Recese si ordinujeme sami. Zbytečně drahým úvěrem i upejpáním státu, říká profesor Jan Švejnar

Hospodářská politika státu, jejíž dvěma nohama jsou měnová a fiskální politika, není v Česku zrovna nastavena na rychlé zvyšování životní úrovně lidí, soudí profesor ekonomie a spoluzakladatel institutu CERGE-EI Jan Švejnar. „Z ekonomického hlediska by samozřejmě v normální situaci byla ideální nulová reálná úroková sazba,“ uvádí profesor Jan Švejnar s odkazem na stav, kdy nominální úroky přesně kopírují míru inflace, takže půjčený kapitál reálně neztrácí hodnotu, ale ani se dál neprodražuje. 

Současná bankovní rada ČNB v červnu vůbec poprvé za svého působení zvýšila sazby. Bylo to namístě?

Čekal jsem to na základě předchozích výroků guvernéra. Chápu ten krok v tom smyslu, že reagovali na nejistotu kolem situace v Hormuzském průlivu. Ceny ropy a zemního plynu kolísají podle toho, jak se situace vyvíjí. Skutečnost, že ČNB teď sazby mírně zvýšila, myslím, odráží postoj, že v současné situaci vidí určité nebezpečí v podobě externího inflačního šoku a je tudíž obezřetná. Jinou otázkou je, zda je ze střednědobého a dlouhodobého hlediska pro naše domácnosti, podniky a stát nevýhodné mít úrokové sazby vyšší, než je má eurozóna.

Aktuálně jsou sazby v Česku o půldruhého procentního bodu výše než v eurozóně a relativně vyšší jsou dlouhodobě, mimo jiné i kvůli stabilitě koruny: je to snad zbytečné?

Ve chvíli, kdy ČNB dosáhne inflačního cíle, tedy inflace pouze okolo dvou procent, je otázkou, zda je namístě udržovat úrokové sazby výše než v eurozóně. Kladným úrokovým diferenciálem koruny nad eurem znevýhodňujeme naše podniky, domácnosti a stát vůči těm v eurozóně, protože si musejí půjčovat dráž. Je to otázka z pohledu dlouhodobé konkurenceschopnosti českých podniků a životního standardu lidí. Vezměte si firmy. Nadnárodní firmy se zásobují kapitálem celosvětově tam, kde je to zrovna nejlevnější. Naše střední a menší podniky jsou ale závislé na tom, za jakých podmínek dostanou úvěr u nás. Pokud jsou tu úrokové sazby vyšší, jsou naše firmy handicapovány vůči konkurentům z eurozóny.

České firmy ale mají na výběr, v jaké měně se financovat, ostatně polovinu nových úvěrů nabírají ve společné měně.

Kdokoliv se sice může financovat v eurech, ale tam podstupuje kurzové riziko a pojistit se proti němu je nákladné. To je také jeden z hlavních argumentů pro přijetí eura: abychom tyto náklady zdarma eliminovali. Nyní naši exportéři dostávají eura a musejí je alespoň částečně měnit na koruny, aby zaplatili zaměstnancům v korunách. Pohyby kurzu mohou způsobit, že jejich zisk je jiný, než očekávali. Ekonomicky vzato platí, že čím nižší je úroková sazba, tím efektivnější je to pro ekonomickou činnost, protože cena kapitálu je klíčovou položkou ve výrobě i spotřebě.

Ale co dopady na inflaci? Nízké sazby jsme měli do roku 2021 a o rok později se začalo v Česku extrémně zdražovat.

V letech 2021 a 2022 naše jádrová inflace, tedy inflace očištěná o ceny energií a potravin, začala stoupat rychleji než v eurozóně. Vytvořil se velký rozdíl a já jsem měl z rozhovorů s guvernéry různých centrálních bank dojem, že to mohla vyvolat právě tehdejší rétorika a chování samotné ČNB. V zemích, kde není velká důvěra ve státní instituce, mohou totiž centrální banky svým chováním vyvolat inflační očekávání. Upozorňoval jsem tehdy zástupce ČNB, že mohou svými výroky o možné nadcházející inflaci vyvolat inflační očekávání a tím pak i inflaci. Jádrová inflace u nás pak opravdu vyrostla mnohem rychleji než v eurozóně a nebyla tažena zvýšenými mzdami nebo větší spotřebou domácností. Promítla se nakonec do vyšších zisků.

Vyšší sazby se okamžitě propíšou do nákladnosti firemních úvěrů. Nakolik vyšší sazby promluví do růstu české ekonomiky? Ještě na počátku roku byly totiž prognózy poměrně optimistické.

