Teď tu sedí na tak bohatých zásobách uranu, že ji museli vzít na vědomí i ti největší světoví hráči. „Politici jsou toho názoru, že uran se dá koupit kdekoli a kdykoli na komoditní burze, tak proč se o to zajímat,“ povzdechl si šéf Uranium Industry Milan Klečka.
E15: Vaše firma vznikla v roce 2011, zatím nikdy jste nedosáhli zisku a zčistajasna uděláte miliardový byznys s mongolskou vládou. Z pohledu pozorovatele je to tak trochu zázrak. Jak se vám to povedlo?
Nejde o zázrak. Stavěli jsme na desetiletích odpracovaných v Mongolsku v oboru těžby uranu. Česká geologická škola tam má enormně dobré postavení. V roce 1967 našli čeští geologové největší ložisko mědi a molybdenu na euroasijském kontinentu, Erdenet. Mongolsko ho tehdy nabídlo české vládě, bohužel ne zrovna ve vhodné chvíli, v roce 1968.
Naši geologové jsou tam tedy perfektně zapsaní. Máme také unikátní zkušenosti s rekultivací i těžbou v zalidněných oblastech. Navíc v Praze vystudovaly do konce osmdesátých let desítky tisíc Mongolů, na každém ministerstvu najdete spoustu takových lidí, což je pochopitelně výhoda. Mongolové nás tak v roce 2011 sami vyzvali, jestli nechceme vstoupit do oblasti těžby uranu.
E15: Zní to příliš jednoduše, zatáhli jste i za politickou páku?
Měli jsme velké štěstí, že byl tehdy ministrem průmyslu a obchodu pan Kuba, což je racionální a pragmatický člověk. Obrátili jsme se na něj s prosbou o pomoc a od něho pak vzešly první kontakty s mongolskou nukleární agenturou. V roce 2012 se i díky bývalému vedení ministerstva průmyslu podařilo podepsat mezivládní memorandum o uranové spolupráci.
Impulzem byla i návštěva mongolského prezidenta v Česku. Prezident Zeman při rozhovorech zdůrazňoval, že Česká republika má eminentní zájem na těžbě a zpracování uranu v Mongolsku, čímž nám také pomohl. Klíčovým spolupracovníkem na domácí politické scéně byl vedle ministra Kuby senátor Doubrava.
Vedl jsem také rozhovory s tehdejším premiérem Rusnokem, který napsal osobní dopis s podporou projektu mongolské straně. Sice to nic konkrétního neřešilo, ale moc to pomohlo. I tak trvalo založení společné firmy s mongolskou vládou skoro tři roky. Po založení společného podniku jsme dostali nabídku na odkoupení průzkumných licencí kanadské společnosti Denison.
E15: Denison působil v Mongolsku 15 let, a přesto nezačal těžit. Nebyla šance, že by mohl začít?
Mongolsko dlouho nemělo ujasněnou surovinovou politiku, firma také neměla tolik zkušeností s těžbou uranu formou loužení, což by byl tento případ. A konečně se chtěl Denison soustředit primárně na těžbu v domácí Kanadě. O tom, komu průzkumné, a tedy potenciálně i těžební, licence připadnou, ale rozhodovala mongolská vláda.
E15: Zaplatili jste kanadskému Denisonu 20 milionů dolarů. Co jste vlastně koupili?
Pětaosmdesát procent firmy Gurvan Sajchan, kde má 15 procent mongolská vláda. Důležitou součástí byl závazek mongolské strany, že nám vydá do konce listopadu těžební licence na čtyři uranové lokality.
E15: O licence se ucházela velká jména z oboru, ruský Rosatom, francouzská Areva nebo čínská CNNC. Jak se vám podařilo v takové konkurenci uspět?
Mongolsko se chtělo vystříhat toho, aby do uranového průmyslu pronikli hráči ze zemí s velmocenskými ambicemi, takže jsme byli automaticky ve výhodě. Konkurence byla překvapena, ptali se, kdo to vlastně je. Navíc proč Česko, které už uran dávno netěží. Uranová oblast byla před rozpadem sovětského bloku doména Sovětů. Ti se ale poté nerozešli s Mongoly v dobrém a ze země museli odejít.
E15: Jak velké jsou zásoby v ložiscích, kde hodláte napřesrok začít s těžbou?
Použili jsme tři různé způsoby výpočtu zásob, ruský, australský a kanadský, výsledky se nakonec příliš nelišily. Leží tam 25 tisíc tun uranu, čistého kovu, s tím, že objem těžby je ještě možné relativně jednoduše zdvojnásobit.
E15: Jakou mají ty zásoby hodnotu?
Zhruba dvě miliardy, nikdy ale nevytěžíte všechno, když budete počítat zhruba 80procentní vytěžitelnost, bude to přes 1,5 miliardy dolarů. Po odečtení nákladů, které tvoří přibližně polovinu, zbudou zhruba tři čtvrtě miliardy. Dále máme ještě průzkumnou licenci s poměrně přesnou prognózou zásob dalších 27 tisíc tun uranu. Do konce září pak budeme žádat o tři další průzkumné licence na ložiska v západním Mongolsku. Ve třech ložiscích je tam zhruba 120 tisíc tun uranu. Česko přitom za 40 let vytěžilo kolem 110 tisíc tun.
E15: Jak jste na tom s financováním? Kdo zaplatil těch 20 milionů dolarů?
Průzkum čtyř lokalit, které jsme koupili od Denisonu, by v současných cenách stál 100 až 150 milionů dolarů. Oni to svého času koupili levně od Rusů a kolem 40 milionů investovali. To jsme koupili za 20 milionů, tedy velice levně, a to z akcionářských peněz.
