Francouzský filmař Michel Hazanavicius má rád komedie a filmovou historii. Doma se proslavil s vlastními variacemi na bondovské parodie s Agentem 117, ve světě pak s poctou němým filmům The Artist, která mu před necelými šesti lety vynesla Oscara za režii. Nyní se s humorem podíval na část života ikony francouzské nové vlny Jeana-Luca Godarda filmem Obávaný. V Česku snímek s úspěchem zahajoval Festival francouzského filmu a nyní vstupuje do kin.
Film Obávaný vznikl na základě vzpomínkové knihy Godardovy druhé manželky a múzy Anne Wiazemské. Ta ale asi není tak ironická jako váš film?
Ani ne, občas ale zmiňuje, jak byl Jean-Luc vtipný. Tak mě napadlo natočit lehký film, který bude odpovídat náladě toho období. Annina kniha Studijní rok je tak dobrá díky tomu, že ukazuje, jak se na Godarda dívala tehdy. I když ji napsala čtyřicet let po konci jejich vztahu, není anachronická. Respektuje tu holku, kterou tehdy byla.
Anne, která zemřela letos v říjnu, se na filmu podílela?
Vlastně ne. Dlouho nechtěla práva na knihu prodat, odmítla několik režisérů, a když jsem jí poprvé volal, odvětila, že podle té knihy film nechce. Těsně než zavěsila, řekl jsem jí, že to je škoda, protože mi ta knížka připadá hrozně vtipná. Ona se zarazila, a když se ujistila, že to myslím vážně, prohlásila, že tohle ještě neslyšela, a souhlasila se schůzkou. A pak nám práva prodala. Když jsem se ptal proč, odpověděla, že ani neví. Že mi věří, protože jsem jako z jiné planety a to se jí líbí. Nechtěla ani vidět scénář, nic. Jen žádala, abych jí hotový snímek pustil. Naštěstí ji dojal.
Jean-Luc Godard se k Obávanému vyjádřil?
Jednou, myslím, prohlásil, že to je hloupý nápad, ale to bylo ještě před natáčením. Po premiéře nic na film neříkal, ani když mu někteří kritici v Cannes, kteří snímek brali jako rouhání, naštvaně volali a ptali se ho na názor.
Proč jste vůbec chtěl točit o Godarovi, nejznámějším enfant terrible francouzského filmu?
Kvůli té knize. Já sám mám k němu velmi volný vztah, nezbožňuju ho ani nenávidím, respektuju ho, jeho filmy z 60. let považuju za dobré a svůdné, poté mu už tolik nerozumím. Neměl jsem důvod točit o něm. Ale díky knize Studijní rok jsem objevil smutnou i originální love story mezi Jeanem-Lucem a Anne, která skončila nikoliv kvůli nedostatku lásky nebo přitažlivosti, nýbrž z politických a uměleckých důvodů. Což je nezvyklé. Přišlo mi, že ten příběh můžu vyprávět vtipně, protože poskytuje dokonalý balanc mezi dramatem a zábavou, který tak dobře zvládaly mé oblíbené italské komedie z 60. a 70. let.
Na začátku Godard tvrdí, že každý umělec by měl jako Mozart umřít v 35 letech a pak se celý film snaží vysvětlovat své názory studentům. Spočívá jeho tragédie v tom, že se bál stárnutí a ztráty relevance?
Ano, ale nejen v tom. Touha být revoluční vás na jednu stranu osvobodí, na druhou jde o slepou uličku, protože vás přání být inovativní nutí opakovaně zabíjet sám sebe, abyste se mohli obnovit. To se Godardovi podle mě stalo. Nejde tedy jen o stárnutí, problém je hlubší. Godard jako režisér debutoval ve třiceti a způsobil filmovou revoluci, dějiny filmu se rozdělily na před a po U konce s dechem. Sedm let poté točil Číňanku, myslel si, že dělá revoluční film, ale pak zjistil, že ho nikdo nechápe. Tak musel v 37 letech najít něco dalšího.
