naše argumenty často chápou. Vědí, že nemůžeme sehnat materiál za cenu, která byla aktuální loni v lednu. Vědí, že pokud by neakceptovali růst cen, dodavatelé by jim krachovali. Jinak bychom tu už dnes nebyli.
Přiznám se ale, že se už občas sám nevyznám v politice automobilek. Zda se chtějí dostat zpět na objemy výroby z roku 2019, nebo zda jim současný stav vyhovuje. Za loňský rok totiž hlásily maximální zisky. Vysvětluji si to tak, že zdaleka ne ve všech případech akceptovaly navýšení cen od dodavatelů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
