Lucie Langerová: V neziskovkách chtějí pracovat už i manažeři z korporátu

Lucie Langerová

Lucie Langerová Zdroj: e15 anna vackova

Vystudovala ekonomii, ale místo budování kariéry v některé z nadnárodních společností začala pracovat v neziskovém sektoru. „Lidé s mým vzděláním jsou v něm potřeba,“ říká Lucie Langerová z Člověka v tísni. Absolvovala mise v Nepálu anebo na Filipínách zasažených tajfunem Yolanda, rok a půl strávila v Kambodži na pozici finanční manažerky mise. Teď je zpátky v Praze a v Člověku v tísni vede finanční tým humanitární a rozvojové sekce.

Co vás přivedlo k práci pro Člověka v tísni a proč jste neskončila v soukromé sféře?

Já si spíš s nadsázkou řečeno pokládám otázku ještě o krok dříve, a sice proč jsem studovala ekonomii. Práce s čísly mi přijde zajímavá, již během studií jsem si ale vybrala jako vedlejší specializaci finance v neziskovém sektoru. I během různých brigád v soukromé sféře jsem si uvědomila, že musím hodně rychle najít odpověď na otázku, kde budu pracovat, protože v těchto firmách to nebude.

Pro mě bylo nakonec překvapením, že lidé s mým vzděláním jsou potřební i v neziskovém sektoru. Neznamená to ale, že si již nemusím nastudovávat nové věci. Má práce mi dává smysl, a navíc mi z osobního hlediska vyhovuje, že mohu pomáhat, aniž bych musela přímo rozhodovat a ovlivňovat životy konkrétních lidí.

Vy jste poměrně záhy z pražské centrály Člověka v tísni vyjela do ciziny. Jaké jsou ale kariérní vyhlídky studentů, kteří oslovují potenciální přispěvatele přímo na ulici? Kolik z nich třeba poté vyjede i na misi do zahraničí?

Neznám přesná čísla, ale konkrétní příběhy. Například kolegyně, která začínala právě přímým oslovováním dárců, za nějakou dobu odjela na misi do Turecka koordinovat potravinový program v Sýrii, v současné době je součástí našeho humanitárního týmu na Ukrajině.

Ostatně i na pozici, v níž mají brigádníci za úkol oslovovat lidi na ulici, se ukáže, jaký má člověk k dané problematice vztah a předpoklady, jak dokáže aktivity Člověka v tísni prodat, což se nepodaří chrlením naučených frází. Lidé z nich musejí cítit zájem a přesvědčení. Je to vlastně skvělá líheň potenciálních misijníků. Tyto naše pracovníky poté může „zachytit“ fundraisingové oddělení a dále je doporučit dalším sekcím. Následně takový člověk může vyjet na misi.

Peníze získáváte nejen od lidí z ulice. Jak důležité jsou pro vás nové možnosti výběru příspěvků – například pomocí kolektivního financování (crowdfundingu) či služby Givt, která umožňuje při nákupu v internetovém obchodě část ceny věnovat konkrétní neziskové organizaci. Většina vašeho obratu ale stále pochází ze zahraničních státních rozpočtů.

Bezpochyby jsou významné a naše fundraisingové oddělení je v tomto ohledu velmi dynamické. Příspěvky individuálních dárců, kterých se zmíněnému oddělení daří získávat stále více, tvoří deset procent obratu Člověka v tísni (ten byl v loňském roce téměř 1,5 miliardy korun).

Samozřejmě tento poměr není tak ohromný v porovnání s některými západními neziskovkami, kde daný podíl může být i padesát na padesát. Každopádně nám to dává významnou míru svobody, nejsme tolik svázaní jako při institucionálních darech. Část tohoto úspěchu lze jistě přičítat novým fundraisingovým nástrojům.

Jak to funguje? Popište podmínky a nároky spojené s čerpáním peněz ze zahraničních státních rozpočtů, které tvoří většinu vašich prostředků.

Je to velmi různé, většinou takoví donátoři zveřejní výzvu, v níž krom jiného specifikují, kdo je oprávněn se o jejich peníze ucházet. Často je to otevřené všem mezinárodním organizacím, konkurence je tedy obrovská. V některých případech může vyhlašující vláda omezit žadatele jen v rámci své země. Často tak vznikají konsorcia, kdy přihlášku podává organizace, která z dané země pochází.

Člověk v tísni v Česku působí již od devadesátých let. Vyvíjí se jeho postavení a jeho vnímání veřejností, mění se například i složení uchazečů o práci v něm?

Bezpochyby roste počet zájemců o účetní a ekonomické pozice, kteří přecházejí ze soukromého sektoru. Částečně to může souviset s tím, že lidí se zkušeností v neziskovém sektoru není neomezené množství a většinou už tedy působí u nás nebo v obdobných organizacích. Dalším faktorem je pak právě růst a rozvoj samotné organizace Člověk v tísni, která se stává zajímavým zaměstnavatelem.

Je to proto, že se nyní korporát zaštiťuje společenskou odpovědností?

