Už čtyři generace se rodina Kodlových věnuje sbírání umění. Také galerista Martin Kodl se považuje více za sběratele a nemá úplně rád nový trend, kdy se umění kupuje jako čistá investice. I na jeho aukcích je ale vidět, jak obrazy dokážou vložené peníze zhodnotit. „Před devíti lety jsme prodali Špálův obraz Pohled na Národní divadlo od Mánesa za 2,5 milionu korun. V letošní podzimní aukci za něj jeho majitel dostal osm milionů, protože je to výjimečný obraz,“ říká Martin Kodl.
Na letošních aukcích padal jeden autorský cenový rekord za druhým. Vaše aukční síň na dvou aukcích utržila rekordních 450 milionů korun včetně aukční provize za necelých 450 prodaných děl. Není český trh s uměním už trošku přehřátý?
V ekonomice je spousta peněz a rostou ceny všech komodit. Pro trh s uměním je důležitější, že se obecně daří ekonomice. Nadbytek peněz je ale znát i tady. Výtvarné umění se také stává stále více investiční komoditou. To mě malinko mrzí, protože mám přece jen více rád obec sběratelskou než tu investiční. Jsem ale přesvědčený, že růst bude pokračovat, i když možná ne tak intenzivně a u všech typů obrazů jako nyní.
Růst ve smyslu částek, které jsou ochotni sběratelé a investoři za umění zaplatit?
Přesně tak. Mohu vám dát čerstvý příklad. Na naší podzimní aukci jsme prodali krásný obraz Jana Zrzavého Kalvárie v Locronanu.
U něj jste se z vyvolávací ceny šest milionů dostali bez aukční provize na více než 16 milionů korun.
Je to krásná cena a úspěšný prodej. Velmi podobný obraz jsme prodávali už před jedenácti lety. Jmenoval se Studně v Locronan III. Prodal se tenkrát za 6,6 milionu korun. Možná to byl i nejdražší prodej toho roku. Byla to větší senzace než letošní úspěch. Tehdy nebylo zvykem, aby se za obrazy platily tak vysoké částky. Tento příklad pěkně ilustruje cenový vývoj. Jsem optimista, že i ten letošní Zrzavý za deset let bude stát výrazně více.
Je Zrzavý příkladem autora, který se v posledních letech přidal k zavedeným jménům Filla, Kupka, Toyen, za jejichž díla se běžně platí mnohamilionové částky?
Není to objev posledních let, jehož díla by začala cenově prudce stoupat. V obou uvedených případech se jednalo o výjimečné obrazy. Cenový rekord nezávisel až tak na jménu Zrzavý, ale na konkrétním obraze. To je zajímavý trend, který se na trhu objevil a je velmi pozitivní. Spousta sběratelů a investorů si už nevšímá jen jmen, ale začala si všímat jednotlivých obrazů. Autorské rekordy padají proto, že lidé začali kupovat kvalitní obrazy. Kolikrát jde o díla autorů, kteří nejsou až tak známí, byli trochu zapomenutí, ale dostali se do středu zájmu.
Vytvořili tito méně známí autoři dost děl, za která se budou dát zaplatit miliony korun?
Třeba Zrzavý je velké jméno. U něj se budeme setkávat s obrazy, které budou dosahovat vysokých částek častěji. Nicméně máme tady řadu autorů, u kterých to zvykem nebylo. V naší podzimní aukci úžasným způsobem zarezonoval obraz od Amálie a Quida Mánesových Krkonošská bouda. Cena byla odhadována do milionu korun, ale prodal se za 2,1 milionu korun. Za zmínku stojí i Vlastimil Beneš a jeho obraz Hlubočepy z roku 1962, který se vyšplhal na 650 tisíc korun, což je také vysoká cena. Václav Špála se prodává výborně, ale obraz Pohled na Národní divadlo od Mánesa, který se teď vydražil za osm milionů korun, je také výjimečný a cena je zasloužená.
Ten už jste jednou prodávali.
