E15: Centrální banky se pouštějí do věcí, které se od nich dříve neočekávaly, včetně třeba skupování obligací. Jsou pod tlakem, aby se věnovaly nejen cenové stabilitě, ale také boji proti krizi. Jak tohle vše do budoucna změní roli centrálních bank?
Především to vytváří nebezpečí pro jejich nezávislost. Centrální banky se teď více vyjadřují k fiskální politice, do svých rozvah zahrnují věci, které tam za normálních okolností nemají. Musejí rozhodovat i o tom, jestli budou nakupovat cenné papíry těch či oněch sektorů, zda jeden sektor zvýhodní vůči druhému. To vše je vystavuje potenciální kritice, tento vývoj je poměrně nepříznivý. Je ale správné, že se centrální banky budou muset více zabývat stabilitou finančního systému.
E15: Také šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet byl tlačen do věcí, jež zpočátku asi ani dělat nechtěl. Na druhé straně je tu takzvaný euroval – fond finanční stability, který by mohl některé aktivity ECB vzít na sebe…
Rozlišujme dvě věci. Centrální banka se pouští do nekonvenčních aktivit, protože vyčerpala svůj klasický instrumentář a cítí se být odpovědná právě za cenovou stabilitu. Použije tedy nějaký jiný nástroj, typicky nákup státních nebo jiných cenných papírů, aby dodala do ekonomiky více peněz. Je to neobvyklá situace, je lepší v ní nebýt, ale je to pořád způsob, jak dosahovat cenové stability. V případě ECB ale mnozí pochybují o nouzových nákupech státních dluhopisů. Nikdo jiný to dělat nemůže a centrální banka nechce sledovat, jak se jí finanční infrastruktura Evropy rozkládá před očima. Ale je to věc, kterou rozhodně dělat nechtěla.
E15: Do budoucna by tu od toho měl být euroval?
Nějaký euroval nebo něco podobného.
E15: Jaký je tedy pro vás jako centrálního bankéře hlavní závěr z této krize?
Přímý závěr z této krize pro činnost centrálních bank zřejmě bude, že jsou situace, v nichž je inflace pod kontrolou, požadavek cenové stability je splněn, ale centrální banka by přesto měla přitáhnout uzdu, pokud cítí, že vyrůstá nějaká bublina, která může ohrozit finanční stabilitu do budoucna. To může být budoucí zdroj třenic. A aby mohly centrální banky taková očekávání splnit, potřebovaly by ve skutečnosti ještě více nezávislosti než dosud.
E15: Jak se tohle všechno týká české centrální banky? Mohou tu také být úvahy o tom, že by se měla věnovat něčemu jinému než inflaci? Třeba podpoře hospodářského růstu?
Já jsem žádné takové úvahy nezaznamenal. Zdá se mi, že je tu poměrně živá vzpomínka na to, jak poslední pokus vymezit trochu jinak roli ČNB neprošel na začátku tisíciletí přes Ústavní soud. My tady nemáme problémy se stabilitou finanční soustavy a politici jsou za to docela vděční. Takže do nás zas tolik neryjí. Spíše se stává, že někoho napadne, na co všechno by se ještě mohlo dohlížet, a že bychom to mohli dělat my. Tomu se bráníme. Nechceme přerůst v nějaký omnipotentní, strašný úřad, který pak také samozřejmě ztrácí kredibilitu a reputaci.
KDO BY ZVAL ČECHY DO VEDENÍ ECB…
E15: Ještě bych se vrátil k Evropské centrální bance. Na konci října odchází Trichet, jeho nástupcem bude Ital Mario Draghi. Co očekáváte od této změny?
Nic dramatického, znám je oba a nemyslím si, že se něco příliš změní.
E15: Jsou šéfové Evropské centrální banky spíše ve vleku událostí?
Myslím, že jsou spíše ve vleku svého mandátu, který je jasně definovaný. V eurozóně jsou samozřejmě obrovské třenice o to, jak zajistit finanční stabilitu. A tady očekávám, že Draghimu nezbude nic jiného než dělat totéž co Trichet. Tedy tlačit na politiky, aby řešili situaci jinak než prostřednictvím ECB a neohrožovali její reputaci.
E15: Vás by nelákalo být ve vedení Evropské centrální banky?
Přiznám se, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Myslím, že jsem poměrně realisticky a pragmaticky založený. A skutečně si nemyslím, že by Čechy někdo zval do vedení Evropské centrální banky.
E15: Do širšího vedení ECB byste se dostal, kdybychom vstoupili do eurozóny. Myslíte, že se ještě za vašeho působení v České národní bance vrátíme k úvahám, jestli zavést euro?
Nějakou serióznější debatu o euru si umím představit až po této krizi. Mě už se to bude týkat maximálně na konci mého funkčního období. To, že se teď rok dva v tomto směru nic nestane, je evidentní. Mezi případným rozhodnutím o vstupu do eurozóny a samotným vstupem je tu technická lhůta minimálně dvou let. Tím se de facto dostáváme do roku 2015. To už mi pomalu bude končit mandát, končím v polovině roku 2016. Z tohoto hlediska to pro mne není téma.
