* E15: Člověk v tísni slaví dvacet let. Co považujete za nejdůležitější moment?
Nechystáme žádné velké oslavy, spíše jen bilancování dvaceti let práce, souhrnnou výstavu, debaty. Za dvě dekády jsme se hodně změnili. Začínali jsme jako skupinka dobrovolníků, kteří na své jméno, ale také dosti dobrodružně a romanticky, chtěli udělat něco proti válkám a bezpráví, proti hlouposti. A já si stále myslím, že právě to je ta nejdůležitější motivace. V našem oboru nestačí v uvozovkách „jen“ profesionálně výkonné, manažerské a technické schopnosti, ale hodnotová, emoční a sociální motivace.
* E15: Začínali jste tenkrát v kuchyňce?
Ano, skupinka kamarádů, bez počítače a s rozpočtem milion korun na první akci do Náhorního Karabachu. Dnes máme přes 300 zaměstnanců a obrat přes půl miliardy, pracujeme v 15 až 20 zemích světa i hodně doma a soutěžíme mimo jiné o zdroje ze světové banky, evropské unie či americké vlády.
* E15: Na co jste i po dvaceti letech stále pyšný?
Může to znít až banálně, ale podařilo se nám zachovat si jednoduchou podstatu z doby, kdy jsme začínali. To znamená, že věci se mají dělat poctivě a pravdivě, že se mají dělat tak, aby měly skutečný dopad pro lidi, pro které pracujeme. Aby to nebyly aktivity pro aktivity, ale abychom přemýšleli o finálním smyslu. Já vím, může to znít idealisticky, ale pro nás je to firemní kultura. Principy jsou na prvním místě, to je strašně důležité, protože ostatní věci, jako technické řízení, větší produktivita práce, větší výkonnost nebo odbornosti, třeba zemědělské, zdravotnické, environmentální, to se všechno můžete nějak doučit. Nebo najdete lidi, kteří je mají, ale pravidla, jako je poctivost a čest, ty se doučit nedají, ty buď jsou, nebo nejsou. A v naší organizaci je, myslím si, naštěstí máme, a to je možná to nejdůležitější, co si chceme udržet.
* E15: Museli jste v něčem slevit? Museli jste se vzdát nějakých ideálů?
Určitě. Občas se ocitáme v situaci, kdy v dané zemi působíme na poli humanitární pomoci či rozvojové spolupráce, čili děláme velké projekty, ať je to okamžitá práce po katastrofách nebo pozdější rozvoj školství či zemědělství, a zároveň narážíme na to, že se v té zemi porušují lidská práva. A nemůžete dělat obojí dohromady. Nemůžete kritizovat vládu, nebo dokonce podporovat disidenty a současně mít v té zemi velký, dlouholetý projekt, stálou misi a desítky zaměstnanců. Pokračování na str. 18 Dokončení ze str. 17
* E15: A jaké je řešení?
V některých zemích vážíme, jestli odejít a podporovat disent, nebo zůstat. To je určité dilema. Třeba před dvanácti lety jsme byli vůdčí humanitární organizace v Grozném v Čečensku, pracovali jsme pro čtyři agentury OSN a zároveň jsme dělali lidskoprávní projekty. A tehdy jsme dostali jasný signál, ať si vybereme. Buď přestaneme dělat lidská práva, nebo nás odtamtud všechny vyhodí. Tehdy jsme se poradili s dalšími organizacemi a oni nám doporučili, ať pomáháme lidem v Grozném, že to je důležitější. Nyní naopak v Rusku pomáháme lidskoprávním aktivistům a organizacím, neboť je to důležitější než humanitární pomoc.
* E15: A co třeba byrokracie? Přece jen, velké projekty znamenají i velké papírování.
Ústup od ideálu utratit co nejméně za byrokracii je samozřejmě také trochu spojen s velkými projekty, zejména z evropských či amerických zdrojů. Ty jsou tak administrativně náročné, že musíme zaměstnat více lidí, než já osobně bych na to chtěl mít, protože jde více peněz na aparát a méně do terénu. Buď ta pravidla přijmeme a musíme jim vyhovět, nebo takové projekty nemůžeme realizovat.
* E15: Člověka v tísni jste začali budovat v době, kdy západ byl ještě relativně bohatý a nemusel šetřit. Brzy se bude šetřit všude a na všem. Jaký to může mít vliv na vaši činnost?
