Rusko má novou digitální zbraň. Doxing ničí životy nejen na Ukrajině, říká investigativní novinářka

Ve své současné práci se věnujete velmi citlivým tématům, často spojeným s lidmi, kteří nemusejí být k novinářům příliš přátelští. Jaký je to pocit, když takové příběhy pokrýváte? Čelila jste někdy výhrůžkám kvůli své práci?

Před válkou a předtím, než jsem začala dělat investigativní žurnalistiku, jsem se na Ukrajině nikdy necítila v nebezpečí. Ale nedávno jsem se ocitla v situaci, kdy jsem se opravdu ohrožená cítila. Šlo o kauzu kolem lodi Andromeda – ta byla pronajata polskou společností s vazbami na Ukrajinu a převážela výbušniny k útoku na ropovod Nord Stream 2. Vyšetřovali jsme to v Polsku a rozhodli jsme se konfrontovat muže spojeného s tou firmou, který bydlel v Kyjevě. Tam jsem tehdy byla napadena. To byla jediná situace, kdy jsem se skutečně cítila v ohrožení. Jinak při práci v Evropské unii se cítím poměrně chráněná, nemám si na co stěžovat.

A od té doby, kdy se to stalo, jste začala přijímat nějaká dodatečná bezpečnostní opatření?

Bezpečnostní opatření jsem přijímala vždy, hlavně v digitálním prostředí. Minimálně jednou nebo dvakrát ročně absolvujeme školení o práci s daty a digitální bezpečnosti. Co se týče fyzické bezpečnosti, i v tom jsem měla tréninky, a právě ty mi tehdy při útoku pomohly – dokázala jsem rychle utéct z místa, kde se to stalo. Myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí v investigativní žurnalistice, ještě než vůbec začnete cokoli dělat, je vědět, jak chránit sama sebe.

Jaký je váš pohled na současnou situaci v jednotlivých zemích střední a východní Evropy, pokud jde o vlivové operace Ruska a dezinformace? Vnímáte, že jsou některé země více ohrožené, nebo je to v regionu víceméně podobné?

Dezinformace a vlivové operace jsou hlavní zbraní Ruska, pokud mluvíme o evropských zemích. Psali jsme například o ruském vojenském posilování na hranicích NATO – s Estonskem, Lotyšskem, Litvou –, ale nebylo to nijak masivní, alespoň doufám, že se od vydání toho článku nic nezměnilo. Dezinformace jsou něco, čemu Evropa začala věnovat skutečnou pozornost až posledních deset let. Ale v Rusku jsou dezinformace v samotném jádru fungování státu, takže v tom mají mnohem větší sílu a zkušenost než evropské země. Řekla bych, že Evropa se jen snaží držet krok.

Řekla byste, že se ruská dezinformační strategie od začátku války změnila?

Myslím, že ano. Používají různé strategie, ale jedna věc určitě, a to využívání umělé inteligence. Psali jsme o jedné „náboženské sektě“, která se na povrchu tvářila jako hnutí za záchranu planety před globálním oteplováním. Ve skutečnosti šlo ale o politicky řízenou operaci. Dokonce i knihy, které vydávali, měly hlavní postavu, která se nápadně podobala Putinovi.

Zvláštní bylo, že měli ve svém týmu spoustu programátorů. Dokázali denně vyprodukovat tisíce videí na TikToku. Začali jsme to zkoumat víc a ukázalo se, že si vytvořili AI platformu, kam jen zadáte zprávu a ona sama vygeneruje video na TikTok nebo na YouTube, voiceover, scénář – prostě všechno. Takže ano, AI je něco, do čeho určitě investují víc a víc peněz.

Na našem portálu máme také sérii článků o takzvaných „Kremlin leaks“ – dokumentech, které jsme dostali od lidí velmi blízkých Putinovi. Zajímavé na tom je, že si do rozpočtů na dezinformační kampaně dávají víc peněz, než skutečně mají, protože vědí, že ve finále vždycky dostanou tolik, kolik si řeknou.

Právě sociální sítě jsou jednou z hlavních zbraní ruské dezinformační strategie. Vidíte nějaké rozdíly mezi jednotlivými platformami, třeba mezi TikTokem, Telegramem nebo jinými, pokud jde o to, jak je Rusko využívá?