E15: Očekáváte, že budeme o zavedení eura zase vážně uvažovat? Nebo ho po současných zkušenostech definitivně zavrhneme?
Nevím, uvidíme. Všichni verbálně souhlasí s tím, že eurozóna musí zásadně změnit své fungování, ale jak bude ta změna vypadat, zatím není moc jasné. Nevím, jaká bude podoba eurozóny po této krizi. Umím si představit třeba i to, že se stane zónou vyššího cenového růstu, což by zřejmě vytvořilo ohromné napětí v Německu. Nejsem tak sebevědomý, abych dokázal říct, jaký bude náš vztah k eurozóně po krizi.
E15: Myslíte, že eurozóna teď směřuje k větší hospodářské koordinaci nebo přímo ke společné fiskální politice?
Dohodla se nová koordinační pravidla a to je jeden z prvků té velké nejistoty. Jsem přesvědčen, že problémem eurozóny nejsou špatná pravidla, ale ignorování pravidel. A to se děje i teď, v tomhle smyslu žádnou zásadní změnu ve fungování eurozóny nevidím. Jen se teď Němcům hodí mluvit o silných pravidlech, předtím se jim to nehodilo.
E15: Ta pravidla, která už eurozóna měla, tedy byla dostatečná?
Myslím, že vůbec nedostala šanci být vyzkoušena, protože je nikdo nebral vážně. Přede dvěma třemi lety, v souvislosti se schvalováním Lisabonské smlouvy, jsme mnohokrát slyšeli o klauzuli, která zakazuje státní pomoc. To měla být základní garance, že jeden stát nebude přebírat závazky druhého státu, takový svatý princip. Asi není třeba dodávat, co se pak stalo… Obávám se, že mnoho lidí nyní promlouvá stejně autoritativně jako tehdy. O vhodnosti svatých principů se debatuje od první chvíle, kdy se hodí je ignorovat. Je to prostě intelektuálně prázdné cvičení.
E15: Vzpomínám si, jak se ještě před vznikem eurozóny střetli Václav Klaus a finančník George Soros. Shodli se, že měnová unie není možná bez fiskální, ale zatímco pro Klause to byl důvod odmítnout euro, pro Sorose pravý opak. I teď Soros mluví o potřebě evropského ministerstva financí…
Ministerstvo financí určitě nebude zavedeno zítra. Tři roky se tady mluví o akčnější fiskální koordinaci, ale ve skutečnosti se nic nestalo. A se zavedením evropského ministerstva financí by musely souhlasit všechny státy EU. Evropští činovníci určitě prohlásí, že teď zakládají společnou fiskální politiku, která je fantastická, a že žádná krize nebude. Ale nejsem si jist, že měsíc a půl poté se nebude zvyšovat euroval, zachraňovat některý členský stát nebo něco podobného.
E15: Co očekáváte teď od summitu EU tuto neděli?
Od evropských summitů mnoho neočekávám už poměrně dost dlouho. Je to možná i tím, že jsem jejich občasným návštěvníkem.
ŘECKO ZTRATILO CENOVOU VÝHODU
E15: Pokud jde o Řecko, připouštíte jako možné obě varianty? Tedy že z eurozóny vystoupí i že v ní zůstane?
Obávám se, že v debatě o Řecku, možná i Portugalsku, se dělá metodická chyba – předstírá se, že to, k čemu teď dochází, je nějaký spořádaný proces. Ve skutečnosti žádný spořádaný proces nemáme, což se odráží i v tom, jak trhy hodnotí rizika u ostatních zemí eurozóny. Bylo by férové debatovat dvě spořádané možnosti pro Řecko jako zemi, která ztratila konkurenceschopnost. Jednou možností je seškrtat výdaje, udělat reformy a devalvovat – tedy opustit eurozónu. Druhou možností je udržet Řecko v eurozóně, což ale znamená, že mu ostatní evropské země musí dodat peníze na posílení konkurenceschopnosti v příštích třech až pěti letech. O tom se ale vůbec nedebatuje. Řecko prodává turistiku, služby a do značné míry ztratilo cenovou výhodu vůči Itálii. Víme, že v Řecku je hezčí moře, jsou tam milí lidé. Ale je tam o něco horší jídlo, o něco horší víno, není tam taková úroveň služeb jako v Itálii.
