Mikloš: Privatizace se dala udělat lépe. Ale jen teoreticky | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Privatizace se dala udělat lépe jen teoreticky, říká bývalý slovenský ministr financí Mikloš

Petr Pešek

Petr Pešek

Ekonomická reforma je jedním z jeho hlavních témat. V porevolučních letech s ní nejprve radil místopředsedovi slovenské vlády, pak se stal ministrem privatizace Slovenska a později o ní i přednášel na univerzitě. „Kuponová privatizace nedopadla tak dobře. Rozdělení majetku sice proběhlo rychle, transparentně a spravedlivě, ale jelikož chyběla regulace kapitálového trhu či ochrana minoritních akcionářů, tak se pak dělo všelicos,“ říká Ivan Mikloš, který pak zastával i funkci slovenského ministra financí.

Když se podíváte zpětně na události listopadu 1989, co se dalo udělat jinak? Ať už v politické rovině, nebo v té ekonomické…

Přiznám se, že tuto otázku nemám rád, protože dnes je lehké zpětně říkat, co se dalo dělat líp. Důležité je si uvědomit, že když komunismus padl, tak nikdo žádné nejlepší řešení neznal. Protože nikdo to předtím nedělal. Byly tu dvě koncepce.

Jedna gradualistická, tedy dělat to pomalu, postupně, opatrně jako v Maďarsku. A potom ta radikální, která dostala – ne úplně spravedlivě – označení šoková. Poprvé se uplatnila v Polsku pod vedením Leszka Balcerowicze (tehdejšího ministra financí a architekta ekonomických reforem – pozn. aut.) a poté velmi podobně v Československu pod vedením Václava Klause.

Dále byly takové spontánní, kdy to nikdo pořádně neřídil, jen to padlo a spontánně se něco tvořilo – na Ukrajině, v Bulharsku, v Rumunsku.

Mám hrůzu z toho, že se nevrátíme ke standardní demokracii, říká exprezident Václav Klaus

Které z těch řešení bylo nejlepší?

Myslím, že praxe jasně ukázala, že řízený proces pomocí komplexních, radikálních reforem. Každá postkomunistická země musela projít transformační recesí, která spočívala hlavně v zaplacení účtu za desetiletí deformace. V Polsku a v Československu ale byla ta recese nejkratší a nejmenší. Obě země rychle přešly do makroekonomické stability a zdravého, udržitelného ekonomického růstu.

Jak hodnotíte průběh privatizace?

Dalo by se to udělat lépe – ale zase pouze teoreticky. Nejlepší způsob podle mě zvolilo Estonsko a další baltské země, které hned od počátku hledaly pro velké podniky v mezinárodních soutěžích strategické investory. Těm prodaly majoritní podíly a minoritní rozdělily přes kuponovou privatizaci lidem. Získaly tak profesionální řízení firem, investice, technologie, nové trhy. A zároveň něco daly i lidem.

A československá cesta?

Naše kuponová privatizace nedopadla tak dobře. Rozdělení majetku sice proběhlo velmi rychle, transparentně a spravedlivě – tam žádné manipulace nebyly a ani nemohly být. Ale jelikož chyběla standardní regulace kapitálového trhu, ochrana minoritních akcionářů a podobně, tak se pak dělo všelicos. I my v Československu jsme měli udělat to, co udělalo Estonsko.

Problém byl v tom, že v Československu – a po roce 1993 i na Slovensku – to bylo politicky neprůchodné. Panovala velká nedůvěra a strach ze zahraničních investorů. Že přijdou, všechno nám tu vykoupí. Na Slovensku se to změnilo až později, po špatných zkušenostech s mečiarovskou privatizací z 90. let. Když pak lidé viděli, že těch pár zahraničních investorů, kteří nakonec přišli, ty podniky rozvíjí, restrukturalizuje a investuje do nich. A že lidé si tam více vydělají.

Nedávno jste o kuponové privatizaci psal jako o „kontroverzní“. Jak ji tedy ve finále hodnotíte?

Byla kontroverzní v tom smyslu, že nepřinesla takové efekty, jaké se očekávaly. Pořád ale bylo lepší, že se uskutečnila. Kdyby nebyla provedena, tak bychom byli odkázáni na dlouhé roky převládající státní vlastnictví. A z toho by vyplývalo riziko takzvané spontánní privatizace neboli například vykrádání a rozprodávání podniků jejich managementy, které si vedle založí svá vlastní „eseróčka“ a na vstupech i výstupech ty státní podniky tunelují.

