Michal Horáček: Dnes všechno jde, ale na ničem nezáleží. To je daň za svobodu

E15: Co se vám po 25 letech vybaví při vyslovení pojmu sametová revoluce?

Pro mne to byl tak výrazný okamžik a předěl v životě, že se na to extra pracně rozpomínat nemusím. Hlavně se mi vybaví veliké vzrušení. To byla emocionální smršť. Každý nový den přinášel nové výzvy a události. Každý večer v Laterně Magice jsme připravovali program na příští den pro manifestace na Václavském náměstí a posléze na Letné. Snažili jsme se být radikální a každý další den jsme si říkali: A teď to řekneme naplno.

Ale následujícího dne večer mi kamarádi říkali: Proč to berete tak po srsti, takhle to nikdy nikam nedojde, to se musí z gruntu, ne? Události běžného toku života takovou povahu nemají. Tohle bylo zvláštní, snad až zázračné, z běžného času vytržené.

E15: A nějaký konkrétní moment?

Asi nejemotivnějším momentem bylo, když za námi přišli členové té jednotky, co mlátila demonstranty na Národní třídě. Říkali, že by na Letné chtěli lidem říct, že udělali hroznou chybu, nechtějí v tom už pokračovat a že se omlouvají. Dokonce až tak, že poručík Pinc, který to vzal na sebe, byl ochoten přednést to v uniformě, s obuškem a helmou, jak člověk příslušníky zásahových jednotek znal.

S Kocábem jsme mu udělali entrée, on pak skutečně předstoupil, strašně nervózním hlasem to přednesl a nakonec řekl: Tak já prosím o odpuštění. Bylo tam tři čtvrtě milionu lidí a chvíli bylo ticho – a pak se vzedmulo volání „odpouštíme“. Až v té chvíli jsem byl definitivně přesvědčen, že je revoluce vyhraná, protože už není téměř nikdo, kdo by chtěl minulé pořádky zastávat a bránit. Ani jejich nejvěrnější, ty „úderné pěsti dělnické třídy“, jak tomu komunisté drze říkali, protože právě dělníky brali za ta desetiletí pod krkem nejvíc, už najednou s nimi jít nechtěli. To se mi vybavilo mockrát.

E15: Jako jeden z mála aktérů listopadových událostí jste později nevstoupil do politiky. Proč? Vždyť vaše aktivita kolem iniciativy MOST, jejímž cílem bylo vyvolat jednání mezi státní mocí a opozicí, byla přece čistá politika.

Mně to přišlo spíš jako aktivita revoluční než politická. Politická se odehrává v nějakém legálním rámci. Zatímco revoluce chce zákony, které platí, zrušit. To je těžké porovnávat. Ale to mě bavilo a pak už ne. Některé lidi, zejména to platí pro muže, to láká. Každý to známe ze školy či z táborových oddílů – vždy se našel někdo, kdo opravdu chtěl být předseda. A to jsem fakt nikdy nechtěl. Mám spoustu jiné, vesměs tvůrčí práce, kterou považuji za důležitou, přinejmenším k tomu, abych měl pocit, že jdu za svou představou štěstí a životního naplnění.

E15: Přesto jste loni podpořil Liberálně ekologickou stranu Martina Bursíka a stal jste se spoluautorem jeho Liberálního manifestu. To už přece kontakt s politikou je?

Ano. Po dlouhých letech přišlo něco, co mě zaujalo. Ač by se mělo jevit kvůli rodinnému zázemí či životnímu příběhu, že mám být pravičák, není to tak úplně pravda. Ani levičák ovšem nejsem. Jsem liberál. Chci, abychom žili ve společnosti, v níž nikomu nejsou kladeny překážky, aby mohl uplatnit svůj talent či přinejmenším svou představu cesty za štěstím. Většinu svých produktivních let jsem strávil ve společnosti, která tomu brutálně bránila. Nejen ostnatými dráty na hranicích nebo mocí tajné policie, ale také třeba ve způsobu přijímání na vysoké školy.

Měl váš děda fabriku? Byl váš táta nebo strejda vyloučen z KSČ? Tak to si na studia nechejte zajít chuť. Tolika talentovaným lidem stát zabránil, aby si osvojili kompetence, k nimž měli vlohy, aby se rozvinuli, vytvořili hodnoty…

To kvůli té zkušenosti se mi líbila možnost přijít s liberálním radikálně formulovaným konceptem i v době demokracie, která ovšem umělých překážek dosud není úplně prosta.

E15: Velkou odezvu ale LES nevzbudil.

A mě to mrzí. Vysvětluji si to tak, že to možná lidé necítí tak silně jako já. Ale úplně naivní také nejsem. Věděl jsem, že je to sázka a LES je v tomto dostihu extrémní outsider. Ale když si myslím, že je to správné, tak to dělám. Na to jsem zvyklý, a tak jsem samozřejmě zvyklý i na prohry.

