Nechci být továrník. To nechám těm, co to umějí, říká světoznámý výrobce mandolín Rostislav Čapek | E15.cz

Nechci být továrník. To nechám těm, co to umějí, říká světoznámý výrobce mandolín Rostislav Čapek

Martin Čaban

Na jeho mandolíny a banja hrají hvězdy amerického bluegrassového nebe: čtrnáctinásobný držitel Grammy Ricky Skaggs, mladá mandolínová kouzelnice Sierra Hull nebo legenda pětistrunného banja Ned Luberecki. Z českých muzikantů mají jeho nástroje Ivan Mládek, Jiří Suchý nebo Radim Zenkl. Rostislav Čapek vyrábí hudební nástroje už přes třicet let a podle svých slov sází na osobní vztahy se zákazníky. „Když si vytknu nějaký cíl, tak ho chci naplnit tak, aby to vyhovovalo oběma stranám,“ říká.

Váš otec Jan Krisťák Čapek patřil k českým trampským legendám, dokonce v sázce připravil Wabiho Ryvolu o jeho ikonický plnovous. Vyrůstal jste v lese a po osadách?

Vyrůstal. To ani jinak nešlo. Myslím, že je vůbec zázrak, že jsem vyrostl a dožil se takového věku. Trampové byli za dob mého táty zajímavá společnost, dost neobyčejné sdružení lidí. Utíkali před komunisty do lesa, aby si tam mohli říkat věci. Pak komunisti zjistili, že si v lese říkají věci, tak jim tam nasazovali estébáky, fungovalo to bezvadně. Já jsem od malička vyrůstal neustále hlídaný nějakými trampy. Naši pořád hráli. Nejdřív táta s osadou Mohykán vyhrál první trampskou Portu a pak dostal nápad založit dívčí kapelu Schovanky, kde máma hrála na banjo. To byla taková blbost, že se mu každý vysmíval. Ale on všechny ty holky postupně naučil hrát na nástroje, které byly v té době zvláštní – od banja přes dobro po apalačský dulcimer. A tyhle zvláštní nástroje potom popularizoval na jevištích, kde jejich koncerty uváděl. Tehdy měli třeba 260 koncertů do roka, takže já jsem se s nimi jako dítě moc nevídal. Znám plno různých Jacků, tuhle mě hlídal Harry a támhle Tom nebo nějaká Světluška. Ale rodičům jsem se musel vždycky málem představit. A oni mně. To bylo období, které pro ně bylo velmi intenzivní. Ale taky jsem byl dost brzo samostatný. A vzešlo z toho i moje rozhodnutí, že nikdy nebudu profesionální muzikant.

Po otci jste zdědil nejen vztah k hudbě, ale i organizační talent. Jako promotér vozíte do Česka na koncerty špičky amerického bluegrassu. Co vás baví víc – rýpat se v dílně ve dřevě, nebo k nám lákat hudební hvězdy?

Rýpání je nejlepší. Když jsem v dílně, jsem sám svým velitelem. Jsem šťastný, že se živím něčím, co je zároveň koníček. A neobyčejně si toho vážím. Jezdím sice třeba závodit na plachetnicích, ale vlastně bych žádné koníčky nepotřeboval. Protože každý den se probouzím a večer usínám s tím, co bych nového a jiného vymyslel v designu nebo i v druzích nástrojů. Specializuju se na banja a mandolíny, ale Američané tomu správně říkají „banjo family“ a „mandolin family“. Každý ten nástroj má spoustu příbuzných. A snažím se v tom být nejlepší nejen u nás, ale na světě. Proto často jezdíme do USA – nejen vystavovat nástroje, ale taky se pořád učit. Já jsem vystudoval houslařskou školu, pak jsem pokračoval na střední v Hradci. Vysoká škola na to u nás neexistuje. Místo ní dodnes jezdím každý rok do Ameriky a tam se učím ze starých nástrojů.

Regulace obchodu s palisandrem drtí výrobce hudebních nástrojů

Tak proč starosti s koncerty, když je nejlépe v dílně?

