* E15: Jak se cítí sedmdesátiletý rocker?
Až na pár drobností velmi dobře. Obtěžují mě prášky na tlak a cholesterol, občas zapomenu a pak mám strach, že to se mnou švihne. Nalepil jsem si na dveře cedulku „prášky a mobil“. Fungovalo to asi čtrnáct dní, pak jsem si na to zvykl.
* E15: Máte doma tříletou dceru, v brzké době očekáváte narození další. Jaké to je na pískovišti s dvakrát mladšími otci?
Mám pískoviště doma na zahradě, takže daleko nemusím. S Martou jsem chodíval, s Péťou taky, teď lidi říkají „hele, dědeček si hraje s vnučkou“. Mně je to fuk.
* E15: Čím to je, že generace vzešlá z šedesátých let pořád hýbe hudební scénou? K sedmdesátníku Jandovi co nevidět přibude sedmdesátník McCartney, záhy po něm Mick Jagger.
To je jednoduché – v té době vznikla hudba, která zatím nenašla přemožitele. Tahle odnož se ukázala být velmi variabilní, vypučely z ní další styly. Dnes se do toho zaplétá počítačová muzika, rozmydlilo se to na milion kusů a není žádný zásadní trend. Zkoušejí se fúze, tuhle jsem viděl punkovou kapelu s fagotem… pitomost, v tom kraválu stejně nebyl slyšet. V dnešní době jsou kapely slavné jenom trošku, opravdovou slávu, jaké dosahovali třeba Beatles, už nikdo ve světě nemá.
Starými hity jsem zabil nové
* E15: Budete hrát, dokud to půjde, nebo se rýsuje nějaký další konec Olympiku?
Budeme hrát. A i kdyby ne, nebudu už nic ohlašovat, nechci být zas vláčený novinářskou elitou, že vrstvíme comebacky. Končili jsme za celých těch padesát let dvakrát a toho prvního konce v polovině sedmdesátých let si ani nikdo nevšiml. Sleduju ovšem, že to po nás kolegové opakují – Elán končí, Team končí…
* E15: Máte ve věcech jasno, jdete si za svým. Dokázal byste natočit desku s externím producentem?
Velmi rád. Obzvlášť s nějakým mladým sekáčem. Uvítal bych, kdyby mi do toho někdo kecal, já už mám toho selfmademanství plné zuby. Připomínkuje akorát kapela, manželka maximálně řekne líbí-nelíbí. Vyprodukoval jsem vlastně všechny desky Olympiku a chybí zrcadlo. Někdo, kdo by řekl: je tu moc pomalých, tady je špatná aranž, tuhle bys mohl zkrátit. Dokonce bych ani netrval na tom, že tam musím mít jen své písničky.
* E15: Umíte ještě napsat hit? Poslední, který rádia hrála, byl Giordano Bruno z roku 1997.
To samozřejmě dopředu nevím. Já už u těch posledních desek klukům řekl: kašleme na rádia, stejně budou pouštět jenom staré věci, nahrajme si to pro radost. Furt jsem mrmlal, až mi kritik Jirka Černý řekl: co si pořád stěžuješ, vždyť jich tam máš skoro nejvíc. Buď rád, že ti hrajou Želvu, Dej mi víc, Okno mé lásky, Jasnou zprávu, Osmý den, Jako zamlada, Slzy, Otázky… některým nepustí nic. Sám jsem si svými starými hity zabil prostor pro nové.
Kapela potřebuje kus štěstí
* E15: Pamatujete si na první kontakt s hudbou?
To bylo určitě doma. Měli jsme speciální hudební pokoj, kde stálo křídlo. Na něj hrála matka, otec vyndal housle, rozdali si noty, my ratolesti si sedly do křesel a rodiče nám muzicírovali. Převážně klasiku. Měl jsem krásné dětství. Že jsou nějaké lágry, zavření lidé, politické procesy, to dětský mozeček nepobíral.
* E15: Šedesátky znamenaly rozpuk na všech frontách včetně té hudební. Čím to, že to tak dobře zaklaplo a zrovna vy jste prorazili s česky zpívanou muzikou?
Já to pořád říkám, kapela potřebuje kus štěstí, musí přijít ve správnou dobu se správným materiálem. Nám se to povedlo a dokonce si myslím, že kdyby tu nebyla železná opona a my měli možnost vzdělávat se jako dnešní děti, uměli anglicky, tak bychom prorazili do Evropy.