Promluví a centrální banky vědí, že by snížily tempo růstu, pokud by udržovaly příliš vysoké sazby v situaci, kdy by už nemusely. Z ekonomického hlediska by samozřejmě v normální situaci byla ideální nulová reálná úroková sazba.

Za úzus optimální sazby se obvykle považuje míra inflace plus jeden procentní bod. Takové úrokové klima by bylo chronicky proinflační, nebo ne?

Nulové reálné sazby, tedy sazby na úrovni míry inflace, znamenají, že společnost dává stejnou prioritu budoucím generacím jako té dnešní – v tom smyslu je to optimální stav. Představte si naopak, že by reálná úroková sazba byla extrémně vysoká. Žádná investice by nedávala ekonomicky smysl, veškerá aktivita by se přesunula na okamžitou spotřebu a budoucí generace bychom zcela diskontovali, jinými slovy ignorovali. Proto když se třeba staví most s životností na více než sto let, tak propočty s nulovou reálnou úrokovou sazbou dávají smysl – most využijí i početné budoucí generace. Ale pokud by reálná sazba byla velmi vysoká, tak by byly peníze na takové dlouhodobé investice tak drahé, že by se do budoucna prakticky nevyplatilo investovat.

Jak vás poslouchám, tak jste musel poslední zvýšení sazeb hodnotit jako nadmíru radikální?

V situaci současné nejistoty si nemyslím, že je to radikální. S Donaldem Trumpem a americkou administrativou se nejen zvýšila míra nejistoty, ale změnil se i její samotný princip. Dříve nejistota znamenala, že jsme měli dlouhodobý předvídatelný trend, kolem něhož ekonomika fluktuovala. Trump ale ukázal, že i samotný trend se může odklonit radikálně jiným směrem, ať už jde o politiku vůči NATO, nebo o ochranářská opatření ve světovém obchodu. To je úplně nový typ šoku, na nšjž se musejí vlády a centrální banky naučit reagovat.

Stejnou měrou nejistoty ale v takovém prostředí trpí i samotná centrální banka. Není zvyšování sazeb v takové situaci tak trochu střílením naslepo?

Členové bankovních rad si uvědomují, že externí inflaci se čelí velmi špatně. Kdyby to bylo čistě na nich, sazby by nejraději nezvyšovali, protože vědí, že to může přiškrtit ekonomiku, ale zároveň nechtějí ignorovat možné inflační šoky.

Lze mluvit o přehnaném utahování opasků, pokud má Česko od roku 2020 chronické obří rozpočtové schodky?

Lze, protože přílišné utahování snižuje životní úroveň. V celé naší moderní historii jsme k veřejným financím velmi konzervativní. Jsme poměrně málo zadlužená země, náš dluh je pod 45 procenty HDP. Ačkoliv občas máme deficit, v porovnání s většinou jiných zemí na Západě máme v oblasti veřejných financí velký manévrovací prostor. Maastrichtská kritéria v kontextu dluhu dávají hranici zadlužení na 60 procent HDP. Mnoho zemí je velmi zadluženo – Francie a USA jsou nad 100 procenty, Itálie má přes 140 procent.

V letech 2021–2022 jsme například měli ekonomickou recesi a posléze stagnaci jako úplně jediní v regionu. Způsobili jsme si to sami přehnaným utahováním opasků a totéž jsme si přivodili i v letech 2012–2013. Jsou to klasické příklady momentů, kdy okolní země rostly, čili nešlo o žádný vnější šok, který zasáhl celý region.

Takže růst ekonomiky se dá zjednodušeně řídit prostřednictvím výše schodku státních financí?

To rozhodně ne. Nechápu, proč se u nás ve veřejné a někdy i v profesní diskuzi lidé zaměřují jen na samotný schodek a nehodnotí ho normálně v celkovém ekonomickém kontextu. Kdyby se například nebyla zrušila superhrubá mzda, výběr daní by nebyl poklesl a schodek rozpočtu by byl podstatně nižší. Často se například též poukazuje na to, že máme vysoké mandatorní výdaje, ale kdyby stát dál vybíral daně ze superhrubé mzdy, tyto výdaje by netvořily tak obrovské procento z celého rozpočtu. Čili je potřeba věci hodnotit v rámci celé ekonomické struktury a celé hospodářské politiky státu – vlády a ČNB.

Centrální banka dala opakovaně najevo, že faktorem její politiky bude výše rozpočtového schodku, a to aby předešla inflačním tlakům taženým rozpočtem. Jinými slovy: čím vyšší schodek, tím při stejné míře inflace dražší financování firem.