Když se podíváte na jeho filmografii, každou dekádu začíná nové období. V 70. letech točil velmi aktivistické, politické filmy. Pak se vrátil ke klasičtějším snímkům s herci, dokonce hvězdami typu Delona a Depardieua. V 90. letech zase vyráběl něco jiného, v roce 2000 se vrátil k experimentům, od roku 2010 dělá spíš současné umění. Pořád zkoušel něco nového. To muselo být vyčerpávající.
V Obávaném se Godardovi smějete a zároveň s ním soucítíte. Jaký vztah by měl mít k režisérovi divák?
Ti, co ho zbožňují, nechtějí slyšet nic, co by ho shodilo z piedestalu. Pro ty jsem tím filmem spáchal něco velmi špatného. Pak jsou ale lidi, kteří Godarda nenávidí, protože ho považují za snoba, intelektuála, kterému nerozumějí. Taky existuje spousta těch, kteří ho neznají, nebo je nezajímá. A pro ty poslední dvě skupiny jsem Godarda polidštil. Obávaný se na něj dívá jako na člověka. Snaží se mu porozumět v nejzajímavější etapě jeho života, kdy se rozhodl změnit celý náhled na svou práci, přátele i na sebe. Když pochopíte jeho důvody, díváte se na něj jinak. Ve Francii má snímek slušnou návštěvnost a lidi si ho užívají.
Mezi zbožňovatele Godarda patří i herec Louis Garrel, kterého jste do jeho role obsadil. Jak ten se vyrovnával s vaším obrazem Jeana-Luca?
Během celého procesu vzniku filmu jsem se snažil najít rovnováhu mezi pozitivním a negativním. Natáčel jsem ve formě pocty Godardovým snímkům, tudíž mi přišlo, že si můžu dovolit být k němu víc ironický. Navíc on se někdy choval jako hajzl, takže ho tak můžu i ukázat. Ale i když je protivný a nepříjemný, nechová se tak proto, že by se mu to líbilo, ale protože má na všechny vysoké nároky.
Nevyprávím příběh kreténa. Godard ve filmu někdy vypadá směšně, ale respektuju ho jako lidskou bytost a snažím se vysvětlit jeho smysl pro destrukci. Podle mě je obětí sebe sama. Tohle jsem si ujasnil, ještě než jsem začal pracovat s herci.
U Louise mi rychle došlo, že do ničeho moc směšného nepůjde. Snažil jsem se ho tlačit trochu víc ke komedii, na niž není zvyklý, takže byl nejistý a věřil mi. Spolupracovalo se mi s ním skvěle, je to talent.
Myslíte, že pro Garrela bylo lepší, že Godard v projektu nebyl zapojený?
Určitě, Godard mu i tak nahání strach. Když máte ke své roli moc velký respekt, neodvedete dobrou práci, musíte zaujmout víc pozici spratka. Chtěl jsem původně do filmu napsat scénu se skutečným Godardem, podobně jak on sám v 60. letech dával do svých snímků scény, kde postava potká filozofa a pět minut si povídají. Tady by Godard potkal Louise v roli Godarda a vynadal by mu, že hraje v hovadině, samozřejmě vlastními slovy, takže velmi inteligentně. Nakonec jsem to ale vypustil. Godard by asi stejně nesouhlasil.
Díval jste se před natáčením na Godardovy filmy?
Pustil jsem si je během psaní scénáře, hlavně ty z 60. let, ale pak jsem přestal. Nechtěl jsem je přesně napodobit, spíš vyjít ze vzpomínek na ně. Jen když v mém filmu jedou Jean-Luc a Anne na jih Francie, snažil jsem se o podobnou náladu jako v Godardově snímku Pohrdání. I to je totiž příběh ženy, která se dívá, jak se od ní její muž vzdaluje víc a víc, až už nemá jinou šanci, než ho přestat milovat.
Forma Obávaného z Godardových snímků vychází. Stejně jako oscarový snímek The Artist inspirovaly filmy doby, v nichž se příběh odehrává.