E15: Po 25 letech prožívá řada lidí z polistopadového vývoje spíše zklamání. Důvodem jsou kauzy jako předražená Opencard či tunel Blanka, kmotři z ODS nebo prezident se svými vulgarismy. Máme, co jsme chtěli?

Je naprosto legitimní, když lidé říkají, co cítí. Přesto bych chtěl upozornit, že před listopadem jsme žili v systému, který v podstatě každému – včetně členů KSČ – bránil, aby uplatnil svůj talent, nápady a píli. Trápilo mě tehdy, že člověk nemohl studovat humanitní obory.

To, co jsem začal studovat já, než mě vyhodili z fakulty sociálních věd a publicistiky, byla jen lehce maskovaná přípravka režimních propagandistů. A vědy jako sociologie nebo kulturní antropologie byly cejchovány jako pavědy, i filozofii dominoval marxismus-leninismus jako „vědecký světonázor“.

A tak dále. Kromě formálního vzdělání jsem toužil i po knihách, které tam za ostnatým drátem psali ti nejchytřejší lidé a té kultivované, svobodné části světa je předkládali ke zvážení a k diskuzi. Ještě horší snad bylo, že i české knihy byly vyřazovány a šly do stoupy nebo sejfů. To bylo ve skutečnosti něco tak hrozného a podvazujícího. Je jasné, že nyní jsme na tom lépe nejen materiálně, ale také a hlavně duchovně. Jistěže mnoho stížností je legitimních, jistěže mnoho lidí musí zmáhat zbytečné překážky a že kritiky je třeba.

Přesto musíme vědět, vůči komu jsou zaměřeny: vůči nám samým. Už nebo ještě – za omyly a selhání a nespravedlnosti nemůže žádná cizí moc. Jenom my sami.

E15: Co považujete za zlomové okamžiky uplynulých 25 let?

Dva zásadní. Jako malý stát, chudý na přírodní zdroje, s nepočetným obyvatelstvem, jsme uprostřed problematického prostoru. Jakákoli osamocenost je smrtící, protože každá osamocená entita musí dříve nebo později podlehnout ovládnutí mocnějšími sousedy. Proto pro nás byl zásadní vstup do Severoatlantické aliance. To je naprosto klíčová věc, postavená na tom, že všichni členové brání ostatní členy, pokud jsou napadeni.

To je skvělé. Druhou výbornou věcí byl vstup do Evropské unie. Evropa je prostor, kam patříme geograficky i kulturně a kam hlavně máme patřit. Ale je to stejné jako se vším ostatním. Potřebujeme se naučit s tím pracovat. EU nemůže říct, že je ve všem úspěšná, to je naprosto zjevné. Ale je to ohromný koncept, koncept tisíciletí. To kdyby se nepodařilo, je to tragédie. Jestli se to nebude dařit hned, žádná tragédie to není, jen svízel, jen problém. A ty je prostě potřeba řešit.

Michal Horáček: Že se po revoluci začalo krást? Kdepak, kradlo se dávno předtím. A hlavně komunistický režim ukradl naprosto vše – nejen fabriky a lány a domy, ale i ty trafiky a krávy v chlívě. A nejenže vám to ukradli, ale když se jim zachtělo, ještě vás zavřeli do Jáchymova

E15: Mnozí se po listopadu utěšovali tím, že tady za deset patnáct let nebudou komunisté. Ti si ale v posledních komunálních volbách naopak polepšili. Čím to je, že odcházející starou generaci komunistů nahrazuje nová?

Komunistická strana k sobě váže tu část voličů, která je se svým životem hrubě nespokojená. Takhle smýšlející lidé ovšem vědí, že komunistická strana už nebude nikdy tak silná, aby dokázala nastolit někdejší teror. Takže se jim to, myslím, jeví docela bezpečné – volit radikálně, ale zdánlivě bez rizika. Nikomu takový občanský postoj neberu a v jistém smyslu ho i chápu. Osobně se ale domnívám, že takoví lidé až příliš snadno zapomněli, k jakému strašnému materiálnímu, ekologickému, ale hlavně duchovnímu rozvratu komunisté zemi přivedli. Že se po revoluci začalo krást? Kdepak, kradlo se dávno předtím. A hlavně komunistický režim ukradl naprosto vše – nejen fabriky a lány a domy, ale i ty trafiky a krávy v chlívě. A nejenže vám to ukradli, ale když se jim zachtělo, ještě vás zavřeli do Jáchymova.

E15: Není absurdní, že Martin Ulčák, který byl za revoluce šéfem pražského výboru Socialistického svazu mládeže a poté i posledním předsedou celé této organizace, je dnes přes svou společnost E-Invest minoritním spoluvlastníkem Fortuny Loterie ze skupiny, kterou jste zakládal?