Bylo to před devíti lety, kdy se prodal za velmi pěknou cenu 2,5 milionu korun. Majitel, který ho koupil, se teď rozhodl, že ho prodá. Nasadili jsme cenu už na začátku poměrně vysoko na 4,8 milionu korun a prodal se fantasticky. Je to nový Špálův rekord. Protože je to výjimečný obraz, ne proto, že je to Špála.
Dobíhá už investiční cyklus, kdy se obrazy začínají do aukcí vracet?
Investiční horizont byl vidět krásně v roce 2008, když přišla krize. Výtvarné umění ve světě reagovalo prudkým poklesem. Český trh naopak prudce rostl. Řada klientů, kteří u nás nakupovali v devadesátých letech, byla nucena prodávat, aby mohli zachránit své firmy. V té době bylo vidět zhodnocení, které bylo v některých případech až dvojnásobné.
Ochota prodávat je dána více finančními problémy sběratelů, nebo vidinou, že na trhu je hodně peněz jako letos a že za obrazy mohou sběratelé dostat dobrou cenu?
Je to logická úvaha, ale praxe vypadá trošku jinak. Řada nových významných sběratelů jsou podnikatelé, kteří investovali peníze a jsou do určité míry investiční hráči. Ti zatím čekají a přešlapují na místě. Neprodávají, protože očekávají, že růst cen bude ještě větší. Tato strategie se ale často nevyplácí.
Proč?
Jako příklad můžu uvést výstavu Václava Radimského z roku 2011 v Galerii hlavního města Prahy. My jsme paralelně dělali jeho prodejní výstavu. Tehdy byl obrovský problém na ni sehnat obrazy. Sběratelé spekulovali, že po výstavě bude Radimský ještě dražší. Radil jsem jim, aby to nedělali a raději ho prodali na výstavě. První den jsme prodali skoro celou výstavu a další dny už jsme neměli co ukazovat.
Naštěstí se nám podařilo výstavu zachránit, obrazy jsme pořád sháněli. Výstava skončila a já jsem měl velkou nabídku Radimských. Nebyl jsem navíc jediný. Takže po výstavě šel Radimský cenově na chvíli dolů.
Měl jste problém do letošních dvou aukcí získat špičková díla?
Tento problém jsem neměl nikdy. Trh známe dobře. Navíc mi řada sběratelů už několikrát říkala, že nejlepší PR mi udělal táta, tak abych už sám žádné nedělal. Spousta obrazů se ještě nachází ve starých sbírkách a troufnu si tvrdit, že 80 procent sběratelů ve městě znalo mého dědu nebo tátu. Proto se obracejí na nás. Když potřebuji doplnit aukční sbírku nějakým obrazem, vím, na koho se obrátit. Čím dál tím více ale vidím, jak staré sbírky, které byly ještě před několika lety krásně naplněné, jsou hodně přebrané. Je kolikrát smutné, když přijdu na návštěvu někam, kam jsem chodil jako malý kluk, a vidím, že jsem v podstatě něco zničil.
Zároveň jste pomohl vybudovat něco nového.
To je pravda. Po aukcích dostávám řadu zpráv, že lidé jsou rádi, že svěřili obraz nám.
Rozšiřuje se okruh českých sběratelů, kteří jsou ochotní platit milionové sumy za obrazy?
V Česku přibývá lidí, kteří mají více a více peněz. Řada z nich si všímá, že umění patří k životu, že žijí v nějaké kultuře, kterou je třeba chránit a podporovat, a začínají se věnovat sběratelství obrazů.
Už několik let je vidět, že po éře, kdy aukcím dominovala česká moderna, rostou ceny i u poválečných autorů. Bude tento trend pokračovat?
Je to nový fenomén, o němž se hodně mluví. Ale česká moderna jde dál svou cestou a ceny u ní rostou také. Českou modernu považuji za obrovsky důležité období ve vývoji našeho státu. Bylo to období kulturního rozkvětu a blahobytu. Možná mám první republiku trochu zkreslenou, ale vyrůstal jsem v rodině, která na ni měla velmi úzké vazby.
Na druhou stranu umělecká tvorba se situací v Československu až tak nesouvisela, když známí umělci tvořili hlavně v zahraničí.