Před lety jsem začal dělat benefice, jejichž výtěžek šel Konzervatoři Jana Deyla pro nevidomé muzikanty. To byl mimochodem nápad Ondřeje Havelky, který má ode mě ukulelové banjo. Oni to s Markem Ebenem vždycky uváděli a hráli tam lidé, kteří ode mě mají nástroj. Ať byli z Česka, nebo ze zahraničí. Mezitím jsem se seznámil se svou současnou ženou, která je výrazně lepší organizátor než já, a ještě navíc ekonomka. A tak jsme spolu v roce 2010 udělali největší benefici, ta byla v Lucerně a přišlo tam 2500 lidí. Udělali jsme ve dvou lidech to, co dělá normálně štáb. Ten koncert trval pět hodin. Někteří lidé šli o přestávce domů, protože si mysleli, že už je konec. Ale dost jich zůstalo a ti se zase mohli dostat na lepší místa dopředu.

Po téhle zkušenosti jsme si řekli, že uděláme něco, co tady systematicky nikdo nedělal – že začneme vozit americké bluegrassové kapely, ty nejlepší na světě. Ale živit se tím úplně nedá. Je tu sice spousta nadšených bluegrassových posluchačů, ale lístek taky něco stojí a lidi na to nemůžou chodit každý týden. Takže děláme tak dva až pět koncertů do roka.

Učil jste se na houslích, krok k mandolínám celkem chápu. Ale jak jste přišel k banjům?

Kromě velkých fabrik jako Pilgrim nebo Ortega tahle kombinace není úplně obvyklá.Ale jsou i takoví. Je pravda, že častější je kombinace mandolíny-kytary. V mém případě to bylo tím, že moje maminka hrála na banjo. Nedávno jsme zjistili, že byla fakt první banjistka v Evropě.

Na festival Banát opět vyráží speciální vlak. 1300 Čechů odveze půl kilometru dlouhá souprava

Což je dost neuvěřitelné, ale na druhé straně u nás se banjo opravdu hodně prosadilo. Jako první s ním u nás začal Marko Čermák jako hráč na pětistrunnou verzi, obecně pro popularitu banja udělal asi nejvíc Ivan Mládek. Maminka hrála od roku 1971 se Schovankami. Takže to byl nástroj, na který jsem já nesměl od malička sáhnout, abych ten stroj, který našim přinášel zábavu i obživu, nerozbil. Takže jsem po něm logicky nejvíc toužil. Začal jsem hrát na housle, to mi vydrželo od čtyř do osmi let. Pak jsem hrál chvíli na klasickou kytaru, to mě taky nebavilo. Lákalo mě banjo a začal jsem na něj hrát zhruba v době, kdy jsem začal dělat houslařskou školu v Lubech. Tam se po prváku třídili studenti na smyčcaře, kytaráře a houslaře. Ti nejšikovnější se dostávali k houslím, ty jsou nejsložitější.

Mají klenuté dlabané desky a nejvíc lubů. Kytara má luby dva, housle mají luby z šesti částí. Je to nejvíc umělecká práce. Tam jsem pronikl a práce na houslích je vlastně téměř totožná jako na tom typu mandolín, které vyrábím. Desky jsou dlabané, používají se úplně stejné materiály. Takže proto ta kombinace – k mandolínám byl krůček a na banjo jsem hrál. Dodnes to občas ještě někde vytáhnu a straším tím lidi, protože hraju blbě. Ale trochu hrát musím na všechny nástroje, abych si je dokázal vyzkoušet. A když potřebuju špičkového hráče, aby mi zahrál, tak mám naštěstí kam sáhnout.

Na vaše nástroje už hrál opravdu kdekdo. Byly nějaké ruce, na které jste byl nejvíc hrdý?