Možná ano. Manažeři mohou onou společenskou odpovědností „načichnout“ přes různé firemní fondy. Setkají se tak s danou formou pomoci, a tím se jim otevírají dveře do neziskového sektoru. Vidí, jak konkrétně peníze pomáhají, a možná si řeknou, že je to zajímavá cesta i pro ně samotné a prostě to zkusí. Ochota podporovat různé typy neziskových projektů navíc ve firmách a obecně ve společnosti roste.

Jaké nabízíte uchazečům o ekonomické pozice podmínky? Asi se příliš se soukromou sférou srovnávat nedají?

Ne, finanční podmínky se jistě srovnávat nedají. Klíčová je tedy osobní motivace a očekávání v konkrétní životní fázi. Ostatně k otázce financí se obvykle dostáváme už brzy po zahájení pohovoru. Zájem některých uchazečů končí po zjištění, jak významně by si finančně pohoršili.

Nedávno jste se vrátila z mise v Kambodži. V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla, že země jde ekonomicky nahoru, současně v ní ale narůstá nerovnost. Jak se mění život nejchudších obyvatel, „zůstávají na svém“, nebo se jejich životní situace kvůli růstu paradoxně zhoršuje například zvýšeným množstvím odpadu, skupováním půdy nebo třeba nadužíváním chemikálií v zemědělství?

Projevuje se vše, co jste vyjmenoval. Změnou ale prochází celá společnost, v porovnání se situací koncem sedmdesátých let je změna patrná i u nejchudších obyvatel – mám na mysli konkrétně třeba v dostupnosti zdravotní péče či vzdělání. Současně mnoho lidí odchází do měst, což je přirozený proces v těchto rozvojových zemích.

Urbanistickým efektem je vytváření slumů, kde mnoho lidí spíše živoří, navíc jsou často vykořeněni ze svého prostředí a společenských vazeb. Také o podmínkách v řadě místních továren lze říci, že pracovníky zbavují důstojnosti.

Lucie LangerováLucie Langerová | e15 anna vackova

Neudělala by ale část Kambodžanů nakonec lépe, kdyby do měst neodcházela a zůstala ve svém rodišti?

Lidé na venkově mají značně omezené možnosti, jak čelit nejrůznějším výzvám – v současnosti jsou pro ně tou největší výzvou klimatické změny, které na Kambodžu silně dopadají a projevují se střídáním období ničivého sucha a záplav. Po takových sezonních výkyvech lidé s málem přicházejí o všechno. Rozprodávají, co jim zbylo, a začínají od nuly. Rodině pak alespoň částečně může pomoci příjem od člena, který odešel do města a dělá v továrně či řidiče tuk tuku.

Nebojíte se toho, že by obyvatelé rozvojových zemí až příliš spoléhali na zahraniční pomoc?

Důležité je nepodcenit zapojení místních lidí do aktivit od samého začátku. V podstatě tak docílíte klíčového efektu, že Kambodžan pomáhá Kambodžanovi. Propásneteli tento moment, lidé nemají povědomí o tom, proč projekt vznikl, nemají k němu vztah a ochotu jej udržovat.

V Člověku v tísni se proto okamžitě snažíme do týmů nabírat místní kolegy. Zejména v prvních týdnech naší mise bychom bez nich byli jako bezrucí, neznáte prostředí, kontext, ztrácíte drahocenný čas a snadno uděláte přešlap. V úspěšné předání kompletního projektu ze dne na den já osobně nevěřím.

Takže jste přesvědčená, že pomáháte v dané zemi vytvářet pracovní místa?

Do značné míry ano. V řadě regionů, kde fungujeme, jsme významným zaměstnavatelem.

Poukázala jste i na chování Číny v Kambodži, kde prý hledí jen na vlastní zájmy a celou zemi de facto skupuje. V čem se ale liší chování Západu a jeho firem?

Nejsem naivní a je mi jasné, že nejde o černobílou záležitost. Myslím si, že na tom, v jakých podmínkách ti lidé žijí a kdo se tam drží u moci, máme jakožto západní svět zásadní podíl. Každý z nás má doma elektrospotřebiče, mobily, plné šatníky, a navíc jako Evropa nejsme zdaleka energeticky soběstační.

Co ale vnímám jako takovou svého druhu záplatu, jsou západní rozvojové programy – což ovšem v žádném případě není dostačující a nepardonuje chování korporací ani politických elit, které situaci zemí třetího světa ovlivňují často už jenom tím, že jsou vůči ní slepí, nereagují a dostatečně netlačí firmy k prosazování společenské odpovědnosti. I to se však postupně mění. Právě tím, že ty největší západní firmy otevřeně uvádějí, odkud získávají materiál pro své výrobky.

Pro Čínu v tuto chvíli rozhodně není tento lidskoprávní rozměr prioritou, země se potýká s řadou svých problémů, a tak je pro ni třeba Kambodža zajímavá čistě z obchodního hlediska. Proto je ostatně Čína preferovaným obchodním partnerem obdobných zemí – do ničeho jim nemluví, na nic se neptá.

Lucie Langerová (34)
Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, Fakultu financí a účetnictví. Pracovala na úřadu městské části Praha 7, následně nastoupila do finančního oddělení humanitární a rozvojové sekce společnosti Člověk v tísni.