Já hrozně nerad spekuluji o něčem, dokud to není. Ale je pravda, že v Evropě už asi nebudou peníze na všechno, a pokud je velká část věnována na sanaci dluhů, tak může chybět v evropském rozpočtu na sociální projekty nebo na projekty v rozvojových zemích. Takové dopady možné jsou, ale uvidíme. Lidská solidarita tady byla před válkou, během válek, po válkách. Takže pravděpodobně nevymizí ani dnes.
* E15: Ale máte nějakou strukturu, která se odvíjí od předpokladu, kolik peněz vyberete. Pokud máte nyní roční obrat 500 milionů a za pár let by to byla polovina, tak se budete muset zmenšit?
Samozřejmě, ale to děláme běžně i v jednotlivých projektech. Nemáme žádný stálý a pevně daný rozpočet, o všechny peníze se ucházíme, každoročně o ně soutěžíme, žádáme veřejnost o pomoc. Takže jsme flexibilní a máme tolik lidí, kolik na realizaci projektů potřebujeme. Samozřejmě bych nechtěl, abychom se zmenšovali, ale strukturálně to není tak zásadní. Bylo by mi líto, že uděláme méně práce, než děláme teď.
* E15: Jak rostl váš rozpočet v posledních letech?
V zásadě každoročně rosteme o deset patnáct procent. I když pokud se podíváte na rok 2003, což bylo po velkých povodních v České republice, tak jsme měli také rozpočet 450 milionů, ale z toho jsme spadli na polovinu a od té doby rosteme. Ale už z této zkušenosti jsme zvyklí na to, že se zmenšujeme a zvětšujeme. My jsme vlastně takový servis, prostředník mezi těmi, kdo pomáhají, a těmi, kdo pomoc potřebují. A jako servis se musíme umět chovat hospodárně, tedy flexibilně.
* E15: Působíte v mnoha zemích světa. Je lepší specializovat se na nějaký obor konkrétní pomoci, třeba rozvoj školství či zemědělství, nebo pokrývat v různých zemích různé potřeby?
My se neřídíme tím, co je lepší, řídíme se humanitárním imperativem, který praví, že pokud je někde nějaká krize a vy můžete pomoci, tak prostě musíte pomoci. Když je zemětřesení na Haiti, tak si nemůžeme říct, že je lepší tam nepracovat ihned, ve velmi chaotické situaci po katastrofě, a peníze, které jsme vybrali v Česku si třeba na rok schovat a pak tam začít speciální projekt. To je proti základním pravidlům. Pokud trpí lidé, tak se musíme snažit hned od začátku nasadit v rámci okamžité pomoci maximum, a to také většina organizací dělá. Nejprve se pokrývají základní potřeby a až ve fázi dvě se přidává obnova od bydlení přes zemědělství a další oblasti.
* E15: Ale máte také čistě rozvojové projekty?
V některých zemích, kde nebyla katastrofa, pracujeme čistě rozvojově, hlavně ve školství, ale protože rozvoj je vždycky komplexní záležitost, tak se snažíme pracovat synergicky ve více sektorech. Důležité jsou prioritní země pro pomoc České republiky, tam má samozřejmě smysl, abychom jako česká organizace pracovali a sčítala se pomoc státu i nevládních organizací. Většinou si vybíráme oblasti, kde nejsou velké humanitární organizace. Prostě hledáme místa, kde za omezené české finanční prostředky, dary lidí, kteří chtějí pomoci, i české vlády, můžeme udělat hodně podstatné a smysluplné práce pro místní obyvatele.
* E15: Hodně peněz máte ze soukromých zdrojů. Jak jsou Češi ve srovnání s ostatními národy štědří? Samozřejmě když je zemětřesení na Haiti, tak se zvedne velká vlna solidarity, ale dávají také v běžné době bez viditelných katastrof?
Jedna věc je rychlé dárcovství, které je silné všude. Máme dobré srovnání, neboť jsme členem Aliance 2015 sdružující sedm evropských organizací. A i ty největší a nejzkušenější vybírají nejvíce peněz v době krizí stejně jako my. Rozdíl je ovšem v kategorii dlouhodobého dárcovství, kde je tradice v západní Evropě silnější. To je do velké míry spojené se spoluodpovědností a odpovědným občanským přístupem. U nás se to ovšem mění a počet dlouhodobých dárců pomalu roste. V současné době máme zhruba deset tisíc lidí, kteří dlouhodobě a pravidelně přispívají na naši práci. Moc nám to pomáhá a posiluje. Děkujeme. Velmi důležitá je pro nás také spolupráce s podnikatelským sektorem, kde nabízíme partnerství, tedy nežádáme jen o to „přispějte“, i když je to důležité, ale stavíme dlouhodobé společné projekty. Chceme, abychom se navzájem inspirovali, a myslím, že jsme profesionální partner pro byznys, pokud chce řešit svoji širší zodpovědnost vůči společnosti.