Těžko to takhle říct. Je samozřejmě skvělý, když na to hraje Ricky Skaggs, který má 14 cen Grammy a na festivalech ochranku málem větší než prezident USA. Mohl bych být pyšný, že mu ty nástroje mohl udělat kdokoli v Americe, ale má je od českého výrobce. Ale jsem stejně hrdý, když přijdu do hospody a tam se hraje na moje nástroje. Skoro v tom nevidím rozdíl. Jsem stejně nadšený z hudby v hospodě i na těch nejlepších jevištích, jako jsou přehlídky Grand Ole Opry. 

V Americe se vám daří?

Člověk, který hraje na nějaký nástroj, ho má většinou rád a taky k výrobci má jiný vztah než třeba k instalatérovi, který mu přijde opravit odpad. Tak to funguje všude na světě. Rozmáhá se to teď všude, ale v Americe je to hodně výrazné – velice si tam váží lidí, kteří se živí rukama. Dneska můžete všechno prodat, koupit, zobchodovat, na všechno jsou aplikace. Ale lidi, kteří opravdu umí něco udělat rukama, mají v Americe velký prostor, když to umějí správně uchopit. 

Kde se vezme český malovýrobce na americkém trhu?

Musí nasadit radlici a hrnout to tam. Já myslím, že v Americe je těžké prodat i tkaničky do bot. Prosadit se tam je velmi náročné, takže je potřeba nasadit všechny smysly. To se mně podařilo a nějak pořád daří. Pomáhají tomu i ty koncerty, o kterých jsme mluvili. Když přivezeme nějakou kapelu, která o mně ještě nevěděla, tak potom už o mně ví. Nedělám si iluze, že mě znají všichni. Ale zná mě už dneska hodně lidí. A každá příležitost se počítá. Postavit zajímavý nástroj pro zajímavého člověka je výborný marketing do budoucna. Já nejsem typický představitel byznysového přístupu. Vždycky mám obchod spojený s nějakou dobrou náladou. Byznysové úspěchy musejí navazovat na nějaká osobní přátelství s těmi lidmi. A když tam ta chemie není, tak to často nevyjde a já ani nechci. My dneska máme se špičkovými muzikanty, ke kterým jsme se v osmdesátých a devadesátých letech modlili, tak silná pouta, že oni jsou šťastní, když bydlíme u nich v domě třeba v Nashvillu. Na svatbu nám teď v květnu přijelo tolik fantastických muzikantů od mladých, jako byla Sierra Hull, což je nejlepší mandolinistka na světě, až po legendu a spoluzakladatele bluegrassu Petera Rowana. 

Jak jste ale za oceánem poprvé zaťal drápek?

Když jsem tam jel úplně poprvé, vezl jsem nějakou mandolínu na ukázku a koupil ji tam ode mě významný obchodník. To pro mně to bylo úžasný. Já jsem vyrůstal půl života za komoušů a nedovedl jsem si vůbec představit, že bych se do Ameriky mohl podívat, natož abych tam byl nějak úspěšný. Pak jsem tam byl a dokázal jsem se tam vrátit až asi za tři roky, než jsem to všechno vstřebal. Byl to pro mě obrovský zážitek. Všechno bylo jinak. Půjčení auta, platba v dolarech, že tam fungují papírky, které se jmenujou šeky. Tady u nás taky existuje bankovní poukázka, kterou vám musí proplatit každá banka, ale tady na vás koukají a nechávají to dva měsíce schvalovat. Byly tam pro mě spousty naprosto nepochopitelných věcí. Začal jsem pak nad vším přemýšlet jinak. I proto jsem tam začal jezdit po koncertech, vybíral jsem si muzikanty, kteří mně byli sympatičtí, které jsem celý život poslouchal doma na cédéčkách a znám všechny jejich desky a skladby. Leckdy jsem je zaskakoval vyprávěním o jejich vlastních věcech. Na to oni vůbec nebyli připravený. Že Andy Statman, když hraje sólo na mandolínu, tak u toho bzučí a je to slyšet na všech nahrávkách. Tím jsem šokoval Peta Wernicka, což je mág pětistrunného banja. I když jsem angličtinou nijak zvlášť nevládl, fungoval jsem s nimi přes nějaké sympatie. Podobně jsme se spřátelili s Rickym Skeggsem a on si ode mě postupně koupil tři nástroje. Je dobré si vytyčit nějaký cíl, a když ho máte, snažit se ho naplnit způsobem, který vyhovuje oběma stranám. 