Všichni ne, ale pochopitelně se po světě cestovalo. Trh byl otevřený. Ve světě byla spousta výstav. Ceny českých a světových autorů byly tehdy srovnatelné. I proto jsem byl po roce 1989 velký optimista, že se rychle napraví čtyřicetiletá neexistence trhu a že obrazy budou velmi rychle drahé. V tom jsem se docela spletl. Ale nezmýlil jsem se v tom, že ceny těchto děl rostou a zdaleka nejsme u konce. Pokud se ovšem nestane nějaký společenský malér, kdy se začnou šikanovat bohatí lidé.
Zatím na aukcích prodáváte umění od 19. století až po současnost. Uvažujete, že byste se více posunuli do poválečného umění?
Doufám, že mi to rozkročení vydrží. Z mnoha důvodů mám radost, že máme nabídku tak širokou. Jeden z nich je také velká návštěvnost našich předaukčních výstav. Na podzim jsme tady měli přes deset tisíc lidí. Velmi mě potěšilo, že sem začaly chodit celé školní třídy. Učitelé jim mohli ukázat české umění od 19. století až po současnou tvorbu. Více doširoka jsme se rozkročili tím, že jsme přibrali i současné umění. S ním začali více pracovat oba moji synové, kteří tady udělali historicky první výtvarný salon. Ten byl velmi úspěšný.
Necháte je udělat samostatnou aukci, která se bude věnovat jen současnému umění?
K tomu všechno směřuje. Aukci asi zatím ne, ale výtvarné salony budeme dělat dál. Smiřuju se s tím. Myslel jsem si, že současné umění nebude mít žádnou ekonomiku, ale podzimní aukce ukázala opak. Ondřej Basjuk tady prodal obraz za rekordní sumu 160 tisíc korun, Martin Krajc se přiblížil rekordu. O obrazy Zdenky Reinerové, kterou považujeme za fantastickou malířku, je obrovský zájem. Začali jsme v aukcích přede dvěma třemi roky s 50 tisíci korunami za její obraz. Teď na podzim jsme prodávali už za 350 tisíc korun.
Řada galeristů tvrdí, že současným umělcům může prodej v aukcích ublížit. Souhlasíte s tím?
Může se to stát. Ale za poslední tři roky, kdy současné umělce v aukcích máme, jsme jim rozhodně neublížili. Spíše naopak. Vždy se jejich díla prodala za špičkové ceny. Nesmím zapomenout na Pastu Onera, jehož obraz Madonna della Scala se teď prodal za 700 tisíc korun. Je to výborný marketér a rozhodně se neztratí. Jsem zvědavý, co to s ním udělá. Skoro už sahá na hranici milionu korun. Aukce škodí současným umělcům v okamžiku, kdy se jejich díla špatně prodávají.
Příští rok pokoříte půlmiliardovou hranici tržeb?
Už pět let říkám a odsouhlasili jsme si to i na našich poradách, že budeme aukce dělat kolem 100 milionů korun. Takové hezké aukce, které nejsou úplně malé.
I letos jste ve vyvolávacích cenách měli objem kolem sta milionů korun a nakonec z toho byl vždy dvojnásobek.
Nepovažuju se za velkého obchodníka, jsem spíše sběratel. I moji lidé jsou hlavně kunsthistorici. Obchod přichází tak nějak sám. Vždycky jsme z toho překvapení. V každém případě náš byznys plán na příští rok nemá letošní sumy překonávat.
Už máte zajímavé kusy do jarní aukce?
Mám. Před chvílí jsem je před vámi uklidil. Nemohu prozrazovat všechno.
| Pochází z rodiny s dlouholetou sběratelskou tradicí sahající až do 19. století. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ještě před pádem režimu spoluzaložil aukční síň Antikva Nova Kodl. V roce 1989 společně s otcem organizoval první aukci v moderních dějinách na pražském Žofíně. Od roku 1992 vede Galerii Kodl, která na českém trhu s uměním dosahuje dlouhodobě nejlepších výsledků. Působí jako soudní znalec se specializací na české malířství 19. a 20. století. V rodinné tradici pokračují i jeho dva synové Matyáš a Jakub, kterým pomáhá mladší sestra Adéla. Mají na starost sekci současného umění. |