Až do voleb, kdy byl Donald Trump zvolen americkým prezidentem, byl Facebook v tomto ohledu poměrně dobrý, protože měl program na ověřování faktů. Samozřejmě, že jste tam pořád mohli zveřejnit cokoliv a nějakou dobu to viditelné zůstalo, ale přece jen existovala snaha dezinformacím zamezit. Teď mám pocit, že se to spíš zhoršuje.

Co se týká Telegramu, zjistili jsme, že Telegram se prezentuje jako „země svobody slova“, ale ve skutečnosti tím podporuje aktivity krajní pravice a dezinformační kampaně. Viděli jsme mnoho příkladů, kdy lidé šířící dezinformace a extremistický obsah masově posílali odkazy a pozvánky, aby přesunuli publikum z Facebooku na Telegram.

Takže bych řekla, že s existencí fact-checkingových programů jsou sice dezinformace omezeny, ale nezmizí. Zvlášť když má Rusko své vlastní státem kontrolované sociální sítě, kde může šířit cokoliv naprosto bez omezení.

Žebříček nejsilnějších armád světa: Rusko i Čínu předběhla jiná supervelmoc

Geopolitika

Řekla byste tedy, že některé sociální sítě, například TikTok nebo Telegram, jsou z pohledu šíření dezinformací nebezpečnější než jiné?

Ano, rozhodně. TikTok a Telegram nemají žádné skutečné filtry ani omezení pro šíření dezinformací. Pokud něco zveřejníte na Facebooku, obvykle to musí projít určitou moderací, i když to může nějaký čas trvat, než se na to moderátoři podívají. Na Telegramu ale můžete zveřejnit naprosto cokoliv bez jakékoli kontroly.

Psali jsme například o webu Newsfront, což je ruský dezinformační portál fungující v mnoha evropských jazycích. A jelikož má právní entitu na Krymu, jeho majitel byl sankcionován a samotná firma také. V teorii by to mělo znamenat, že Google tento obsah pro uživatele z EU zablokuje – a také to udělal. Ale Telegram, který v EU také působí a měl by dodržovat stejná pravidla, to neudělal. Podali jsme na Telegram stížnost a oni ty kanály nakonec zablokovali. Jenže Newsfront si prostě založil nový portál. Znáte tu hru, kde z díry vždycky vyskočí figurka a vy ji máte kladívkem praštit, ale jakmile jednu trefíte, objeví se další? Je to úplně stejné – nekonečný koloběh.

Zmínila byste ještě nějaké jiné metody šíření dezinformací, které Rusko kromě sociálních sítí často využívá?

Například jsme psali o případu, kdy s nimi spolupracoval Červený kříž. Rusko loni vyčlenilo 6,7 milionu eur ruskému Červenému kříži na zřízení nových poboček na okupovaných územích Donbasu. Mimo to, že v konfliktních zónách smí pracovat pouze mezinárodní Červený kříž, stál v čele ruského Červeného kříže Putinův člověk, takže se mezinárodně uznávaná organizace stala zbraní Kremlu.

Další způsob, jak ovlivňovat lidi dezinformacemi, je takzvaná vlastenecká výchova. Na Krymu je známý dětský letní tábor. Když byl Krym ještě pod kontrolou Ukrajiny, byl sen každého dítěte se tam podívat. Teď je ale okupovaný Rusy, kteří tam učí děti, jak držet kalašnikovy, aby mohly bránit takzvané ruské hodnoty. Tohle je další způsob, jak Rusko přímo ovlivňuje mladé lidi a snaží se jim změnit identitu. Některé z těch dětí se narodily v době, kdy byl Krym ještě Ukrajina, ale teď je vychovávají k tomu, aby bojovaly za Rusko. Další metoda je pak uplácení politiků, aby prosazovali zákony sloužící ruským zájmům.

V jednom ze svých článků jste zmínila metodu zvanou doxing. Mohla byste vysvětlit, co to je, jak se používá a jak se před tím lidé mohou chránit?

Doxing je shromažďování osobních informací o člověku bez jeho souhlasu a jejich zveřejnění s cílem mu ublížit nebo jej poškodit. Rusko tyto aktivity financuje. Popsali jsme několik webových stránek využívaných pro doxing, některé fungují v angličtině a cílí na zahraniční publikum, jiné běží hlavně na Telegramu v ruštině, kde je jejich účelem zastrašovat nebo vydírat lidi na Ukrajině a v Rusku.