Jak dlouho vyrábíte jeden kousek?

Různě. Strašně důležité je, co si zákazník třeba na banjo vymyslí. Může být gravírované, zlaté, s různým vykládáním. U mandolín je to podobné, záleží, jestli se mi sejde víc jednodušších tvarů, to jsou takzvaná áčka, která vypadají jako kapka, anebo složitější efko se šnekem, anebo takový velký nástroj, jako má právě Ricky, což je oktávová mandolína, nebo dokonce mandocello, které je už velké jako kytara. Od toho se odvíjí i to, kolik nástrojů udělám za rok.

Ale nějakou představu o průměru za ta léta máte.

Průměr je plus minus třicet nástrojů za rok.

Kolik jich putuje mimo Česko?

To se hrozně mění. Nejdůležitější jsou kurzy měn. V devadesátých letech jsem docela hodně vyvážel do Ameriky, dokonce i do několika obchodů. To byl dolar za 40 korun. Pak to začalo padat a o pár let později byl najednou za patnáct. Což je velký rozdíl. Takže jsem si na tom trhu zachoval jenom jeden obchod, do kterého dodávám, jinak jdou všechny zakázky napřímo. Gruhn Guitars je nejlepší obchod v oboru bluegrassových nástrojů, jsou tam ty nejlepší a nejdražší nástroje. Prodávají se tam i klenoty jako Lloyd Loar mandolin. Technicky jsou od Gibsona, ale pan Lloyd Loar u něj ve dvacátých letech pracoval a zdokonalil mu ten model. Je to v podstatě limitovaná série, vzniklo jich všeho všudy asi tři sta. Ta mandolína stojí třeba 180 tisíc dolarů a je to nástroj, podle kterého my se nejvíc učíme. Tak v tomhle obchodě svoje nástroje pořád mám. A ukázalo se to jako dobré rozhodnutí, protože mezitím jsme se s Georgem Gruhnem velice spřátelili. Je to velká legenda, dneska je mu asi 72 let. A já mám jednu neuvěřitelnou možnost – George Gruhn mě nechá v obchodě s mandolínami, které si vyberu, a já tam můžu být dva tři dny a měřit si všechno možné – rozměry, síly desek. Naposledy jsem tam měl k dispozici sedm těchhle nástrojů. To je prostě fantazie. A možná je to i tím, že jsem si nechal jako jediný krám zrovna tenhle. Na mně tam nic nezáleželo, výrobců je po světě hromada. Ale prostě jsme se s Georgem spřátelili.

Reportáž z festivalů, kam se nejezdí vydělávat

Jaký je tedy podíl nástrojů odcházejících za hranice?

Teď je situace taková, že se všichni mají dobře, všichni mají peníze. Ten poměr se hodně mění, ale průměrně platí, že 30 až 40 procent jde do USA a zbytek do Evropy, kde se různě přelévá – Norsko, Švédsko, Finsko, Německo. Teď roste odbyt i v Česku. V horších časech tu lidé samozřejmě kupují méně, ale dneska ti, co neměli žádné peníze, nějaké mají, tak už na moje nástroje dosáhnou. A ti, co měli hodně peněz, jich mají ještě víc, tak si vymýšlejí na ty nástroje úplné blbosti a my jim je rádi děláme. 

Co byl nejdražší nástroj, který jste vyrobil?

Nejdražší bylo asi nějaké banjo, tam se dají dělat různé věci. Gravírování, zlacení 24karátovým zlatem. Dost draho vycházejí mandocella, což je nástroj, který může přijít na čtvrt milionu, ale těch dělám málo. Už to dělám 33 let, nevzpomínám si na nějakou konkrétní výstřednost. Ale že bych někdy udělal něco za milion, to jsem neudělal.

