„Z Prahy dobře vím, že malá divadla se zajímavými představeními a dobrými herci fungují. Tak jsem si říkal, že by v tom musel být čert, aby to nefungovalo v Bratislavě, kde tolik divadel zase není. Možná jsem do toho šel trochu naivně,“ říká Maroš Kramár.
* E15: Hra Vše o mužích se stala obrovským diváckým hitem a Divadlo Palace, kde v Praze hrajete, pravidelně praská ve švech. Co se vám osobně na té hře líbí?
Pro herce je vždycky velká výzva, když může hrát několik postav v jednom představení. Tady hrajeme tři herci a každý z nás střídá čtyři různé postavy. Navíc to Gavran napsal velmi moderně, takže se dějové linky prolínají a my skáčeme doslova jako střihem z postavy do postavy. Stačíte si jen převléknout svetr a už jste někdo jiný. Ale nejde jen o převlékání, musíte změnit způsob chování i řeč, protože jeden mluví rychle a nahlas, druhý zase pomalu. A to je zajímavé jak pro herce, tak pro diváka, který musí být stále ve střehu.
* E15: Jak je těžké změnit postavu během deseti vteřin? V jedné scéně končíte úplně rozesmátý a okamžitě musíte pokračovat vážně?
Mě vždycky bavilo dělat tragikomedii. Já mám rád, když se lidé smějí, v tragikomedii navíc lidi rozesmějete, ale hned vzápětí jim ukážete, že život je také smutný a komplikovaný. V takové chvíli vlastně šlapete proti proudu, protože lidé se chtějí dále smát, jak jste je předtím rozbláznili, mají ještě slzy v očích, ale najednou přijde smutné a vážné téma, kdy se přestanou smát a začnou přemýšlet. A když pár diváků donutíte k tomu, že jim po slzách ze smíchu vyhrkne ještě pár slz smutku, tak to je pro herce neskutečný zážitek. Tohle já miluji.
* E15: Původní hra je v podstatě vážná, ale ve vašem pojetí se představení proměnilo v nekonečný gejzír zábavy. Jak k tomu došlo?
Hra je sama o sobě výborně napsaná. My jsme ji navíc obohatili obrovským kvantem improvizace, což se sice paní režisérce moc nelíbí, protože to nemá rád žádný režisér, když herci začnou vyvádět, ale diváci jsou z toho nadšení. Jenom si představte, že na začátku jsme hráli tohle představení hodinu čtyřicet bez přestávky. Teď ho hrajeme přes tři hodiny, takže jsme museli zařadit i přestávku, protože si diváci stěžovali, že se jim chce čurat z toho, jak se pořád smějí, a že by si potřebovali chvíli oddechnout.
200 repríz za tři roky
* E15: Jak se na to dívá paní režisérka, že jste jí hru takhle proměnili a že humor převálcoval všechny vážnější tóny?
Paní režisérka to držela ve vážnějším tónu a chtěla, aby z toho vyznělo to poselství o mužích. Ale žije v Brně, na představení nechodí, a tak jsme jí to trochu zprznili. Vždycky, když to jednou za rok vidí, tak jí vstávají vlasy hrůzou. Asi má pravdu, že to místy přeháníme, ale muži si už dávno začali žít vlastním životem. A protože je to mimořádně úspěšné představení, nikdo proti tomu nic nenamítá. Ono udělat za tři roky 200 repríz, to je skutečně hodně.
* E15: A co na to autor?
Myslím, že by nebyl vůbec proti. Když tady byl na premiéře, která byla ještě bez naší košaté improvizace, tak si stěžoval, že se lidé málo smějí. A tak jsme se do toho holt pustili. Ale ne každý autor by si to nechal líbit. Třeba v Praze hraji ještě v Soukromém skandálu, který napsal a režíroval Patrik Hartl. A ten chodí na každé představení. Já už bych tam byl také úplně v jiné poloze, ale on mě chodí hlídat. Občas po nějakém výstupu dokonce přiběhne do šatny a mírní mě: „To bylo dobré, ale teď už brzdi!“
* E15: V Mužích oproti originálu přibylo také česko-slovenské špičkování, neboť ve hře s vámi hrají dva Češi.