Vlastně není. Listopadová revoluce nerozbila ani jedno okno, natož aby někoho věšela nebo ostrakizovala. Zadání lidí na náměstích bylo: „Nejsme jako oni!“ Málokdo měl prostě chuť zopakovat si tu občanskou a kádrovou genocidu, kterou tu provozovali komunisté a nacisté. Ten pan Ulčák, kterého jste si vybral, je dost výmluvný příklad. Že to byl šéf SSM, si moc dobře pamatuji z prosincových jednání mezi Občanským fórem a SSM. Byl to hodně, ale hodně nepříjemný oponent. Komunisti z ůstředního výboru KSČ se báli a byli v šoku. Ale tohle byl soustředěný, akceschopný nepřítel celé revoluce. A přesto: nikdo ho poté, co revoluce ten starý režim smetla, ani neuvěznil, ani neposlal do kotelny, naopak. Zrovna pan Ulčák se stal velice čiperným kapitalistou, zbohatl a získal nemalý vliv. To je cena za „sametovost“ listopadové revoluce. Upřímně řečeno – navzdory všemu jsem v posledku rád, že taková byla.

E15: Po revoluci jste přestal sázet a chodit na dostihy, kde jste předtím trávil spoustu času. Proč?

Za totality to pro mne byl alternativní způsob existence. Umožnilo mi to nekolaborovat s režimem, takže jsem nebyl členem KSČ, nechodil jsem na 1. máj, nebyl jsem ani svazák. Zaplatil jsem za to tím, že jsem žil na dně společnosti, ale to bylo také jen do nějaké doby – v roce 1986 jsem získal první skutečné zaměstnání, tehdy mě šéfredaktorka na svou odpovědnost vzala do Mladého světa. Po revoluci jsem už na dně společnosti žít nemusel a práce v novinách mi v té době přišla trochu omezující. Tak jsem si vysnil vlastní projekty a dal se do jejich uskutečňování. Bylo toho tolik, že na dostihy už jsem ani nepomyslel.

E15: Pocítil jste po revoluci, že najednou musíte psát jinak, protože už nepotřebujete dvojsmysly a narážky, ale můžete říkat vše otevřeně?

Poslední rok před revolucí jsem psal do Mladého světa něco, co se nazývalo Dopisy z lásky a nenávisti. Byly adresované různým osobnostem historie, používal jsem antropologické a historické paralely a byly tam superdvojsmysly, jak o tom mluvíte. Chodily na to stovky dopisů týdně. A tehdy jsem cítil to, co je snem každého člověka, který vstupuje do veřejného prostoru – že to má obrovskou cenu a smysl. To je krásné. Tehdy totiž nic nešlo, ale na všem záleželo. Později se ukázalo, že nastal dramatický rozdíl – dnes všechno jde, ale na ničem nezáleží. Takže už nikdy se nemůže stát, aby nějaký článek v novinách přitáhl takovou pozornost. Už nikdy nebudu mít takové zadostiučinění tvůrce, který má pocit, že to, co dělá, má cenu. To je daň za svobodnou společnost.

E15: To zažili i mnozí folkoví písničkáři…

Mnozí to neunesli. Mysleli si, že sláva a to opojení z tak vřelého a mohutného sepětí s posluchači, které tehdy zažili, jsou teprve prahem, aby pak, ve svobodné společnosti, vystoupali do ještě vyšších pater. Ale ve skutečnosti už byli na střeše… Protože sama o sobě valná většina jejich tvorby nebyla nadčasová, byla platná a zajímavá jen pro tu chvíli. Stejně jako moje Dopisy z lásky a nenávisti, které bych proto nikdy nevydal knižně, ačkoli jsem k tomu byl mnohokrát vyzván.

E15: A co s tím?

Nedělám politické agitky, až na naprosté výjimky jako píseň Vítejte v Absurdistánu. Mou touhou je, aby ti, kteří se ještě nenarodili a za 50 let vezmou do ruky Penzion svět, Český kalendář nebo nyní novou desku Františka Segrada, řekli: Páni, to je zajímavý, on to napsal ve dvacátém a na začátku jednadvacátého století, a přitom to jsou v lecčem podobné příběhy a skoro stejný pocity, jako zažíváme my…. Jestli se to alespoň zčásti podaří, to si odhadnout netroufám. Ale troufám si o tom snít a dělat pro to všechno, co je v mých silách. Jestli něco hluboce přeju každému člověku, tak právě tohle: aby mohl snít a pokoušet se ty sny uskutečňovat. Přinejmenším ti relativně zdraví dnes, čtvrtstoletí po listopadu, mohou. A pokud tomu tak je, jako společnost jsme dosáhli toho nejpodstatnějšího.