* E15: Máte dost zájemců o práci ve vaší společnosti? Na vašich webových stránkách totiž stále hledáte různé pracovníky na mise do Afriky či Afghánistánu.
Máme 350 zaměstnanců, 160 lidí pracuje po Česku, desítky lidí jsou v zahraničí a další pracují v Praze na ústředí. Takže pořád hledáme lidi. Zájem je dobrý, jsme snad důvěryhodná organizace, která funguje dvacet let a má širokou podporu. Samozřejmě čím náročnější pozice, tím hůře se na ni hledá člověk. Takže třeba šéf na naši misi v odlehlém regionu v Afghánistánu, kde pomalu končí mandát vojsk NATO a zhoršuje se bezpečnost, se hledá rozhodně hůře než do ústředí tady v Praze.
* E15: Jak velké je riziko na podobných misích? Stalo se vám někdy, že někdo z vašich lidí byl vážně zraněn, nebo dokonce přišel o život?
Díky štěstí, ale i velmi zodpovědnému přístupu jsme neměli žádný výraznější incident, který by se týkal našich vyslaných lidí. Pár zatčení, pár vyhrožování, ale nikdy to nemělo fyzické dopady. Ale přišli jsme za ta léta o pár místních zaměstnanců, ve většině případů to však nebylo ve spojení s naší prací. Riziko samozřejmě existuje, dá se částečně eliminovat, ale nikdy ne úplně.
* E15: V mnoha věcech se angažujete také v Česku, jaké aktivity považujete za nejdůležitější?
Neumím vybrat tu nejdůležitější, ale velmi významná je naše práce v programu sociální integrace. To je síť poboček a sociálních pracovníků v různých sociálních službách, kteří pracují s lidmi v sociální izolaci, většinou Romy, ať už je způsobená chudobou či chybějícím vzděláním.
* E15: Znáte dobře prostředí sociální nouze a život lidí na okraji společnosti. Mohou v tomto ekonomicky složitějším období nějaké problémy eskalovat?
Roky recese, které nás pravděpodobně čekají, mohou ve společnosti vytvářet větší tenze, než se děje v letech růstu. Může se objevit vyšší frustrace, vyšší míra nezaměstnanosti a pak bude na politicích, aby vysvětlovali tyhle věci poctivě. To znamená, že je to krize celé Evropy a naší ekonomiky. Musí se hledat nová řešení. Hrozí, že politici budou využívat zástupné problémy, na něž se dá frustrace odvrátit a které nabídnou nespokojeným lidem, a pak se můžeme dostat do docela velkého rasového a možná i sociálního napětí ve společnosti, které je nesmyslné a strašné. Navíc je nakonec extrémně drahé, protože stojí čas, pořádkové zásahy a kazí atmosféru České republiky, což se může později odrazit do turistického ruchu i do nálad investorů. To vidím jako jeden z možných problémů a bude záležet na politicích, jak to dokážou zvládnout.
* E15: Vy jste se občas jako poradce pohyboval na hraně politiky. Ještě jste nezačal přemýšlet o tom, že vstoupíte do politiky naplno?
Nikdy jsem nebyl poradce ani poradce poradce. Občas pomocník Václava Havla. Do politiky se nechystám, neplánuji to. Nevím sice, co bude za deset let, ale dalších pět až deset let vidím svou práci v Člověku v tísni. To, co dělám, je také veřejná práce, někdy možná důležitější než práce politiků.
* E15: Co by se muselo stát, aby vás to vyprovokovalo?
To je příliš hypotetická otázka. Stav české politiky není dobrý dlouhodobě, kdybych měl pocit, že mohu něco změnit, tak už jsem to udělal v posledních letech. Žádní zachránci nefungují, společnost, média, podnikatelé, nevládky musí donutit politiky, aby více sloužili. Věřím, že se to povede, lidé jsou vědomější a tlak na politiky myslím přece jen stoupá, uvidíme.
Šimon Pánek (44)
nedostudoval Přírodovědeckou fakultu UK, jeden ze studentských vůdců roku 1989. Před dvaceti lety spoluzaložil humanitární organizaci, dnes obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni, v současné době je jejím ředitelem. Žije v Praze s partnerkou a dvěma dcerami, rád cestuje, čte a vaří.