Jak se vám líbily intervence ČNB a uměle slabá koruna? Exportéři měli podle bankéřů hýkat blahem. Prodává se banjo lépe, když je euro za 27 korun, než když je za 25?

V mých objemech dvě koruny nejsou tragédie. Propad dolaru, to tragédie byla. Stejně tak jsem musel nějak reagovat na euro, když nastoupilo, hlavně v Německu. Tam skutečně došlo ke zdražení a musel jsem skončit s některými německými odběrateli, protože jsme se prostě nezvládli dohodnout na ceně. V těch těžších chvílích mě ale vždycky nejvíc podrží český trh. Tady jsou moje nástroje dost populární, a když už někdo chce nástroj tohohle typu, tak si troufnu říct, že dneska už není člověk, který by neznal Čapka. Teď to bude znít trochu pyšně. Ale dřív jsem si říkal, co mám udělat lépe pro to, aby mě ten člověk znal. A dneska si říkám, co udělal ten člověk špatně, že mě nezná.

Co krize kolem roku 2009?

To na tom byli celkem bledě všichni v USA i v Evropě. Když jsem si četl o krizi ve třicátých letech, tak jsem se dozvěděl, že zatímco se tehdy hroutilo leccos, tak se dobře prodávaly ty nejdražší věci. Asi to bylo podobné. Řekl bych, že na můj obor ta poslední krize úplně zásadní vliv neměla. Ostatně – já tak jako tak neudělám víc nástrojů, než stihnu. Takže buď můžou být dražší, anebo můžou být hůř vyrobený, a to nechci. Naopak můj cíl je dělat jich spíš míň lepších za trošku víc peněz. Ale přesto snad pořád dělám nástroje, na který dosáhne normální smrtelník, nejsou nedostupné. A kdo chce něco extra, tak si to objedná. 

Nenapadlo vás přece jenom tehdy vyrobit něco levnějšího?

Napadlo. A hned jsem to zrušil. To není moje cesta. Zrušil jsem to taky proto, že jsem pochopil, že nikdy nechci být továrníkem, který přestane dělat rukama a vyrábět nástroje. Že nechci nikdy chodit s bičem kolem zaměstnanců, vyhazovat je a zase přijímat, kontrolovat, jestli chlastají, nebo nechlastají, jestli kradou, nebo nekradou. To je život, který já nechci. To nechám těm, co to umějí.

A zavrhl jste to hned ve fázi nápadu, nebo někde po trhu koluje několik „horších“ Čapků?

Ale jo. Udělali jsme nějaká jednodušší banja. Mandolíny takhle moc vyrábět nejdou, protože tam je dopředu jasný, že budou blbý. Ale banjo sestává z různých komponentů, takže krk může udělat Pepa, korpus udělá Franta a ten poslední to nějak sestaví. Takhle se ostatně vyráběly housle ještě v Schönbachu, dnešních Lubech u Chebu. Tam byly takové manufaktury – jeden dělal desky vrchní, jeden spodní, další luby, další to pasoval dohromady... byla to taková ruční továrna. Tak tohle jsem zaplašil velmi záhy. 

Zase by to dneska mohlo mít sběratelskou hodnotu.

To jistě.

Sledujete osudy svých nástrojů, když opustí dílnu?

Trochu ano. To souvisí s tím mým nastavením. Velice mě dojímá, když vidím nějaký svůj nástroj třeba po dvaceti letech. Třeba úplně na druhém konci světa se třetím majitelem. U mandolín to nějak dokážu dohledat, protože je čísluju, banja ne, ale nesou alespoň to logo. Teď jsem dělal mandolínu švédskému klukovi, který si snad v Británii koupil starší nástroj ode mě. Ten ovšem někdo mezitím osadil špatným druhem struníku, který se prokousnul přes luby do desek a ty desky praskly. Nebyla to moje vina, nebyla to jeho vina, ale bohužel ta mandolína, i když jsem se snažil, nešla opravit. A ten kluk si neobjednal jinde jinou mandolínu, ale objednal si ji ode mě. Prostě se do toho nástroje zamiloval, protože mu vyhovoval. Takže nový nástroj, svůj první nový v životě, si objednal ode mě. Navíc já mám zvlášť k mandolínám zvláštní vztah – když ji dodělám, je nastříkaná a je hotové celé to nastavení, tak si říkám, hele, to je fakt docela pěkný, kdo to dělal? To jsem snad nemohl být já. A ona jde pryč a žije si svým životem.