To tam Gavran samozřejmě nemá, ale už během zkoušek vzniklo takové jiskření či škádlení mezi Čechy a Slováky, které jsme pak dále rozpracovávali včetně mnoha jazykových hrátek. Samozřejmě v dobrém, protože já Československo beru jako svůj stát, ve kterém jsem se narodil. A i když mezi oběma národy existují drobné rozdíly, naše povahová i jazyková blízkost stále převažuje.
* E15: Muže hrajete také na Slovensku? Jaký mají úspěch tam? Má to stejný efekt?
Nemá. Kombinace dvou Čechů a jednoho Slováka na jevišti rezonuje hlavně v Česku, na Slovensku už to tak nevyznělo. Navíc bratislavští diváci nejsou tak otevření a trvá jim déle, než se rozehřejí. Na konci tam máme samozřejmě také pěkný potlesk, ale není to tak spontánní jako v Česku. Tady se diváci smějí od samého začátku až do konce.
Češi se přijdou bavit, Slováci se hlídají
* E15: Jaké jsou rozdíly ve vnímání humoru v Česku a na Slovensku?
Já mám dojem, že se více smějete. Slováci se pořád kontrolují, jestli nejsou trapní, jestli jsou dobře oblečení, jestli se nesmějí už moc. Češi se jdou do divadla bavit, ale Slováci si pořád na něco hrají, což může být způsobeno komplexem menšího národa. Ale když jsou v hospodě nebo se baví doma, tak jsou zase spontánnější než Češi. Tam se bavit umí.
* E15: V Bratislavě hrajete ve hře podle Oscara Wilda, která se jmenuje Lordi a která je vlastně také o mužích. Jaké jsou rozdíly v mužích z doby staré dobré Anglie a z té dnešní?
Já to vnímám hlavně podle textu. Současní muži z Vše o mužích mluví hovorově, kdežto Lordi jsou psaní vysokým britským jazykem. A to se naučit, to je tedy síla. To je tak květnatý jazyk, že když vám vypadne jedno jediné slovíčko, tak se vám zbortí celá věta. Takže zatímco v mužích se výtečně improvizuje, v Lordech to moc nejde.
* E15: A jak se muži změnili za 150 let?
Žádná velká změna se nekoná. Stále je to o pohledu mužů na sex, na ženy a na život s nimi, prostě ta jejich či naše hlavní témata. Celá Wildova hra je tak trochu pomsta vysoké šlechtě, která ho odsoudila na dva roky za homosexualitu a s níž si chce vyřídit účty. Proto lordy obviňuje, že na jedné straně sice určují morálku a dělají zákony pro všechny, ale sami se chovají naprosto nemorálně. Ve svém klubu se totiž lordi mezi sebou sází, kdo z nich nejlépe obšťastní určitou ženu, a za to si pak dávají body. Svým způsobem je to stále stejné, chlapi prostě chtějí ženské, a tak se před nimi musí ukázat.
* E15: Každý měsíc odehrajete spoustu představení v Česku, častokrát se hned po představení vracíte zpátky do Bratislavy. Na co myslíte o půlnoci při jízdě po D1?
Snažím se pracovat. Většinou si pustím diktafon, kde mám nahrané texty a učím se role. Nemám čas se učit z papíru, takže si scénáře načtu na diktafon a noční jízdu efektivně využiji. Neučím se jen divadelní hry, ale i třeba texty do naší Ordinace v růžové zahradě.
Kultura na Slovensku nemá podporu
* E15: Jako velmi vytížený herec se téměř nezastavíte, ale navíc jste nedávno povýšil do funkce principála a pořídil jste si divadlo. Ovlivnil vás úspěch pražského Divadla Palace, kde účinkujete a které má řadu představení vyprodaných?
Určitě mě to velmi ovlivnilo. Z Prahy dobře vím, že malá divadla se zajímavými představeními a dobrými herci fungují, vždyť jich máte několik desítek. Tak jsem si říkal, že by v tom musel být čert, aby to nefungovalo v Bratislavě, kde tolik divadel zase není. Přemýšlel jsem o tom pár měsíců a do toho přišel jeden můj kamarád s tím, že by si chtěl pronajmout bývalé divadlo West, a jestli do toho nepůjdu s ním. Tak to máme napůl. Divadlo se jmenuje Ateliér Babylon.
* E15: Bude pražský model fungovat v Bratislavě?
