Jubilejní 25. Febiofest dnes večer slavnostně zahájí projekce černé komedie Večírek. V novince britské režisérky Sally Potterové, která loni soutěžila na festivalu v Berlíně, si vedle ostrovních hvězd zahrála i americká herečka Patricia Clarksonová.
Ve filmu pronášíte ty nejlepší repliky. Vaše postava Američanky byla už ve scénáři?
Sally chtěla mě, takže chtěla Američanku. Byla jsem jí vděčná, že jsem se nemusela mezi britskými kolegy pokoušet o britský přízvuk. To by byla sebevražda.
Ptají se vás jako angažované americké umělkyně v Evropě často na Trumpa?
Tolik lidí se mě na něj ještě neptalo. Takže prosím. Ale ani bych nevěděla kde začít. Jeho zvolení byl šokující budíček. Tak jako brexit, k němuž došlo v polovině natáčení Večírku. Večer jsme šli všichni spát s tím, že Británie EU nikdy neopustí.
Má divák ve filmu Večírek hledat politické významy?
Určitě. Ohromuje mě, že ten scénář o rozkladu levice Sally napsala před brexitem a Trumpem. Přes řadu svých vtipných dialogů mám ovšem z filmu nejradši, když se hlavní hrdinka Janet popisuje jako někdo, kdo se snaží něco změnit, ne jen o změně mluvit. To je důležité sdělení. Jak říká Obama, nebrečte a pusťte se do akce.
Mluvili jste při natáčení hodně o politice?
Sally Potterová je ve své podstatě velmi politická osoba. Je nesmírně inteligentní a informovaná. Ale v jádru tohoto filmu leží černá komedie a charakterová studie, všechny politické implikace záleží na vašem vkusu. Především jde o film o sedmi životech, které se střetnou.
Natáčení Večírku trvalo jen dva týdny. Jak jste ho prožívali?
Šlo o dlouhé dny, ale celkově to bylo hlasité, rychlé a zábavné. Neměli jsme čas se flákat, být malicherní nebo sebestřední. Museli jsme být neustále připravení.
Zapojili jste na place i improvizaci?
Ne. Sally píše krásně a my všichni z divadla víme, co dělat s dobře napsanými slovy, na kterých si někdo dal záležet. Humor a patos tohoto filmu jsou pečlivě vybalancované. Sally má svůj pohled na svět, který vás vcucne. Musíte jí naslouchat. Má herce hodně ráda, pečuje o ně, je ale přísná. Něco jako vedoucí internátní školy.
Rychlost natáčení Večírku připomíná vznik televizních seriálů.
Těsně před premiérou filmu na Berlinale jsem točila Domek z karet, seriál, do kterého jsem vstoupila na sedm epizod poslední sezony. Předtím jsem v televizi naposledy hrála v seriálu Odpočívej v pokoji před dvanácti lety. A musím vyjádřit respekt, televizní natáčení je drsné. Dobře platí, ale musíte se naučit spoustu dialogů. Herci s většími zkušenostmi už mají svůj rytmus a vzorce. Já se je pořád snažila dohnat. Hrát v televizi vyžaduje jiné svaly než hraní ve filmu, obrazně řečeno.
Svým omezeným prostorem a danou skupinou postav Večírek zase připomíná divadelní hru. Ocitla jste se někdy v podobné situaci, kde jste nemohla utéct rozbrojům se známými?
Určitě jsem se dostala do hádek, politických či společenských. Kvůli brexitu se i u tohoto natáčení život potkával s uměním. Celý štáb tím najednou žil. A všichni jsme každý den sdíleli stejný prostor jednoho bytu. Trochu to připomínalo Pána much.
Jaká role z těch sedmi by nejvíc seděla k vaší osobnosti?
Já mám asi nejblíž k Janet v podání Kristin Scott Thomasové, která ve filmu slaví jmenování stínovou ministryní.
Myslíte si, že by herci měli nahlas mluvit o politice?
Neřekla bych, že to považujeme za svou povinnost. Politika ale často vlivem událostí přijde na přetřes. Tenhle film ovšem většina z nás točila hlavně díky obdivu k Sally Potterové. Chceme pracovat s osvícenými lidmi, kteří dokážou stvořit zajímavé postavy. Večírek navíc zobrazuje témata a situace, které ve velkém hollywoodském filmu často nevidíte. Na festivalu jsem snad ještě neslyšela tolik smíchu jako na premiéře Večírku.
Vy se dost angažujete v charitě. Jak moc je to pro vás důležité?
Pokud mohu pomoci nějaké organizaci, má to velkou hodnotu. Je dobré, když hvězdy tohoto světa něco dělají. Charita patří k těm nemálo oblastem, kde sláva znamená něco pořádného. Pozornost, které se díky celebritě může dostat Sýrii nebo uprchlické krizi, je mocný nástroj. Ovšem sláva není k angažovanosti nutná. Můžete jen vypsat šek, což také dělám. Nebo se objevit někde na demonstraci. Prostě buďte dobrý občan.
Jak moc vás v tomto občanském postoji ovlivnila vaše rodina?
Jsem nejmladší z pěti dcer, když jsem byla v pubertě, moje matka se dala na komunální politiku. Zůstala v ní až do roku 2015, kdy oslavila 79 let. Pozorovala jsem, jakou daň si to na ní vybralo. Působila na radnici v New Orleansu během hurikánu Katrina, vím, co všechno vytrpěla, když se snažila postavit město zpátky na nohy. Viděla jsem hezkou i ošklivou stránku politiky, díky své matce ale vím, že se v ní stále angažují i upřímní, hodní lidé, kteří opravdu mají svou zemi a město rádi a chtějí pomáhat druhým.