Kvalitní dřevo už musíme dovážet, říká ředitelka výrobce klavírů Zuzana Ceralová Petrofová

Jak se teď investovalo do kdečeho, přišly na přetřes i hudební nástroje, hlavně tedy housle. Co mandolíny – taky zrají?

Ano. Především, když se na ně hraje. Máte třeba housle od Stradivariho, na které hraje nějaký virtuóz a pořád vytváří tou hrou chvění desek. A pak jsou stradivárky ze stejného roku, které jsou léta zavřené v nějaké vitríně a obdivujeme, jak jsou hezký. Když je srovnáte, tak zvukově na tom budou úplně jinak. Totéž platí o těch mandolínách Lloyd Loar, kde mám srovnání – ty, na které se hraje, znějí úplně jinak než ty, který si koupí do výstavky nějaký sběratel.

Podnikáte od roku 1989. Jak hodnotíte české podnikatelské prostředí? Bylo líp, nebo je?

Na mě osobně tyhle věci nemají zásadní vliv. Ale přijde mi absurdní to zužování možností podnikatelů. Ať je to EET nebo podobné kličky tohoto druhu. Prostě není pravda, že je to tak všude v Evropě – já poměrně hodně cestuju. Navíc když tohle vyprávím v Americe, tak vůbec nevědí, o co jde. A to ne kvůli mojí špatné angličtině. Oni prostě nerozumějí tomu, co jim říkám. Tam vypadají ty možnosti úplně jinak. Založení firmy vypadá jinak. Každý tam má daleko volnější ruce. Samozřejmě to má nějaké regule, to je potřeba a v pořádku. Ale já si myslím, že je lepší vytvářet pozitivní prostředí pro lidi, aby daně platili rádi, než prostředí, kde budou furt naštvaní, že je zase někdo drží za ruce. 

Hodně toho nacestujete. Děsí vás současné tendence k opatrnosti, přivírání hranic, soustředění na vlastní píseček?

To je pro mě úplná tragédie. V devadesátých letech jsme dostali svobodu a šlo to postupně. Nejdřív jsme měli svobodu vycestovat, ale nebylo to zase tak snadné – pořád jsme museli ukazovat pasy a pořád jsme stáli v nějakých frontách. Pak jsme mohli jet do Ameriky, dostali jsme vízum, ale i to bylo složité, prověřovali vás horem spodem. Ale teď jsme zažili to období schengenu, to je úžasná věc. Podle mě je tedy úžasná věc i celá Evropská unie. Tím, že dává prostor k obchodu a ke svobodě. Dneska fakt můžete naložit do auta nástroje a odjet v unii, kam je potřeba. A je jenom na vás, jestli to prodáte, nebo neprodáte. Jestli to vystavíte někde na festivalu a vzbudíte o sebe zájem, nebo ne. Ale letos v létě nás poprvé kontrolovali na hranicích ve Švédsku. To je v schengenu, v unii, přesto každé auto, které vyjelo z trajektu, kontrolovali. Já to svým způsobem chápu. Ale je to vlastně strašně smutný. 

Rostislav Čapek (50)

 Narodil se do rodiny trampské legendy Jana Krisťáka Čapka a banjistky ze skupiny Schovanky Jarky Čapkové. Vystudoval houslařskou školu v Lubech u Chebu a střední uměleckou školu v Hradci Králové. Od roku 1985 vyrábí banja a mandolíny pro český i světový trh, ve volném čase závodí na mořských plachetnicích.
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!