Rád vkládám mezi diváky a příběh tuhle filmovou vrstvu, která vás upozorní, že i to, co sledujete, je jen film. Režiséři dobových snímků málokdy dodržují způsob dobového natáčení. Pracovat na formě němého snímku u Artista mě moc bavilo a podobně jsem si to užil i tady. Godardovy filmy byly velmi odvážné, svobodné, bohaté a svěží. Všechny ty prvky pak po něm zopakovaly reklamy a videoklipy, tak dnes už nepůsobí tak originálně. Já jsem je chtěl resuscitovat a vyprávět s nimi příběh.
Váš konec 60. let tak vypadá jinak než obvykle, víc technikolorově a frivolně.
Květen 68 je ve Francii ikonický víc než Godard, který je ikonou hlavně pro elitu. Květen 1968 změnil ve Francii způsob života - školství, sexualitu, politiku. Na té době je něco svěžího a zábavného, přesto neznám film, který by ji tak zobrazil. Vždy je ukázaná moc vážně. Přitom slogany té revoluce byly vtipné, fotky ukazují, že lidi se smáli a jejich arogance působila cool. Snažil jsem se tuhle specifickou energii znovu vytvořit.
Jak se zrodila scéna, v níž nazí Jean-Luc a Anne debatují o trapnosti nahých scén ve filmu?
Nahota mě přivádí do rozpaků, zvlášť jako diváka. Vím, že lidi, co se milují, spolu i spí, ale nemusím to vidět. V tomto případě jsem uznal, že film, který vypráví i o intimní sféře, potřebuje intimní scény. Postel se do snímku opakovaně vrací a dává mu strukturu. Grafická nahota k tomu patří k pozdním 60. létům. A ta zmíněná scéna mi připadá vtipná. Měl jsem ji v hlavě už tak dvacet let, zatím jsem ale nenašel příležitost dát ji do nějakého filmu.
I vy jste režisér, který si vzal herečku, Bérénice Bejoovou. Otiskl jste do Obávaného i kus sebe?
Jistě. Ne v tom intimním vztahu, ten je u nás mnohem méně toxický než u nich. Ale znám, jak režisér pochybuje o svém díle, přemýšlí, co by měl dělat dál. Dojalo mě, jak si Godard během Číňanky myslel, že točí něco skvělého, a pak mu došlo, jak moc to je lidem jedno. Přesně to se mi stalo u filmu Hledání. Já ale nejsem revolucionář. Snažím se režírovat jednodušší, klasičtější filmy. A miluju komedie.
Takže váš pohled na střet komerčního a uměleckého filmu není tak radikální jako u Godarda?
Podle mě existuje dost prostoru pro spoustu druhů filmů. Potřebujeme experimentální i komerční snímky. Film vyžaduje peníze a komerční kinematografie si zase žádá nové talenty, nemůže žít sama ze sebe.
Vaši komerční hodnotu nejvíce zvedl zisk Oscara za snímek The Artist. Měla ta výhra i negativní stránky?
Takové věci mají vždycky vedlejší účinky. Kdybych si ale mohl vybrat, podstoupil bych to znovu. Možná vás to nevědomky změní, ale víc si uvědomujete, že to změnilo způsob, jakým se lidi dívají na vás a vaši práci. Někteří vás příliš milují, někteří příliš nenávidí, v obou případech to je přehnané. Někdy toužím po tom, aby mě zase brali jako běžného režiséra. Lidi nechápou, že já za oscarovým úspěchem Artista nestojím, pouze za tím filmem. Úspěch se z toho stal díky spoustě jiných lidí a hlavně diváků, já ho jen pozoroval. A přijal.
| Rodák z Paříže začal svou režijní kariéru koncem 80. let u reklam a v televizi Canal+. Jeho bondovská parodie Agent 117 mu vynesla slušný ohlas doma i v USA. V roce 2011 se v soutěži festivalu v Cannes ukázal jeho dosud nejúspěšnější titul The Artist. Pocta období němého filmu se proměnila v senzaci roku a získala pět Oscarů. Sám Hazanavicius vyhrál a byl přijat mezi členy americké filmové akademie. V Cannes soutěžilo jeho drama Hledání z čečenské války i novinka Obávaný. Ve většině jeho filmů hraje jeho manželka a matka jeho dvou dětí Bérénice Bejoová. Další dvě děti má z předchozího vztahu s režisérkou Virginií Lovisoneovou. |