Klaus: Kuponová privatizace byla východiskem z nouze

Když přejdeme k současným rizikům. Měl by být při strategických projektech jako například u staveb jaderných elektráren omezen výběr investorů, například z geopolitických důvodů?

Jednoznačně ano. Pokud to dělají i takové Spojené státy – hlavní světová velmoc, která posuzuje investice i z hlediska národní bezpečnosti a geopolitických souvislostí – tak o to víc by to měly dělat i malé země, které jsou například vůči čínskému vlivu mnohem zranitelnější.

A kterých sektorů by se to mělo týkat?

Určitě je to energetika. Prostě sektory, ve kterých může být zneužitelné propojení ekonomické a politické moci. A které dávají do rukou rizikovým investorům obrovské množství dat, což je dneska i finanční sektor.

Jste stoupencem společného postupu Evropské unie v ekonomických otázkách, obraně i zahraniční politice. Je ale při rozdílných zájmech členských zemí něco takového vůbec reálné?

Nejsem eurofil, ale na druhou stranu je evidentní, že v některých oblastech prostě Evropa musí spolupracovat o mnoho těsněji než nyní. A takovým příkladem je zahraniční politika i obrana. Dnes to nefunguje nikoliv proto, že je Evropská unie příliš integrovaná či přeregulovaná. Naopak v některých oblastech – a zdůrazňuji: v některých oblastech – je málo integrovaná.

Sleduji, že hlavně v Česku je populární šíření mýtů o tom, jak je Brusel hrozba, jak je přeregulovaný. To není vůbec pravda. Problém přeregulovanosti je hlavně na národní úrovni. Vezměte si, kolik se přerozděluje na národních úrovních a kolik se přerozděluje v rámci Evropské unie. Také se nemluví o tom, že v některých oblastech naopak Evropská unie tlačí na to, aby se prováděly reformy a aby se dělala zodpovědná politika. Tím nechci říct, že ani tam neexistují nesmyslné regulace a nesmyslné věci.

Když si ale porovnáme pozitivní efekt, co Evropská unie znamená a co dělá, s negativy, tak je to nebe a dudy.

Rozbití technologických gigantů je dnes nutností, varuje spoluautor transformace Tříska

Jak v této souvislosti nahlížet na eurozónu?

Možná se tam zašlo příliš rychle, příliš daleko. Eurozóna už ale existuje a musíme v některých oblastech – jako je například fiskální konsolidace – prostě postoupit, abychom ji udrželi.

Bylo pro Slovensko zavedení eura výhodné?

Bylo. Ekonomické důvody jsou jasné a nezpochybňují je ani žádní ekonomové – ať už jde o nižší transakční náklady, předvídatelnost a stabilitu kurzu, odbourání obchodních bariér… A co se týká psychologických efektů, většina lidí na Slovensku je se vstupem do eurozóny stále spokojena. Členské země eurozóny musejí splňovat přísnější kritéria stability, udržitelnosti veřejných financí i některých strukturálních reforem a na Slovensku se to projevilo i v praxi.

Ty plusy se nakonec ukázaly i během globální finanční krize v letech 2008 a 2009, kdy se slovenská ekonomika vzpamatovávala z recese a rostla rychleji než ta česká či maďarská. A to navzdory tomu, že koruna i forint devalvovaly a po oslabení kurzů by se dal očekávat rychlejší růst.

A minusy?

Každá mince má dvě strany. Euro je spojené s potenciálním rizikem nákladů udržitelnosti – či neudržitelnosti – eurozóny a zdaleka není za vodou. Předtím to bylo Řecko, které se ale z hlediska velikosti dalo zvládnout. Nyní je největší hrozbou Itálie.

Zemřel Jan Stráský. Co říkal bývalý premiér o politice, čtěte v jednom z posledních rozhovorů

Používáte termín „divergence konkurenceschopnosti“. Země jižní Evropy by měly podle vás provést více reforem, řešit problémy se zadlužeností. Není ale rozdílná ekonomická výkonnost v rámci unie prostě přirozená?

