Ólafur Arnalds: U islandských kapel funguje pocit sounáležitosti

Ólafur Arnalds

Ólafur Arnalds Zdroj: E15

Mladičký Islanďan Ólafur Arnalds učaroval posluchačům především hudebními stopami k uměleckým filmům. I jeho sólové nahrávky, obdobným způsobem mísící elektroniku s klasickými nástroji v minimalistických aranžmá, mají scénický, až kinematický rozměr. České publikum se o tom bude moci přesvědčit na jeho nedělním vystoupení v pražském Paláci Akropolis.

* E15: Rozhovory s vámi se většinou stáčí k tématu, do jaké míry vaši tvorbu inspiruje islandská příroda. Jaké povahy je ale ostrovní humor?

Je v mnohém podobný tomu britskému. Momentálně mě nenapadá vhodný příklad, ale je stejně suchý a sarkastický. Často se smějeme věcem, které v podstatě legrační vůbec nejsou, různě je převracíme naruby.

* E15: Hře na různé nástroje se věnujete již od pěti let. Má islandský koncept hudební výchovy blíže k evropskému (často ulpívajícím na drilu), nebo spíše k americkému, hlásajícímu, že hudba je především jazyk, jímž se lze vyjadřovat, a ponechává tak více prostoru i svobody?

Na Islandu lze vybírat mezi dvěma směry: rockem a popem; respektive druhým orientovaným spíše na klasiku. Mám zkušenost s oběma. Dlouho jsem se věnoval hře na bicí v rámci prvního modulu, později klavíru a kompozici ve druhém. I přes určitou uzavřenost a elitářství „klasiků“ – nutí člověka například psát komplikované skladby určené pro pár uší – jsem se setkával s otevřeným přístupem, kdykoli jsem se rozhodl dělat věci po svém.

Na Islandu je dost pravděpodobné, že interpreta znáte osobně

* E15: O d syrové rockové hudby v počátcích jste se dopracoval k osobitému uchopení vážné a minimalistické tvorby, kterou mladší generaci zpřístupňujete jejím spojením s elektronikou. Do jaké míry je komponování v obou případech odlišné?

Rozdílný je přístup. V rocku hraje roli intuice, skladby se rodí z okamžitých nápadů během jamování a přehrávání. Stejně tak struktury, do nichž se později již nezasahuje. Klasické skladby je třeba více „vysedět“. Motivy je nezbytné rozepisovat do aranží podle pravidel. Dobře jsem se o tom přesvědčil u adaptací kompozic pro turné s orchestrem, bylo totiž nezbytné dopsat další melodické linky, aby nástroje nehrály unisono.

* E15: Zaujal mě váš popis specifik islandského nahrávacího průmyslu. Vzpomínal jste nezvykle vysoký podíl interpreta z prodeje desek (30 až 40 procent), ale i to, že domácím interpretům neklesají prodejní čísla, přestože zahraničním spadla téměř k nule.

Také tu jsou CD pěkně drahá! Islandská scéna je relativně malá, a ani publikum není kdovíjak početné. Mnohé nahrávky se ale ani nedostanou na pevninu, je proto obtížné najít je na internetu. V tomto ohledu funguje u místních pocit sounáležitosti. Když stahujete album Rihanny, jde o anonymní akt; je to vzdálená, nedostupná, až virtuální entita. Oproti tomu na Islandu je dost pravděpodobné, že interpreta znáte osobně. Anebo alespoň vaši známí. A souseda přece neokradete!

* E15: Předvedete pražskému publiku něco speciálního?

Především materiál z posledních dvou alb. Ale na rozdíl od předchozích turné jedeme jen v triu, což znamená, že jsem některé skladby musel znovu přearanžovat.

Autor je spolupracovníkem redakce