E15: Když ale někam posíláte peníze, nemáte jistotu, zda budou utraceny efektivně…
To už se bavíme o detailu toho mechanismu. Já jenom říkám – konkurenceschopnosti lze dosáhnout tak, že do Řecka implantuji věci, které mu vůči Itálii nebo jiným turistickým destinacím chybějí. Nevím, jestli to mají být třeba spektakulárnější hotely, nejsem odborník na turistiku. Ale vím, že vždy mohu dostat určitou službu na ještě vyšší úroveň, dát jí další přidanou hodnotu. Nebo musím zlevnit a ekonomika si musí prožít celkový pokles se snížením cen všeho. To má ale jeden problém – když se ekonomika smrskne, její dluhy se relativně zvětší. Také to strašně bolí. A Řekové jsou maličko citlivější než jiné národy na to, aby jim někdo z vlády říkal, že si mají utáhnout opasky. Možná je to také tím, že vedle sebe nevidí tu jasnou alternativu civilizačního vývoje jako třeba baltské země. Zdvořileji jsem to říct nemohl.
CHTĚJÍ ŘÍDIT TRHY, ALE NEROZUMĚJÍ JIM
E15: Co říkáte názorům, že transakce na finančním trhu se staly až příliš sofistikovanými? A že celý světový finanční systém, ve kterém se otáčejí násobky globálního hrubého domácího produktu, je přebujelý?
Tyto názory přicházejí od několika politiků, bohužel politiků silných evropských zemí, kterým trhy daly najevo, že jim nevěří. A právem jim nevěří. Tito politici trhům nerozumějí. Ale současně by je rádi řídili. Když ale něčemu nerozumím a chci to řídit, musím se to naučit.
E15: Abychom byli spravedliví – podobné názory říká i řada ekonomů. Američtí nositelé Nobelovy ceny…
Jsem přesvědčen, že tomu také nerozumějí. Jsou to v mnoha případech starší ekonomové, kteří se nechtějí učit nové věci. Tomuto světu nerozumějí, není to jejich svět. Ignorují, že existuje řada zemí, kde se obchoduje na finančních trzích svobodněji než v Evropě. Tyto země regulují trhy dobře, dobře na ně dohlížejí a přitom rostou. A pochopitelně se těší, až obchodování od nás vypudíme k nim.
E15: Myslíte, že světové trhy pořád zajišťují efektivní alokaci kapitálu? I to je zpochybňováno, vytvářely se různé bubliny…
Nebudeme-li trhům vytvářet nové projekty typu eurozóny, budou kapitál alokovat efektivněji. I trhy lze zmást. To ano. Takové projekty mění vnímání kreditního rizika. Bavíme se o tom, že příliš mnoho privátního kapitálu šlo tam, kam nemělo. Šlo tam proto, že očekávalo, že v nejhorším bude zachráněno z evropských prostředků. Někteří evropští bankéři nám ještě přede dvěma lety vysvětlovali, že je třeba zavést kulturu jádrových evropských dohledových institucí do celé Evropy. Dnes už tuto kulturu nikdo napodobovat nechce.
E15: Kořeny krize ale byly v Americe…
Ano. A tyto kořeny krize se hledají v tom, že kapitál byl alokován těm segmentům populace, kterým alokován být neměl. Myslím, že tohle nikdo moc nezpochybňuje. Vše začalo schvalováním zákonů, podle nichž se neměla při alokaci kreditů zohledňovat některá kritéria. Banky dokonce musely prokazovat, že alokují i do chudých oblastí s určitým složením obyvatelstva stejně jako do bohatých oblastí. A navíc byly ještě zrušeny bariéry mezi investičním a retailovým bankovnictvím. Také vznikl nesmyslný systém, kdy si největší pojišťovna na světě AIG mohla vybrat, že bude regulována úřadem pro družstevní záložny. Když pak přijde průšvih, politici i manažeři postižených firem začnou říkat, že jim objektivně něco chybělo – třeba mezinárodní globální regulace nebo nějaký podobný nesmysl. Pak to všichni opakují, místo aby hledali chybu v sobě.
E15: Ještě k eurozóně – byl to špatný projekt?
Náklady rozpadu eurozóny by byly takové, že si nikdo takovou krizi nepřeje. To je určitě pravda. Evropští politici se zhruba před patnácti lety rozhodli, že své úsilí věnují projektu, který nepřinesl větší růst a který v tuhle chvíli draze, pracně zachraňujeme. Bylo možné vytvořit volný trh se službami, jenž Evropě stále chybí, ale to by bylo mnohem méně spektakulární. Nevznikla by společná měna, bankovky, s nimiž se můžete ukazovat v televizích. Tomu rozumím. Ale že bych si myslel, že to byl senzační nápad, to si tedy nemyslím.
Miroslav Singer (43)
Od roku 2005 je viceguvernérem České národní banky, od roku 2010 guvernérem. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou a doktorandské studium na University of Pittsburg. Pracoval v Národohospodářském ústavu a Centru pro ekonomický výzkum CERGE-EI. Byl hlavním ekonomem Expandia Finance, poté působil v nejvyšších manažerských postech investiční společnosti Expandia. V roce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podnikům společnosti PricewaterhouseCoopers. Měl na starosti i marketingové a finanční studie o možném uspořádání olympijských her v Praze.