Slyšeli jsme hrozné příběhy, kdy pokud se jim podaří získat data o ukrajinských vojácích, vyhrožují jejich rodinám po telefonu a požadují peníze. V Evropě se doxing používá k tomu, aby odradili dobrovolníky od pomoci Ukrajině. Dokonce jsme viděli na Redditu dotazy od zahraničních dobrovolníků ve stylu: Chci se přidat k armádě, ale jak to udělat, aby neunikly moje osobní údaje? Tyto obavy jsou velmi reálné.

Co se týče ochrany, základ je mít pod kontrolou, jaké informace o vás jsou veřejně dostupné, což je jedna z dovedností, kterou jsem tady v Praze na workshopu učila. Lidé zkoušeli zjistit, co o sobě najdou online, a byli v šoku – staré fotky, které by tam nechtěli mít, telefonní čísla propojená se sociálními sítěmi, e-maily, díky nimž se dá dohledat celá jejich rodina. To je typický příklad sociálního inženýrství. Má základní rada tedy zní: zkuste si sami vygooglit, co o vás lze najít. To je první krok, jak se před doxingem chránit.

O Rusku se také ví, že se snaží ovlivňovat volby v jiných zemích. Zaznamenala jste nějaké takové vměšování během nedávných polských prezidentských voleb?

Myslím, že vás moje odpověď možná překvapí. Volby jsme monitorovali a ukázalo se, že většina pochybných kampaní byla vedená samotnými Poláky, ne Rusy. Takže to bylo v podstatě „Polsko proti Polsku“.

Co se týče ruského vlivu, ten jsme zaznamenali hlavně na sociálních sítích krajně pravicových politiků, například ze strany Konfederacja, která má šest křesel v Evropském parlamentu a 18 v polském Sejmu. Viděli jsme množství účtů, které se chovaly koordinovaně, náhle se objevovaly vlny komentářů a projevy podpory.

Analyzovali jsme také Telegram. A pokud bychom soudili jen dle podpory na Telegramu, mohli byste si myslet, že Grzegorz Braun – politik známý tím, že v parlamentu bezdůvodně použil hasicí přístroj, aby uhasil svíčky zapálené v rámci oslav židovského svátku chanuka – by byl příštím polským prezidentem. Tak silně tam jeho příznivci dominovali.

V České republice nás na podzim čekají parlamentní volby. Je něco, na co by si čeští voliči měli dát pozor, pokud jde o dezinformace a zahraniční vliv?

Určitě je důležité nevěřit všemu, co vidíte v komentářích na sociálních sítích. Existují takzvané trollí farmy, kde lidé doslova dostávají zaplaceno za to, že kopírují a vkládají komentáře tisíckrát dokola přes excelovské tabulky. Dělá to velké množství lidí, často zaměstnanci státních institucí, za peníze ze státního rozpočtu. Takže lidé by si měli uvědomit, že Rusko utrácí hodně prostředků za ovlivňování veřejného mínění tímto způsobem.

Z vašeho úhlu pohledu a na základě vašich zkušeností, myslíte, že evropské státy dělají pro ochranu svých občanů před ruskými dezinformacemi a vlivovými operacemi dost?

No, alespoň teď už něco dělají. Myslím, že tato snaha je pozitivní, ale jak už jsem říkala, evropské státy spíš jen dohánějí zpoždění. Nebyly na to připravené. Například ruská televize byla na Ukrajině zablokována už v roce 2014. V Evropě až v roce 2022. Sociální síť VKontakte byla na Ukrajině zablokovaná v roce 2015, ale v Evropě k ní mají lidé přístup dodnes.

Navíc každý stát reaguje jinak. Můj nejnovější článek byl o sankcích a mluvila jsem s expertem z think tanku, který se na tohle téma specializuje. Říkal, že i když Evropská unie přijímá balíčky sankcí – teď jsme u osmnáctého –, samotné tresty za jejich porušení určují jednotlivé členské státy.

Některé státy jednají důsledně a tresty zavádějí hned, jakmile se přijme sankční balíček. Ale třeba v Polsku před invazí na Ukrajinu v roce 2022 nebyl za obcházení sankcí žádný postih – dokonce ani za obcházení jiných sankcí, například proti Íránu. Když je někdo porušoval, byl jen „špatný člověk s pochybnou morálkou“, nic víc.

Zákon, který to skutečně trestal, byl přijat až v dubnu 2022, kdy už byly čtyři balíčky sankcí v platnosti. Novelizován byl až letos v únoru. Mezi tím je mezera tři roky, a přitom už jsme teď u osmnáctého sankčního balíčku. Dělají tedy evropské státy skvělou práci? Někdy ano, někdy ne.