* E15: Pamatujete si, jak vznikla titulní píseň vaší první desky Želva?
Tu jsem složil doma v kuchyni v Záhřebské ulici. Naši odešli do práce, půjčil jsem si magneťák Sonet duo a pustil se do toho. V době Želvy už jsem vlastnil elektrickou kytaru, na kterou jsem si vydělal na chmelu. Ale dřív jsem neměl ani to. Přes víkend mi ji vždycky někdo půjčil, já naskládal tři čtyři písničky a zase kytaru vrátil. Takhle třeba vzniklo Dej mi víc své lásky.
* E15: Hned několik vašich hitů z té doby v podstatě zlidovělo, zpívají se u táboráků, v hospodách, dostaly se do zpěvníku, dokonce do školních osnov…
Abych pravdu řekl, mě to nějak nebere, ve škole se o nás učí dvacet let. Není to až taková zásluha, spíš trochu klika, že v té době nebyl nikdo výraznější. Mohlo se to přihodit komukoli jinému z naší generace.
Jediná píseň na objednávku
* E15: V roce 1971 nastoupil do Olympiku Jiří Korn, kleště normalizátorů secvakly, šli jste několikrát do ústupků – písnička Už je čas o vandalismu, Mám chuť žít o barikádách a pak mnohokrát propíraný Únos. Byla to nutnost?
Mám chuť žít ano, to byla do určité míry objednávka, úlitba, třicáté výročí konce války. Do průvodu jsem ale nešel, i když mě k tomu Pragokoncert přesvědčoval. To jsem si vytrucoval. Co se týče Únosu, ten naopak nebyl skládaný pro žádný konkrétní účel, hudbu jsem napsal na Moravě, na chatě svého tchána. Náš bubeník Petr Hejduk to chtěl otextovat, moc se mu to nepovedlo, tak jsem to dal za úkol Zdeňku Rytířovi. Pravda je, že tehdy únosy hýbaly světem. Unášeli lidi, kteří utíkali na Západ, ale unášeli taky Kubánci americká letadla, čemuž bolševici tleskali. Byl to takový rozporuplný moment.
* E15: Leckdo má za to, že Únos byla reakce na dobovou ideologickou kampaň.
Já se ke všemu přiznám, s tím nemám problém, ale tohle je prostě nesmysl. Lidi mi to omlacují o hlavu stejně jako třeba Ochranný svaz autorský. Podle nich tam dodnes sedím a hrabu peníze, jsem ten zloduch, co za všechny kasíruje. Přitom už nejsem činovníkem patnáct let, pouze normálním členem jako každý úspěšný autor.
* E15: Další kontroverzní kapitola je vaše účast na Festivalu politické písně v Sokolově. Hráli jste tam rádi, nebo z donucení?
Byla to blbá doba, tak jsme tam holt jezdili. Průšvih nastal, když jsme před sálem plným papalášů nasadili desetiminutovou kompozici Maratón s dlouhým pásmem sól. V polovině toho basového se zvedli a odešli, my dostali na rok zákaz natáčení.
* E15: Najdou se lidé, kteří neváhají Olympic označit za režimní kapelu. Co byste jim vzkázal?
Všímám si toho a není mi to nikterak příjemné. Už jsem to někde řekl, ale při popularitě Olympiku začátkem osmdesátých let by za normálních okolností nutně došlo k státnímu ocenění typu zasloužilého umělce. A vidíte, nestalo se. V podstatě jsme byli neustále pod tlakem.
Když hrozil kardinální průser, snažili jsme se z toho vylízat tu účinkováním v Sokolově, nebo jsem napsal Mám chuť žít. To byla jediná píseň, řekněme, na objednávku. I tak jsme od roku 1975 nesměli několik let vystupovat na Ostravsku. V letech 1976 a 1982 jsme měli jednoroční zákazy nahrávání, napodruhé i se snížením honorářů o třetinu.
V roce 1989 jsme dostali další, protože jsme jako jediná kapela podepsali petici za propuštění Václava Havla z kriminálu. Nikdo z Olympiku nebyl nikdy ve straně, nikdo se nezapletl s estébáky. Ani já osobně neměl žádná privilegia a už vůbec jsem nijak neuměl ovlivňovat chod kapel nebo dokonce určovat, kdo smí, či nesmí, z čehož mě obvinil v bulváru můj bratr Slávek.