Proto říkám i „B“. Musejí dělat reformy. Jinak ta divergence konkurenceschopnosti bude narůstat a euro se stane neudržitelné, protože pro země s malou konkurenceschopností bude příliš silné. A to „B“ znamená, že si musejí vybrat. Buď ty reformy budou dělat a jejich politici a voliči to budou akceptovat. Anebo jim musí být jasné, že když je nebudou dělat, nikdo je nemůže nutit, v tom případě musejí z eurozóny odejít.

Chybí tam ale „exit strategy“ nebo „exit pravidlo“. Nemůže být založeno na tom, že ostatní země budou hlasovat o vyloučení, protože nikdy se na vyloučení všechny neshodnou – některé z nich se budou cítit ohrožené, že se to může stát i jim. Takže toto pravidlo musí být automatické.

Jak by takové automatické pravidlo vypadalo?

Například já navrhuji pravidlo, že pokud je země v takové krizi, že ohrožuje eurozónu, tak je vždy v nějakém programu – MMF či Evropském stabilizačním mechanismu (ESM). Ten program se čtvrtletně vyhodnocuje, takže například pokud by země dvě čtvrtletí po sobě nesplnila kritéria programu, musela by z eurozóny automaticky odejít.

Není problém eura zakódovaný už ve způsobu jeho vzniku? Nehrály politické aspekty až příliš velkou roli ve srovnání s těmi ekonomickými?

Bylo to tak. Však Řecko se nikdy se svým zadlužením členem eurozóny stát nemělo. A protože euro vzniklo tak, jak vzniklo, tak máme problém, jaký máme. A musíme jej vyřešit. Zrušení eura si nikdo nedokáže představit. Samozřejmě že odchod každé země by byl spojen s obrovskými ekonomickými, sociálními i politickými náklady. Vždy by ale byly řádově nižší než při rozpadu celé eurozóny.

Advokáti v kauze Mostecké uhelné nově sázejí na cenové posudky ještě z dob Klausovy vlády

O Slovensku občas mluvíte jako o „zkorumpované zemi“. Máte pořád ten pocit?

To jste velmi zjednodušil, protože v tomto smyslu bych mohl jako o zkorumpované zemi mluvit i o Česku, o Maďarsku… Už méně o Polsku, protože všechny ty žebříčky – o podnikatelském prostředí a podobně – ukazují, že Polsko má skutečně nižší míru korupce. Míra korupce v Česku, na Slovensku či v Maďarsku je srovnatelná, a naopak je výrazně nižší než na Ukrajině. V zásadě všechny postkomunistické země ale mají vyšší míru korupce, což je objektivně dané i slabostí institucionálního prostředí a zděděnými problémy. Pokud tedy mluvím o Slovensku jako o zkorumpované zemi, tak v tomto smyslu a v těchto relacích.

Není to často spíše o vnímání korupce než o reálném stavu? Že se o ní více mluví, je to politické téma…

My ale neumíme měřit nic jiného než vnímání korupce, jak to dělá i Transparency International. Ale ono to může být i tím, že například na Slovensku, když jsme za vlády Mikuláše Dzurindy prováděli reformy, se míra korupce snižovala hlavně proto, že se zmenšoval prostor ke korupci.

Například situace v soudnictví nebyla lepší než dnes, korupční prostor se ale reformami zužoval. A především podnikatelé pak čekali, že to bude pokračovat. Když místo toho přišlo zhoršování, tak se i vnímání korupce stalo o hodně kritičtější. Neboli lidé to posuzují podle svých očekávání. A pokud to lidé vnímají jako velký problém, tak je to dobře, protože to vytváří politickou poptávku po změně.

Ivan Mikloš (59)

Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, specializace dlouhodobé plánování a prognózování, kde působil i jako odborný asistent. 

V roce 1991 se stal ministrem privatizace, byl jím do roku 1992. V letech 1998-2002 byl místopředsedou vlády pro ekonomiku, v letech 2002-2006 a 2010-2012 byl také ministrem financí.

V posledních letech působí také na Ukrajině. V letech 2015-2016 byl hlavním poradcem ministryně financí a poradcem ministra hospodářství. Od roku 2016 do letošního srpna byl hlavním ekonomickým poradcem ukrajinského premiéra. Nyní vede strategickou skupinu poradců na podporu reforem.

V roce 1992 spoluzakládal ekonomický think-tank MESA10, který do roku 1998 i vedl. V roce 2014 byl opětovně zvolen do funkce jeho prezidenta. Přednášel také na univerzitách, seděl v dozorčí radě Fondu národného majetku SR.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!