No právě. Možná že jsem do toho šel trochu naivně, protože jsem zapomněl na tu naši mentalitu. Češi mají rádi kulturu, milují divadlo a obdivují umělce. Mají k nim tradičně velkou úctu, což u nás tak úplně nefunguje. Ostatně většina našich nejlepších herců si vydobyla skutečnou slávu až prostřednictvím českých filmů – vždyť si to vezměte, Michal Dočolomanský a Adéla ještě nevečeřela, Zdena Studénková a Anděl s ďáblem v těle, pan Chudík jako primář Sova a tak dále. V Česku se budují hvězdy, ne na Slovensku. U nás doma máme opačný problém, protože jakmile se někdo stává hvězdou, tak tvůrci filmů hned křičí: „Ten už je moc okoukaný, ten moc vyčuhuje, vezmeme někoho jiného!“ A to je chyba, protože na hvězdu se lepí diváci a samozřejmě také peníze. Proto se má hvězda poctivě a důsledně budovat, ale to se na Slovensku nikdy nedělalo.
* E15: Stále chválíte Česko. Opravdu si myslíte, že jsme v tomto směru kulturnější?
Samozřejmě. V Česku máte v každém malém městě divadlo, které má spoustu abonentů, kam chodí spousta diváků. Když pojedete na slovenský venkov, spatříte smutný obraz. Divadla jsou zavřená a z bývalých kulturních středisek se staly vietnamské tržnice. To je naprosto tragické. Kultura u nás nemá žádnou podporu. Stačí se projít Prahou, všude visí plno plakátů o kultuře, tramvaje jsou plné informací, kde se co hraje. Spousta lidí si divadlo najde sama, řeknou si to mezi sebou. Navíc máte skvělý systém, jak já tomu říkám, kulturních referentek. Často jsou to kamarádky ze střední školy, které se pravidelně scházejí a chodí do divadel. U nás musím diváky přemlouvat, stále musím dávat obrovské peníze do propagace, je to sisyfovská práce.
* E15: To jste si jako úspěšný herec asi nepředstavoval?
To opravdu ne. Já nejsem žádný velký ekonom a moc jsem si to neuměl spočítat, takže se učím za pochodu. Předtím jsem přišel do šatny, kde visel kostým a za oponou čekalo hlediště plné diváků, ale kolik práce za tím je, než to všechno připravíte a zařídíte, to jsem vůbec netušil. Teď už znám pohled i z druhé strany barikády.
* E15: A jak to zvládáte časově, při svém hereckém vytížení?
Špatně. Všechno přišlo hrozně rychle, tudíž mám nasmlouvané závazky, ze kterých už nemohu odstoupit. Divadlo máme od dubna a já si občas dělám legraci, že jsem si ho koupil, abych už nemusel tolik jezdit po štacích, třeba do Prahy. A místo toho moji kolegové z Vše o mužích přijedou pěkně za mnou do Bratislavy.
* E15: Co vnímáte jako nejtěžší oříšek?
Vytvořit přitažlivou skladbu repertoáru. Povedlo se mi třeba koupit Lordy, kteří se velmi dobře prodávají, a zatím jsme měli vždycky vyprodáno. Ale podobně úspěšných představení potřebuji více, protože když mám zavřeno, tak prodělávám. A nemohu jen otrocky vozit do Bratislavy pražská představení, protože jejich sláva často končí na hranicích. Nedávno jsem měl jedno představení z Prahy, hrála v něm spousta hvězd, ale já prodal jen dvě třetiny vstupenek a najednou jsem byl 1500 eur v minusu.
* E15: Jste jako principál ještě vůbec optimista?
Je krize a všichni pláčou. Dokonce i v Praze už vidí, že lidé začínají šetřit. Takže jsem do byznysu vstoupil ve špatné době. Ale stále doufám, že to bude nakonec dobré.
Maroš Kramár (52) Pochází z bratislavské herecké rodiny, jeho otec i dědeček byli herci. Kramár vystudoval brněnskou konzervatoř, řadu let působil v divadlech v Brně a v Bratislavě, často hraje také v televizních seriálech (Letiště). V současné době se objevuje velmi často v Praze, kde účinkuje ve hrách Vše o mužích či Soukromý skandál, které uvádí Studio Dva. Od loňského jara řídí divadlo Ateliér Babylon. Je ženatý, jeho manželka je právnička. Má dceru a dva syny.