Pro ČNB by schodek rozpočtu neměl hrát zásadní roli, pokud se to nepromítá do inflace. ČNB má jiné priority. Prvním cílem ČNB je cenová stabilita, a pakliže inflace okolo dvou procent docílí, tak druhým cílem ze zákona je ekonomický růst. Vláda se má v ekonomice zaměřit na zvyšování životního standardu a za tím účelem zajistit zdravý růst.

Dobře fungující systém by měl vypadat tak, že v době rychlého růstu tvoří vláda v běžném rozpočtu přebytek a v době krize, kdy klesají soukromé investice a spotřeba domácností, vláda zvýší poptávku a tím dělá kontracyklickou politiku. Vládní poptávka je v této situaci obvykle zaměřena na podporu obyvatel a na vyšší investice, například do infrastruktury.

Není to trochu idealistický předpoklad? Takhle to v posledních letech tak docela nefunguje.

V minulosti takto běžně fungovaly vyspělé ekonomiky. Během posledních 10–20 let se však dostáváme do situace, kdy ani mnohé vyspělé země už manévrovací prostor nemají, protože jsou příliš zadlužené.

Není tedy současné zadlužení Česka alespoň relativně dobrá zpráva a stav, který je vhodné zachovat? Už proto aby se stát nedostal postupně do dluhové pasti.

Zatím náš problém není dluhová past, nýbrž pomalý ekonomický růst, který způsobuje pomalé zvyšování životního standardu země. Po druhé světové válce byly země jako Velká Británie a Spojené státy masivně zadlužené, ale dostaly se z toho do značné míry rychlým hospodářským růstem. V dnešní době je toho dobrým příkladem Polsko.

Mám pocit, že hodnotíte výši státního schodku čistě jako pouhé matematické reziduum, tedy technický rozdíl mezi možnými příjmy a nutnými výdaji? Není to příliš velká redukce?

V moderních státech jsou některé výdaje naprosto nedotknutelné – penze, péče o děti a sociálně slabé. Tyto věci je těžké jen tak oškrtat. Stát má obrovskou zodpovědnost v momentě, kdy nějakým svým rozhodnutím způsobí ekonomice zbytečnou recesi, jako se to stalo u nás. Pokud jsme způsobili, že se tady lidé mají reálně hůř, než by mohli, tak si musíme klást otázku, proč například právě sousední Polsko ve stejnou dobu roste.

Ale pokud by s chronickým deficitem fungovala běžná domácnost, tak by jednoho dne skončila u lichváře.

Ne nezbytně, záleží to na tom, jaké má dlouhodobé příjmy a výdaje. Domácnosti přece také běžně žijí na dluh – vezměte si třeba hypotéky. Domácnosti se dlouhodobě zadluží, dluh ze svých příjmů splácejí a na konci produktivního života vlastní byt nebo rodinný dům. Bez půjčky a deficitu by to nebylo možné.

I v rámci domácnosti máte děti a staré lidi, kteří v této fázi života více spotřebují, než vyprodukují, tedy žijí vlastně „na dluh“. Lidé v produktivním věku naopak produkují přebytek, aby ty mladé a sebe ve stáří uživili. To je normální koloběh deficitu a přebytku v čase. Slovo dluh je ve střední Evropě často viděno pejorativně místo neutrálně. A slovo kredit, které má tentýž ekonomický smysl, je často viděno neutrálně či pozitivně. Mimochodem celá světová ekonomika funguje efektivně do velké míry proto, že žije na kredit. Bez možnosti používat kredit/dluh by se scvrkla na zlomek své hodnoty.

Máte pocit, že se extrémně zadluženým státům obrovské schodky nakonec vyplatily?

Obrovské schodky kromě války ne. Ale zvládnutelné, i když podstatné schodky ano. Podívejme se třeba opět na Polsko, které díky investicím rychle roste a nemá vysoké zadlužení, je pod 60 procenty HDP, protože ekonomika rychle roste a dluh zvládá. U nás v obdobích recese a stagnace HDP neroste, státu chybějí příjmy a tím dluh paradoxně roste rychleji. Celkový ekonomický management České republiky za posledních 35 let není dobrý. Měli bychom být mnohem dál. Polské mzdy byly například dlouho hluboko pod našimi, dnes už nás v průměru dohánějí a v mediánu už možná předhánějí.

V čem je problém stagnace českých mezd?