Nechápu, proč ani třiadvacet let po revoluci nedokážou mnozí skousnout, že jsme prostě byli úspěšní. Napsal jsem knihu Dávno, kde všechny tyhle věci podrobně rozepisuji. Pokud to někoho opravdu zajímá, pusťme se do konfrontace. Já se toho nebojím.
* E15: Byla-li řeč o poplatnosti, na desce Prázdniny na zemi z roku 1979 se Zdeněk Rytíř naopak pustil do obžaloby… jak to, že tyhle ekologicky kritické texty bolševikům nevadily?
V té době totiž vzniklo ekologické hnutí v Československu a oni měli v dlouhodobém plánu, že ekologii podpoří. Takže ani nekontrolovali texty. Což bylo štěstí, protože tam jsou věci, které by za normálních okolností absolutně nepustili. Třeba „jdu po jedné straně cesty, marně chtěl bych přejít na druhou“ v písničce Vzdálenosti.
* E15: Druhou mízu chytil Olympic na přelomu sedmé a osmé dekády s artrockovou trilogií Prázdniny na zemi – Ulice – Laboratoř. Bylo to tehdy vaše asi nejslavnější období. Jak jste si ho užíval?
Dával jsem bacha, abych nezpitoměl. Lokální sláva byla poměrně veliká, běžně jsme vyprodali dvakrát za sebou tutéž sportovní halu nebo taky osm Luceren v řadě ve čtyřech dnech – každý den dvě vystoupení, odpoledne a večer. Přitom sdělovací prostředky nás víceméně ignorovaly, psalo se spíš o popících.
Devadesátá to byla jízda
* E15: Jak jste prožil 17. listopad 1989?
Byli jsme na šňůře. Najednou mi volal někdo z Prahy: co tam ještě děláš? My nic nevěděli. Takže jsme zabalili a na místní agentuře oznámili, že přerušujeme turné, že jedeme domů. Ptali se, proč, tak jsem odpověděl, že je v Praze revoluce. „Neblbněte, pane Janda, budete toho litovat,“ říkal mi ten člověk. Mně to bylo jedno.
* E15: Po roce 1989 zájem o Olympic upadal až k dočasnému konci kapely. Jak jste vplul do nových poměrů?
Lidé měli tehdy úplně jiné starosti než chodit na muziku. Po posledním koncertě v Lucerně jsem ani necítil nějaké zvláštní emoce, byl jsem jinde. Hltal jsem politické zprávy, četl, poslouchal Svobodnou Evropu. Pak jsem založil agenturu Bestia, začali jsme podnikat, vydávat desky. Já jsem to žral a jsem dodnes fakt šťastný, že to takhle dopadlo. Trvalo to tak dlouho.
* E15: Slušně se tehdy rozvíjelo i vaše nahrávací studio Propast. Nový druh seberealizace?
Mně strašně bavilo být u toho. Do té doby studia vlastnil pouze stát, jediný, kdo měl soukromé, byl Karel Svoboda. Všichni točili v Mozarteu, čtyřhodinová frekvence a šmytec. Měnily se posádky, různí zvukaři… a najednou jsme mohli točit album třeba celý rok.
* E15: Olympic to v roce 1994 znovu úspěšně rozjel. Devadesátá léta prý byla z vašeho pohledu docela jízda.
To je pravda. Z radosti, že opět hrajeme, jsme se pustili mimo jiné do konzumace irské whisky, kterou jsme předtím neznali. Seznamovali jsme se s výdobytky kapitalismu.
Před revolucí vypadalo cestování domů z koncertů tak, že jsme jeli a jeli tmou. Deset pump v republice, v každém kraji jedna a u nich nic. Žádný záchod, umyvadlo, natož něco k jídlu, všude olej a uprostřed toho špinavý pumpař s šrajtoflí v montérkách, který natočil benzin. A najednou přišly rozzářené čerpací stanice s jídelnami, tak jsme dali večeři, panáčka, skamarádili se s místními. Směrem ku Praze jsme znali fakt každou pumpu.