V dalších lokalitách v západním Mongolsku mohou být ale náklady na průzkum v řádu desítek i stovek milionů dolarů. Financovat samotnou těžbu není tak obtížné, banky s tím obvykle nemají problém, jelikož dostanou do rukou tvrdá data. Problém je ale s průzkumem, náklady jsou obrovské a riziko pro banky příliš velké.
E15: Jste tedy na prodej?
Zásobami 150 až 180 tisíc tun uranu bychom byli na jednom z předních míst ve světovém měřítku. Takže na tohle bychom už potřebovali strategického investora. Dlouhodobý strategický partner je samozřejmě jedna z cest. Případná budoucí změna akcionářské struktury firmy by ale podléhala schválení mongolskou vládou.
E15: Jednáte o vstupu s někým konkrétním?
Jednáme s více stranami. Jednou z nich je Čína, nicméně v Mongolsku existují určité restrikce pro expanzi čínského kapitálu a musíme mít na paměti, že v konkurenci mimo jiné i čínského CNNC vybralo Mongolsko pro prodej kanadských licencí právě nás. Ve hře je i Indie, pro kterou je uran strategickou záležitostí. Ostatně Dillí chtělo v Mongolsku těžit také.
E15: Do jaké míry jste při volbě investora svobodní?
Je to i politikum. Jak by se na to dívalo vedení Česka nebo i Mongolska, pokud bychom si za strategického partnera vybrali třeba Rosatom? To by byl průšvih. Co by vyhovovalo tady i v Mongolsku, by byl třeba americký partner. A ne že by Američané zásoby uranu nepotřebovali. Jednáme s jednou americkou poradenskou firmou, rovněž nám radili při nákupu aktiv Denison Mines. Takže i takový partner je možný. Nám je to v zásadě jedno, nejdůležitější je, kdo bude stravitelný pro mongolskou vládu.
E15: Čí akcie jsou nejvýš?
Potenciálně by pro nás byla zajímavá Amerika, ale tam se může spolupráce vyvinout do různých forem, a pak partneři z Indie a Číny. To je asi všechno, Rosatom je politicky eliminovaný ze všech stran a Areva si myslí, že může v Mongolsku uspět sama, což je trochu dáno určitým dědictvím jejich koloniálního myšlení, a partnery nehledají.
E15: Jste s potenciálními investory v kontaktu?
Ano, ale nevýhodou je, když nejste schopen ani první krok udělat sám a všichni vás tlačí do podmínek, které vyhovují spíše jim. Takže kolem stovky milionů dolarů bychom chtěli vyřešit půjčkami a až pak uvažovat o vstupu partnera.
E15: Jak vysokou investici by musel případný partner nabídnout?
S partnerstvím počítáme především při financování průzkumu ložisek v západním Mongolsku. Průzkumné licence se vydávají na tři roky. Je tu možnost prodloužení, ale musíte mít z prvního kola nějaké výsledky, a jelikož jde o poměrně velké lokality a pro výpočet zásob je nutné udělat nezbytné penzum prací, bude potřeba postupovat poměrně rychle.
Tam očekávám řádově několik stovek milionů dolarů, které se budou muset investovat do kvalifikovaného průzkumu. Úhrnná suma, kterou potřebujeme, je kolem půl miliardy dolarů, což jde jen těžko řešit bez strategického partnera.
E15: Hovořil jste o podpoře státu na startu projektu. Mezitím se v politice téměř vše změnilo. Jak je to tedy nyní?
Zájem českého státu je nulový. Žádná státní koncepce surovinové bezpečnosti neexistuje. Kontakt s politikou ochladl. Na založení podniku s mongolskou vládou jsme neměli od politiků ani žádnou zpětnou reakci. Před založením firmy jsem jednal s ministrem Mládkem, že bychom jej tam při slavnostním aktu rádi měli, ale odmítl. Jel senátor Doubrava.
V malé zemi má taková zakázka efekt sněhové koule, ale ani to politiky nezajímá
E15: Uran je ale přece pro stát poměrně zásadní surovina.
Politici jsou toho názoru, že uran se dá přece koupit kdekoli a kdykoli na komoditní burze, tak proč se o to zajímat. Přitom nejde jen o uran. Pokud nějaká česká firma získá v Mongolsku takové zakázky, hledá dodavatele technologických celků, a kde jinde bychom to hledali než v Česku, kde je v tomto oboru neocenitelné know-how. Českou techniku žádají dokonce i Mongolové. V malé zemi má taková zakázka efekt sněhové koule, ani to politiky nezajímá.
E15: Co Česko a zdejší těžba uranu?
Zásoby tu jsou, kolem sta tisíc tun, ale myšlenka otevření ložiska uranu v Česku je naprosto nemyslitelná. Před necelým rokem se jen plánovalo přepočítat zásoby českého uranu, a hned se zvedl obrovský odpor z řad starostů obcí i ekologických aktivistů.
E15: Kdo stojí v tuto chvíli za Uranium Industry?
Teď je to půl na půl mezi českými subjekty a lotyšskými společníky, kteří ovšem v Česku působí už desítky let.
| Milan Klečka (60) |
|---|
| Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, je absolventem postgraduálu na Geologickém ústavu Akademie věd ČR. Po studiích nastoupil do státního podniku Geoindustria na pozici geologa, do konce devadesátých let působil jako vědecký pracovník, později se angažoval v řadě organizací na podporu obchodu mezi Evropou a Asií. Je prezidentem Institutu evropskoasijské spolupráce, Asijského centra nebo Česko-východoasijské obchodní komory. Ve volném čase se věnuje filozofickým a náboženským systémům Asie a buddhistickému umění. Je ženatý, má tři dcery. |