Jedná se o poměrně pomalý růst mezd, ne o úplnou stagnaci. Princip není úplně složitý. Částečně je to kvůli umírněnému vyjednávání odborů i jednotlivců, roli hraje též cena kapitálu a podstatné zisky velkých podniků. Je též paradoxní, že mnozí podnikatelé si stěžují na nedostatek pracovních sil, ale nejsou ochotni zvednout mzdy a platy. V tržní ekonomice je trh vyvažován cenami, tedy v tomto případě mzdami a platy. Podniky, které zvýšily mzdy, nemají nedostatek lidí. Samozřejmě jestliže budou vyšší platy, slabé a neproduktivní firmy odejdou z trhu a uvolní pracovní sílu, kterou absorbují silnější, inovativní firmy. Se zvyšujícími se platy se problém nedostatku lidí postupně zmírní, dlouhodobě může zmizet v přítomnosti vyšší nezaměstnanosti a zároveň průměrná produktivita podniků a celé ekonomiky se zvýší.

Má snad vláda nebo premiér v oblasti mezd nějaké efektivní nástroje?

Vláda samozřejmě určuje mzdy ve státním i veřejném sektoru, což pak ovlivňuje mzdovou politiku v soukromém sektoru. V některých zemích, které mají obdobný problém relativně nízkých mezd jako Česko, vláda někdy používá takzvaný jawboning vůči velkým nadnárodním podnikům. Premiér nebo prezident si pozve šéfy největších korporací a zeptá se jich, proč platí nízké mzdy, když produktivita v jejich místních podnicích je vysoká a když deklarují odpovědný přístup firmy ke společnosti, tedy good corporate citizenship. To může mít efekt. U nás byl premiér jedním z největších podnikatelů a zaměstnavatelů, takže tato diskuze by asi byla více komplikovaná nebo více inkluzivní.

Kdybyste měl teď před sebou pomyslný „ovládací pult“ české ekonomiky, jak byste nastavil sazby a schodek?

Vždycky záleží na tom, jak jsou státní výdaje reálně použity. Musíme investovat do projektů, které mají vysokou návratnost. Úplně první prioritou musí být investice do špičkového vzdělávání a vědy. Musíme mít kvalitní vzdělání na všech úrovních a dostat naše univerzity do první až druhé světové stovky. Zatím ve většině hodnocení nejsou naše univerzity ani v první čtyřstovce, i když máme výborné jednotlivce a vědecké týmy.

Další oblastí je moderní dopravní infrastruktura, obzvláště dálnice a rychlovlaky. Jsme geograficky kompaktní země a s výbornou dopravní infrastrukturou budeme tvořit jeden nebo dva prolínající se regiony. V tom je velký skok v produktivitě a v úsporách v byrokracii. Naše geografická kompaktnost znamená, že bychom mohli mít velmi štíhlou a efektivní veřejnou správu. Stát též stále dotuje neproduktivní podniky, které by měly odejít z trhu. Měl by svou podporu zaměřit na startupy a nadějné projekty s velkým inovačním potenciálem.

Zmínil jste, že současný vládní program považujete za prorůstový. Co jej tím přesně dělá a o co prorůstovější je ten současné vlády oproti předchozí?

Je samozřejmě ještě příliš brzy hodnotit výsledky. Prorůstové jsou však plánované investice do infrastruktury a nadějně vidím i připravovaný zákon o vysokých školách, který by měl zvýšit jejich kvalitu a tím postupně i produktivitu země. Jde přece o lidský kapitál.

USA nám v HDP obrovským způsobem odskočily. Zpracovatelský průmysl dnes dělá v americkém HDP už pouhých osm procent – zbytek jsou pokročilé služby, inovativní výzkum a AI. Česko i Německo si pořád obhajují zastaralou iluzi, jak jsme průmyslové velmoci. Průmysl ale tvoří už jen 20 procent našeho HDP. Jsme skoro z 80 procent ekonomika služeb, ale mnozí si to neuvědomují. Program současné vlády má nakročeno k tomu být prorůstový, ale uvidíme, co ukážou.

Z nedávných statistik statistického úřadu plyne, že v Česku prakticky neroste produktivita práce. Není třeba hledat zakopaného psa chybějícího růstu třeba právě zde?

To v žádném případě neplatí plošně. Nadnárodní podniky mají u nás vysokou produktivitu – často dokonce vyšší než jejich domovské podniky třeba v Německu. Mnohé domácí podniky jsou též produktivní. Problém leží mezi mnohými podniky, které jen tak tak s nízkými mzdami přežívají, někdy i se státní podporou. Naší ekonomice zkrátka chybí dostatečná kreativní destrukce. Neefektivní firmy u nás neodcházejí z trhu dostatečně rychle a nových nevzniká dost. Tomu by stát mohl pomoci chytrou stimulační politikou.