Olympic se vždycky choval poměrně slušně, ale tohle už pak začínalo být nad rámec. Došlo k několika excesům, až to eskalovalo velkým problémem našeho klávesáka Jirky Valenty. Jednou jsme dokonce museli odehrát koncert ve třech.
* E15: Jak to vůbec měl Olympic s alkoholem a drogami napříč existencí? Třeba v hippie šedesátkách.
Ono toho tady bylo málo. Marihuana se ještě nepěstovala, trochu jel hašiš – to jsem samozřejmě ochutnal, jenže jsem se po tom tak nezřízeně chechtal, až mi to přišlo divný. Jeli jsme v Madridu taxíkem a mě šíleně rozesmálo, že mu tam blikají světélka. To jsem prostě nebyl já, tak jsem si řekl, že to nemám zapotřebí.
Jiný už nebudeme
* E15: Byla tu řeč o OSA, kde jste počátkem devadesátých let hájil zájmy autorů. Co říkáte kauze ACTA?
Nevraživost veřejnosti k autorům je tak silná, že už se k tomu nevyjadřuji. Lidé odmítají argumenty, moc tomu nerozumí, tvrdí, že skladatele nepotřebují. Oni to pořád spojují s kapelami a řadovými muzikanty, ale skladatel je taky člověk, co sedí doma a celý den píše hudbu.
V atmosféře, která panuje kolem ACTA, je OSA ta zlá a já se s ní jako jediná známá osoba vezu. Ačkoli, jak už jsem říkal, tam od roku 1997 nikterak nefunguju. Někteří dokonce tvrdí, že jsem OSA sám založil, abych mohl okrádat ostatní. Připomínám, že OSA byla založena v roce 1919.
* E15: V jaké době vám bylo nejlíp?
Samozřejmě v mládí, v šedesátých letech. Pro kapely to byly senzační časy, cítili jsme, že se totalita uvolňuje, vyjeli jsme s Olympikem poprvé na Západ a naopak sem k nám začaly jezdit kapely jako Nice nebo Manfred Mann. Přišli jsme si skoro jak dospělí Evropané. Pak přijely tanky a bylo po všem.
Šlo o zlomový a silně traumatizující okamžik mé generace. Mám špatné stavy, když o tom čtu nebo vidím záběry v televizi. Ztuhnu, zavřu oči, jdu pryč. Třeba v Pelíškách mi jenom stačí, jak letí ta letadla. A takhle to myslím má většina mých vrstevníků.
* E15: Olympic se stal něčím stejně daným, jako je třeba pražská magistrála. Jaké jsou další plány?
Méně ambiciózní než kdysi. Budeme pokračovat v činnosti. Ještě nevím, v jakém rozsahu. Naše motto je: slavíme padesát, těšíme se na šedesát. Vznikla nová písnička My už jiný nebudeme, což je další zásadní slogan. Na podzim chystáme turné po sportovních halách – sedm koncertů bez hostů, jen my a symfonický orchestr. No a příští rok vydáme další řadovou desku. Fandové nové věci dychtivě očekávají a nás to motivuje.
Petr Janda (70)
Praotec českého bigbítu nebo také Django, jak se mu někdy přezdívá, se narodil 2. května 1942 na pražských Vinohradech. Přes kapely Sputnici a B. B. Q. se v roce 1963 dostal do Olympiku, kde se brzy chopil kapelnických a zejména skladatelských otěží. První deska Želva (1967) je pravidelně jmenována mezi pěti nejzásadnějšími tuzemskými hudebními alby vůbec.
Jandovy písně z konce šesté dekády bez nadsázky zlidověly. Po hubených sedmdesátých letech s několika menšími ústupky režimu zažil Olympic svou zřejmě nejslavnější etapu na začátku osmé dekády s koncepčními alby a singlovými hity Jasná zpráva, Okno mé lásky či Osmý den. Po krátkém porevolučním přerušení činnosti se kapela znovu rozjela s povedeným albem Dávno, od té doby pravidelně vydává řadové desky a pokračuje v koncertní činnosti.
Janda vydal také dvě sólová alba. Vlastní nahrávací studio Propast, v letech 1992–97 byl předsedou výboru Ochranného svazu autorského (OSA). Má tři dcery, v brzké době očekává narození čtvrté. Nejstarší Marta je úspěšnou zpěvačkou německé kapely Die Happy.
